Prezident Václav Klaus a s ním mnozí další neoliberální ekonomové hodnotí zadlužování pozitivně – nárůst hypoték je podle nich vírou v dnešek a hlavně v budoucnost. Zadlužit se mnohdy šestimístnými částkami na dvacet let dopředu ale ani tak neznamená budoucnosti důvěřovat, jako ji především dopředu spoutat.

Dlužníky se stáváme, když nakupujeme to, co skutečně potřebujeme, nebo to, o čem si myslíme, že to potřebujeme a nemůžeme bez toho být, a nemáme na to. Rozlišení toho, co považujeme za nezbytně nutné a co už vlastně nepotřebujeme, ale chceme to, závisí na tom, z jaké jsme třídy a jaké máme příjmy a možnosti. Pro někoho je pořízení bytu nezbytně nutné, protože by se jinak ocitl na ulici, pro někoho jiného může jít o investici a zdroj zisku nebo potvrzení vlastního statusu. Nicméně se shodneme na tom, že jsou věci, bez kterých se neobejdeme – bydlení, potraviny, oblečení a určitě bychom našli řadu dalších věcí. Vedle našich reálných potřeb však všichni máme potřeby, které řada autorů označuje jako falešné či uměle vytvořené. Jsou to potřeby, které jsou nám vnucovány marketingem a reklamou, ty si pak zvnitřňujeme a toužíme je uspokojovat.

Rychle a draze

Půjčit si je dnes relativně jednoduché – vedle různých typů spotřebitelských a kontokorentních úvěrů a úvěrů na bydlení jsou tu hypotéky, nákup na splátky a kreditní karty. Společnosti poskytující půjčky naleznete téměř na každém nákupním rohu. Za sociálně vyloučenými nezřídka chodí pracovníci lichvářských firem až domů a peníze jim přinesou. Připomínají trochu čerty ze starých pohádek: Podívejte, tohle všechno můžete mít, jen nám to tady podepište. Ani nemusíte vlastní krví...

Když si chcete půjčit, často „stačí“ absolvovat zhruba dvacetiminutový rozhovor o tom, jaké jsou vaše příjmy, co všechno splácíte, a obchodní zástupce vám hned na místě řekne, zda půjčku dostanete, nebo ne. Když dáváme slovo „stačí“ do uvozovek, narážíme tím na poměrně obsáhlou metodiku rozhovoru, kdy z vás obchodní zástupce dostane takové informace, že se později divíte, co jste o sobě všechno prozradili. Navíc dáváte svolení, že si o vás banka může potřebné informace ověřovat, a to i opakovaně: „Klient (...) souhlasí s tím, aby banky, jiné finanční instituce, plátce jeho mzdy či jiné subjekty Cetelemu [firmě poskytující prodej na splátky] takové informace poskytly, a to i opakovaně.“

Zdroj : Dluhová problematika. (2008). Praha: Člověk v tísni.

Zadluženost domácností

Zdroj: Dluhová problematika. (2008). Praha: Člověk v tísni.
Údaj z roku 2007 je doplněn podle zprávy Ministerstva financí ČR, údaj z roku 1995 pochází z Českého statistického úřadu. Ministerstvo financí přitom uvádí o více než 50 miliard menší částku než registr věřitelů, který citujeme v úvodu článku. Rovněž Český statistický úřad patrně používá jinou metodologii než Česká národní banka, proto může být jeho údaj o necelou desetinu podhodnocený. Údaje zaznamenávají pouze půjčky bank a dalších podobných institucí, nikoli vzájemné půjčky mezi obyvateli.

Zprávy o registru, v němž je 4,7 milionů českých dlužníků, svědčí o tom, že banky informace pečlivě zaznamenávají a čile si předávají.

Pokud si jdete do banky pro spotřebitelský úvěr, stačí většinou doložit výši vašeho příjmu. Někdy ani to nemusíte – bankovní úředník nebo častěji úřednice se podívá na výpis z vašeho účtu a ví, zda si můžete úvěr vzít nebo zda vám může poskytnout nějakou super výhodnou kreditní kartu, se kterou si můžete koupit všechno, co „opravdu chcete“.

