V den, kdy byly zničeny poslední německé síly ve Stalingradu, 2. února 1943, začala jeho armáda ustupovat od dolního Donu za řeku Mius. Tento předem plánovaný manévr zhodnotil však Stalin mylně jako všeobecný ústup za Dněpr a viděl vítězství na dosah ruky. Vydal veliteli jihozápadního frontu generálu Vatutinovi rozkaz rozvinout útok na celé frontě s cílem proniknout k Dněpru, vytvořit zde předmostí a předstihnout tak ustupující německé armády.

Jeho protivník, polní maršál Manstein, byl zatím v palbě Hitlerovy kritiky. Za žádnou cenu neuznával ústup a navštívil proto osobně polního maršála, který se mu marně stavěl na odpor. V poslední chvíli však Mansteinův názor ironií osudu prosadil 23. sovětský tankový sbor, který 60 km před Záporožím prolomil frontu. Ustupovat se nyní muselo pod tlakem Rudé armády a Hitler se urychleně vrátil do hlavního stanu ve Vinnici. V průběhu této operace se podařilo Mansteinovi reorganizovat své hlavní síly. Ze skupin armád B a "Don" byla vytvořena akceschopná skupina armád "Jih", která byla doplněna čerstvými zálohami a bojovou technikou. Pak sestavil dvě úderná seskupení, která měla zničit pravé křídlo Jihozápadního frontu, jež postoupilo příliš na západ, a potom proniknout i do týlu Voroněžského frontu.

Stalin se zde dopustil druhého omylu, když toto přeskupení považoval za přípravu dokončení ústupu za Don. Byl vydán proto další rozkaz, pokračovat v útoku na Orel a Brjansk a osvobodit Donbas. 6. sovětská armáda dostala přitom přímo od Stalina pokyn dobýt Dněpropetrovsk. Dva týdny po Stalingradu, 19. února 1943, nastupuje však překvapivě německá armáda k protiútoku. Mansteinovi se podařilo opět obnovit svobodu pohybu a využít skutečnosti, že sovětská vojska byla roztroušena na příliš široké frontě. Došlo k rozhořčeným bojům, při kterých musela Rudá armáda za velkých ztrát ustoupit. Šestou sovětskou armádu potkal stejný osud jako její německou jmenovkyni u Stalingradu " byla zcela zničena. Německé jednotky dobyly nazpět Charkov, Bělgorod a Ljubotin. Výsledkem špatné Stalinovy strategické úvahy bylo zničení šesti sovětských tankových sborů, deseti střeleckých divizí a šesti samostatných brigád. Celkem ztratila sovětská jižní skupina přes 100.000 mužů, 615 tanků a 400 děl. A tak v březnu se podařilo Německu opět stabilizovat východní frontu.

Polní maršál Manstein a jeho přívrženci byli názoru, že je nutno počkat na další útok Rudé armády, který podle jejich úsudku musel směřovat proti jižní Ukrajině. Zde německé jednotky měly opět plánovitě ustoupit a u Kyjeva zahájit na vyčerpanou Rudou armádu zdrcující protiofenzívu. To však Hitlerovým představám nevyhovovalo. Fanaticky věřil, že nepříteli se nesmí bez boje vzdát ani píď půdy. "Generálové si přejí operace, ve skutečnosti myslí na ústup." To byla okřídlená věta Hitlera, který se proto nakonec přiklonil k variantě navržené šéfem generálního štábu pozemních sil, generálplukovníkem Kurtem Zeitzlerem. Ten prosazoval názor připravit nový německý úder, a to směrem na Kursk. Hitler sice určitou dobu váhal, ale pak vydal pokyn k útočné akci u Kurska, která obdržela název "Unternehmen Zitadelle".

Celá východní fronta od Leningradu po Rostov na Donu se připravovala na tuto operaci. Rozkaz o jejím provedení byl vydán hlavním stanem 31. března s tím, že čtrnáct dnů poté prohlásil Hitler, že operace Citadela je prvým úderem roku 1943. Proto útok u Kurska má prvořadý význam a musí znovu vrátit německé branné moci iniciativu. Současně s tím byly vypracovány i další plány pro východní frontu. V případě úspěchu měla být uskutečněna útočná operace v druhé polovině léta proti Leningradu. Vše však záviselo na tom, jakým způsobem bude provedena připravovaná ofenzíva, která byla vůdcovým hlavním stanem plánována jako obkličovací bitva. Vycházela z předpokladu, že v kurském výběžku je soustředěno nejméně pět sovětských armád o síle jednoho miliónu mužů, které zde mají být zničeny. Měl to být jakýsi gigantický německý Stalingrad. Aby bylo dosaženo úspěchu, soustředilo německé velení do tohoto prostoru na 50 divizí, z čehož bylo 14 pancéřových, v celkové síle asi 900.000 mužů. Ty měly k dispozici 10.000 děl a minometů a přes 3.000 tanků.

Na letištích u Orla a Charkova bylo soustředěno 1.850 letadel, z čehož více než polovina bombardovacích. Rozhodnou úlohu zde měla sehrát bojová technika, která ještě nikdy předtím nebyla v takové míře koncentrována. K srovnání: v den přepadení Sovětského svazu měl Hitler k dispozici na celé východní frontě 3.500 tanků a 1.830 bojeschopných letadel. Tato síla měla být znásobena momentem překvapení. Začátkem května přednesl generálplukovník Model, který měl vést severní útok u Kurska, zevrubnou zprávu o přípravách operace. Upozorňoval na to, že Rudá armáda zde buduje mohutné pozice, což může vážně ohrozit úspěch celé akce. Diskuse nabyla značné ostrosti v okamžiku, kdy polní maršál Kluge obvinil Modela, že značně přehání o dvacetikilometrové hloubce sovětské obrany. Porada se dostala do oblasti osobních emocí, protože Kluge byl hluboce dotčen, že podřízený generál si dovolil Hitlerovi podat přímý výklad situace. To ještě více rozkolísalo Hitlera, který přes naléhání generality odmítal vydat jasnou směrnici, kdy má operace začít.

Velmi vehementně se postavil proti jakémukoliv odkladu polní maršál Manstein. Poukazoval především na skutečnost, že posílení útočné armády nemá prakticky žádný význam, protože totéž dokáže protivník. Navíc, jakmile Rudá armáda zkonzoliduje frontu, bude moci přejít do protiofenzívy, což by zkomplikovalo celou situaci a vyzval Hitlera, aby proto vydal rozkaz k provedení akce. Hitler se však nenechal přesvědčit a jen znovu zopakoval své argumenty pro odklad do 10. června a shromážděné generály propustil. Ofenzíva však nezačala ani tento den a teprve 1. července 1943 dal Hitler ve svém "Vlčím doupěti" poslední dispozici k útoku. Posledním pokynům Hitlera byla přítomna jen malá skupina generality, aby veškerá poslední opatření byla učiněna v největší tajnosti. Sotva však o 24 hodin později se schází válečná rada Voroněžského frontu, kde generál Vatutin informuje shromážděné velitele o plánu německých operací i s podrobnostmi, které den předtím Hitler oznámil svým generálům. Sovětská vojska, která budovala v prostoru kurského výběžku po tři měsíce silná obranná postavení, nyní věděla, kdy je bude muset využít.

Údaje získala díky sovětské rozvědce, která prostřednictvím svého informátora v Hitlerově hlavním stanu zjistila i toto pro obě strany životně důležité tajemství. Sovětská výzvědná služba tak znovu po informacích dr. Richarda Sorga z Tokia podstatně pomohla svými údaji přímo frontě. S největší pravděpodobností šlo o rytmistra dr. Wilhelma Scheidta, zapisovatele válečného deníku hlavního stanu. Dr. Scheidt, velký znalec Goethova díla, měl přístup i k nejtajnějším materiálům a prostřednictvím špionážní sítě je předával okamžitě do moskevské centrály.

Německá ofenzíva u Kurska měla tak kuriózní začátek. Zahájilo ji palbou dělostřelectvo Rudé armády, které ve směrech očekávaného útoku provedlo protipřípravu. Tím byla do značné míry narušena německá příprava a šedozelená vojska utrpěla ztráty ještě před tím, než se dala do pohybu. Teprve poté německá vojska zahájila v ranních hodinách 5. července útok, a to zároveň ve směru Orel, Kursk - Bělgorod - Kursk za podpory letectva a silné dělové palby. Útoky byly prováděny s nebývalou razancí a při masovém nasazení nejmodernější tankové techniky. Hlavními údernými zbraněmi německé armády v této bitvě byl těžký tank T 4 známý pod jmény "Tygr", T 5 "Panther" a samohybné dělo "Ferdinand". Koncentrace německých sil byla tak veliká, že na každý kilometr šířky fronty připadalo v průměru 50 tanků, 80 děl a 4.500 mužů. Na hlavních směrech útoku bylo nasazeno až 100 tanků na jeden kilometr.