Jednoduše však nezískáte každý úvěr – pokud si chcete pořídit bydlení, jsou ekonomické poměry a perspektivnost („bonita“) vaší osoby prověřovány opravdu hloubkově. Navíc se získání hypotéky stává v poslední době náročnější. Hodnotí a prověřuje se výše příjmu, typ pracovní smlouvy, ale i váš věk nebo rodinný stav: „Snažím se získat hypotéku na byt rodičů, protože ho město převádí do osobního vlastnictví a nechci, aby měli do budoucna problém s bydlením. Bohužel – a to bohužel říkám po zkušenostech s bankou – je mi už 37 let, nejsem vdaná a mám dítě. Navíc mám smlouvu na dobu určitou – zaměstnavatel mi naštěstí v žádosti potvrdil, že mám smlouvu na dobu neurčitou, abych neměla problémy. Můj nadprůměrný příjem vlastně nikoho ani nezajímá. Jak jsem zjistila, tak většina bank loví mezi lidmi kolem třicítky. To bohužel ještě zvyšuje nedostupnost a exkluzivitu možností bydlení,“ popisuje svou situaci Veronika, která už několik měsíců prochází procesem hledání hypotéky.

Pokud řekneme a) – tedy, že získat spotřebitelské úvěry je poměrně jednoduché, měli bychom dodat i b) - že tyto peníze jsou velmi drahé. Spotřebitelské krátkodobé půjčky jsou zatíženy poměrně vysokými úroky. Dnes se pohybují od 9,5 – 19 %. Pokud si u banky půjčíte 100 000,- Kč, tak během pěti let můžete vrátit klidně i 160 000,- Kč.

Ale nákladnost těchto půjček nezpůsobuje jenom celková výše dluhu. K úvěrům se váže celá řada poplatků, o kterých dlužník často ani neví. Mnohdy platíte za to, že úvěr splatíte dříve, než je uvedeno ve smlouvě, zaplatíte-li omylem splátku navíc, banka vám vrátí o něco méně (je to přeci složitá operace), bance či úvěrové společnosti platíte za přijetí platby spotřebitelského úvěru, za převody peněženích prostředků a vedení účtu. Poplatky mohou být také v průběhu trvání smlouvy měněny, zpravidla zvyšovány, a to i jednostranně, přičemž není stanoven žádný limit. I když bývají tyto změny ohlašovány písemně, často se tak děje prostřednictvím webových stránek, které nikdo pravidelně nesleduje. A tohle všechno navyšuje konečnou cenu celkového úvěru a komplikuje jeho splácení.

Úvěr na bydlení pak může velmi zdražit pojištění možnosti splácet nebo životní pojištění, které požadují některé banky např. v případě, že nemáte ručitele. Takové částky se mohou vyšplhat až do tisíců měsíčně.

„Provede-li klient platbu jakékoli úvěrové splátky, včetně mimořádné splátky v hotovosti v sídle věřitele, je současně povinen zaplatit věřiteli poplatek za hotovostní platbu ve výši 8 % takové platby (8 %).“

Cetelem, in: Dluhová problematika. (2008). Praha: Člověk v tísni.

Přikováni k dluhu

Když už půjčku máte, následuje další fáze: její splácení. I když se na začátku může zdát, že splatit 100 000,- kč za pět let bude hračka a doba to není zas tak dlouhá, opak může být pravdou. Počítat pět let s o 2 000 – 2 500,- korunami měsíčně méně je citelný zásah do peněženky i životních možností. Pět let ale není nic proti těm patnácti až třiceti letům a částkám jdoucím do milionů, pokud si musíte pořídit vlastní bydlení na úvěr či hypotéku.

Jak už padlo v úvodu, to, že se na tak základní životní potřebu jako bydlení musíte zadlužovat mnohdy až na půlku života, představuje kromě mnohatisícových měsíčních splátek snížení už tak omezených možností volby a životních rozhodnutí. Zadlužovat se, abyste mohli důstojně žít, je jednou z největších absurdit, kterou si lze představit.

Rozhodnutí vzít si hypotéku do vašeho života kromě ekonomické náročnosti přináší více konformity – a to i přesto, že jste před tím konformním životem žili. Poté, co si půjčíte na byt, už jen tak z práce neodejdete, už jen tak neodjedete do ciziny a nezměníte svůj život bez toho, abyste si pořádně spočítali, co vás to bude stát s ohledem na splácení vaší hypotéky. Představa, že přijdete o bydlení, do kterého jste investovali už tolik času, peněz a sebe, je tíživá a nepřijatelná. Abyste byli schopni dostát svým závazkům, disciplinujete se, abyste co nejvíc zapadli a byli úspěšní tak, abyste splatili všechno, co zrovna ten měsíc musíte. A jedinou přijatelnou změnou se stane možnost „jít za lepším“ – a to většinou v těch ekonomických ohledech.

Perspektiva splácení po dobu 20–30 let u řady lidí také zvyšuje strach ze všeho, co může způsobit problémy ve splácení: z nemoci, stáří nebo nezaměstnanosti. A vzhledem k tomu, že velkou část hypoték si berou lidé kolem 30 let, tak si buďte jisti, že se téměř vše během splátkového života objeví. Dluh ztěžuje i vaše rozhodnutí, zda mít děti – snížení příjmů, totiž negativně ovlivňuje jak možnost splácet dluh, tak celou sociální situaci rodiny. A všechny tyto zcela oprávněné a logické obavy vás mohou vést k tomu, že chcete být finančně úspěšnější, abyste svůj dluh splatili co nejdříve a nedostali se do situace, kdy o svůj dům či byt přijdete.

Když není z čeho platit

Splácení dluhů ovšem není to nejhorší, co vás může potkat. Do ještě horší situace se můžete dostat v případě jejich nesplácení – zejména od roku 2001, kdy byla v Česku zákonem zřízena nová profese: soudní exekutor. Pointa této profese a její výhodnost pro věřitele spočívá v tom, že její příslušníci představují kombinaci vlastností podnikatele a úředníka. Exekutoři nejsou úředníky, jejichž jediným příjmem by byl pravidelný plat, ale „podnikateli“ živými z podílu na vykonaných exekucích. Nejsou tedy existenčně vázáni např. na oprávněnost té či oné exekuce, ale především na její rychlost, účinnost a na peníze, na které si při ní přijdou. Zdrojem jejich příjmu je patnáctiprocentní provize z úspěšné exekuce, paušální náhrada nákladů a eventuální „smluvní odměna“ za úspěšnou exekuci.

Počet soudem nařízených exekucí

Jestliže z podnikatele mají exekutoři motivovanost a efektivitu neohlížející se na zájmy dlužníků, z role úředníka jim také zůstaly některé velmi podstatné charakteristiky: možnost získávat informace a moc jednat. Ač exekutor není součástí státní správy, jednat „z moci úřední“ může. Stát stejně jako finanční instituce (banky, pojišťovny), ale i právnické a fyzické osoby, jsou povinny mu poskytovat informace. Může tedy účinně zjistit majetek dlužníka – a pak udeřit, často aniž by se o tom předtím dlužník vůbec dozvěděl. „Poviného přitom už není nutné před nařízením exekuce vyzývat k dobrovolnému splnění jeho povinnosti,“ píše se s uspokojením a s pravopisnou chybou v prvním slově na internetových stránkách Exekutorské komory ČR („povinný“ je právnické označení pro dlužníka). O tom, že jste měli něco zaplatit, se tedy můžete v případě, že jste někam založili například dopis o pokutě, dozvědět až v době, kdy už je pozdě a máte obstavený majetek.

Kouzlo dluhu je přitom v rostoucím úroku a poplatcích za nejrůznější vyřizování dluhu, zejména pak za soudní projednání. Jestliže Kristus podle bible dokázal nasytit zástupy několika chleby a rybami, opakuje soudobá finančně-soudně-exekutorská mašinérie tento zázrak tisíckrát denně. Z banálních pokut kvůli jízdě v tramvaji načerno za pár stovek se stávají tisícové platby nebo dokonce desetitisícové černé můry. Z tisícových či desetitisícových dluhů se stávají statisícové dlužní pasti, které na roky dopředu znemožní svým obětem žít normální život.

Na svých webových stránkách exekutoři vypočítávají svá práva vůči dlužníkovi: „Exekutor může provést exekuci srážkami ze mzdy, přikázáním pohledávky povinného z účtu u peněžního ústavu, přikázáním jiné pohledávky povinného, prodejem movitých věcí či nemovitostí, prodejem podniku, vyklizením prostor, odebráním věci, rozdělením věci, provedením prací a výkonů na účet povinného.“ Nabízí se shrnutí novináře Davida Jareše z Deníku: „Ani úřady, ani policie a celníci nemají takovou faktickou moc.“

Exekutor také může požadovat, abyste mu předložili „prohlášení o majetku“. Za nepravdivé údaje v tomto hlášení soukromému podnikateli, který má v popisu práce zabavovat, vám přitom hrozí trestní stíhání státem.

Ohromná moc nad dlužníkem pochopitelně vede ke zneužívání. Lidskoprávní nevládní organizace Iuridicum Remedium, která se tomuto tématu dlouhodobě věnuje, zdokumentovala celou řadu problémů. Křiklavým případem zneužití moci bylo například to, že někteří exekutoři prodávali zabavené věci pod cenou svým přátelům nebo mezi sebou navzájem. Určitá drobná zlepšení přinesly některé změny v exekučním řádu v roce 2007, v květnu 2008 ale ministerstvo spravedlnosti předložilo návrh novely o nařizování exekucí, která by v případě přijetí znamenala naopak posílení role exekutorů – už to mají být oni, nikoli soudy, kdo rozhodne o exekucích (k soudům by se šlo teprve odvolat). Jinými slovy, pokud novela projde, bude o uvalení exekuce rozhodovat soukromá osoba, která má bezprostřední finanční zájem na tom, aby proběhla. A to ještě štěstí, že na nátlak nevládek a soudů z novely ministerstvo vypustilo některé původní návrhy. Ty totiž měly exekutorům umožňovat přístup na účet manžela či manželky dlužníka (vůči nim má jisté možnosti exekutor už i teď, může jim zabavovat společný majetek, ale ne např. mzdu za jejich práci), a dokonce pro exekutory zaváděly imunitu: jejich trestní stíhání by bylo možné jen se souhlasem ministra spravedlnosti... Už jen to, že se o tak šíleném návrhu vůbec uvažovalo, svědčí o tom, za čí zájmy současná státní správa kope.

Vystupovat proti exekucím je přitom nadmíru ošemetné. Stále přežívá představa, že dlužník je vykutálený podvodník nebo přinejmenším nezodpovědný člověk, který tyje z věřitelovy důvěřivosti, přičemž mu zákony „jdou na ruku“. To je ale scestný pohled v situaci, kdy většinu věřitelů tvoří finanční instituce pečlivě kádrující potenciální klienty a většinu dlužníků rodiny snažící se uspokojit potřeby, ať už skutečné či umělé. Tento obraz přispěl ke schválení pravomocí exekutorů. I nyní se ale najdou lidé, kteří si myslí, že zákony by měly být ještě přísnější a připomínají stará „dobrá vězení“ pro dlužníky. Dlužník je logicky v roli někoho, kdo si za svou situaci může sám – často se pak sám za svou situaci stydí a není mu příjemné ji veřejně řešit. Kdo by pochopil, že do problémů s exekutory se lze dostat také třeba kvůli přehlédnuté složence, problémům manžela či manželky nebo dětí?

Dlužníci postižení chováním exekutorů už zdaleka nejsou malou menšinou, kterou šlo přehlížet a jejichž většinu už dávno netvoří hochštaplerští podnikatelé z dob divoké privatizace devadesátých let. To připouští i prezident Exekutorské komory ČR Juraj Podkonický: „Exekuce v řádech milionů nebo desítek milionů jsou již historií. Velká většina nesplácených úvěrů je menší než 50 000 korun.“ Jinými slovy, hlavní lovnou zvěří exekutorů jsou domácnosti: jednak středostavovské, z nichž mohou při vhodném využití dlužní krize vymáčknout výsledky mnohaletých úspor či šetření celých generací, jednak domácnosti chudé, ze kterých sice nelze vydřít tolik, ale za to se u nich dá předpokládat, že se budou jen stěží bránit.

Za rok 2007 bylo v Česku soudně nařízeno 427 800 exekucí. To je v průměru jedna exekuce na dvacet čtyři obyvatel. Jestliže ještě 25. května uklidňoval viceguvernér České národní banky Miroslav Singer ve své prezentaci na konferenci „Život na dluh“, že „v roce 2006 došlo k určité stabilizaci respektive zpomalení prudkého nárůstu exekucí z roku 2005“ (roku 2005 se jednalo o 270 480 exekucí, v roce 2006 jich bylo 309 457), dnes nás jeho slova mohou uklidnit sotva. Vzhledem k dalšímu růstu životních nákladů, k němuž došlo od počátku roku 2008 v souvislosti s vládními reformami a růstem cen potravin a dalšího zboží, lze očekávat, že tento počet bude spíše růst.

Existují pochopitelně různé způsoby, jakými se lidé více či méně úspěšně vyhýbají exekucím. Využití ustanovení insolvenčního zákona o tzv. osobním bankrotu (oddlužení) může být řešením, které je ovšem mnohdy ještě nepříjemnější než sama exekuce a navíc je v řadě případů pro kočku, neboť vyžaduje úvodní relativně vysoké platby anebo dlouhodobé splácení za velmi přísných podmínek. Převádění majetku někdy může fungovat, může na něj ale také být pozdě a exekutoři jej snadno napadnou jako neplatné. Často navíc exekutoři udeří tak rychle, že na něj ani není čas. Pochopitelně i stránky radící věřitelům říkají, že „kde nic není, ani exekutor nebere“, a naznačují tím jeden ze způsobů, jak uniknout ze spáru státem koncesovaných vymahačů dluhů: vypojit se ze vztahů, které jsou pro tento systém určující, pokud pracovat, tak načerno, nemít trvalé bydliště či bankovní účet... Taková cesta je ale pro většinu lidí nejen nepříjemná, ale v podstatě rovněž nepředstavitelná, protože sebou přináší mnohem větší sociální nejistoty.

■ ■ ■

Ať už se dluhy daří nebo nedaří splácet, jsou papírovým vězením, omezením svobody. Zdánlivé řešení aktuálních problémů si kolonizuje budoucnost člověka, který pak může spolu s písní H16 citovanou v úvodu hystericky křičet: „Potrebujem keš jak narkoman!“

V zápisu z posledního sjezdu historického českého anarchistického hnutí z přelomu ledna a února 1919 je zaznamenána zajímavá diskuse – zatímco Neumann, Vrbenský a další předáci hnutí přesvědčují, že je potřeba získávat pozice ve velké politice a skrz ně prosazovat maximum anarchistických myšlenek, bývalý švec a redaktor anarchistických časopisů Michal Kácha navrhoval jinou podobu anarchistické aktivity. Podle něj měli anarchisté jít do chudinských čtvrtí a vést tam boj s konkrétními sociálními problémy, na jednom z prvních míst vypráskat lichváře. Že nešlo jen o slova, svědčí aktivity některých anarchistů v proletářském Žižkově, kde působila např. organizace Černá ruka shánějící chudým rodinám bydlení. Hnutí jako celek se ale vydalo cestou „velké politiky“ a nakonec zaniklo.

I současné anarchistické hnutí se dosud až příliš věnovalo „velkým“ tématům, i když ho to vesměs nevedlo ke konformním postojům a vplynutí do společnosti, ale spíše naopak k až sektářské pozici „mimo společnost“. Nereagovali jsme na zákon, kterým roku 2001 vznikli soudní exekutoři – bylo to zrovna mezi demonstracemi proti měnovému fondu a protesty proti NATO. I nyní vedou aktivity k tématu dluhů především nevládní organizace, ať už mají jako u Člověka v tísni spíše podobu sociální práce, která se snadno zvrhává v paternalistické moralizování, nebo se jedná o šlapání exekutorům na paty. Jakkoli to je záslužné, nestačí to. Armádě exekutorů a spotřební propagandě by mělo vzdorovat radikální sociální hnutí vzájemné pomoci a společného odporu.

zveřejněno v nejnovějším čísle anarchistického čtvrtletníku A-kontra

Ondřej Slačálek vyučuje na FF UK, Linda Sokačová je ředitelkou pro strategický rozvoj Gender Studies