Nad nimi v nepřetržitých vlnách nalétávalo letectvo, které se snažilo zničit sovětskou obranu. Přes tuto masu techniky a vojsk se teprve po pátém útoku podařilo Němcům vklínit do sovětské obrany. Hned v první den ofenzívy se ukázalo, že sovětská obrana, budovaná po tři měsíce, byla skutečně dobře připravena. Její celková hloubka byla přes 10 km a skládala se z několika obranných pásem. Obranný úsek jediné divize měl až 70 km zákopů. Bylo provedeno nebývale husté zaminování, které v jednotlivých směrech dosahovalo až 4.000 min na jeden kilometr fronty. K tomu přistupovalo velmi silné dělostřelectvo všech druhů a soustředěné tankové sbory. Za této situace nelze se divit, že největším úspěchem německé armády v prvý den útoku bylo, že na některých úsecích se jí podařilo postoupit o šest až osm kilometrů. Pokus o prolomení fronty zcela ztroskotal. Místo rychlého postupu začala vleklá bitva.

V noci na 6. července přisunulo německé velení svěží zálohy a obnovilo útok. Velitel středního frontu generál Rokossovskij se však rozhodl téhož dne zahájit útok proti vklíněným německým jednotkám. A tak tento den byl poznamenán oboustranným útokem, kdy velení obou armád se snažilo prosadit své záměry. Náhlý protiúder Rudé armády zasadil nastupujícím německým jednotkám těžké ztráty. Již druhý den útoku ztratily na 6.000 vojáků a více než stovku tanků a letadel. V následující dva dny po přesunutí nových záloh se snažila německá armáda splnit Hitlerův rozkaz, podle kterého nejpozději do 10. července mělo dojít k obklíčení sovětských armád. Došlo k novým rozhořčeným bojům zejména v prostoru Ponyr, které uzavíralo cestu na Kursk. Za tuto dobu masa německých vojsk byla schopna však postoupit o necelých osm kilometrů. Do konce čtvrtého dne bitvy ztratila tak německá armáda jen na tomto směru útoku Orel - Kursk 42.000 mužů a 800 tanků a samohybných děl. Následujícího dne bylo proto německé velení nuceno zříci se útoku a přejít do obrany.

Dále však trvaly boje ve směru Bělgorod - Kursk. Bitva se zde rozvinula na frontě dlouhé asi 100 km a trvala bez přerušení plných 20 dní. Útok byl proveden dvěma směry. Hlavní skupina 4. pancéřové německé armády se snažila postupovat nejkratším směrem na Kursk. Druhá skupina složená z 3. pancéřového sboru a 11. armádní skupiny měla za úkol zničit gardové jednotky generála Šumilova. K dosažení rozhodného úspěchu vrhlo německé velení do boje současně 1.000 tanků, z čehož 700 postupovalo v hlavním směru proti gardovým jednotkám Čistjakova. Teprve však na sklonku prvého dne se jednotkám podařilo postoupit asi 4 km do obranného systému Rudé armády. Ztráty však byly značné: 10.000 mužů a na 200 tanků a letadel. Teprve po nasazení čerstvých záloh mohla německá armáda pokračovat v útoku. Prudkost bojů však překonala všechny dosavadní zkušenosti z II. světové války. Obě armády bojovaly s bezpříkladnou urputností a tvrdostí. Stačí jen uvést fakt, že na příklad 7. července hořelo u osady Jakovlevo na 200 německých tanků současně. Avšak průlomu nebylo dosaženo a po pětidenních rozhořčených bojích se podařilo Němcům postoupit jen o 35 km. Obavy generála Modela se plně potvrdily. Obrana vybudovaná Rudou armádou byla nepřekonatelná. Velitel 19. pancéřové divize generál Schmidt o tom výstižně napsal:

"Nepředpokládali jsme ani čtvrtinu toho, s čím jsme se pak setkali. Každé křoví, každý kolchoz, všechny lesíky a výšiny byly změněny v ohniska odporu" Ale ještě obtížnější bylo představit si houževnatost Rusů, s kterou hájili každý zákop." Přes těžké ztráty však Hitler trval na bezpodmínečném provedení rozkazu, ačkoliv útok na Kursk směrem od jihu byl více než pochybný.

Nový pokus byl nyní veden směrem na Prochorovku s úmyslem prorazit na Kursk od jihovýchodu. 11. července podařilo se po těžkých bojích německým jednotkám probít se až k této vesnici a v tomto prostoru se následujícího dne srazila v rozhodné bitvě 5. gardová tanková armáda pod velením generála Rotmistrova s německým 13. pancéřovým sborem a pancéřovými svazy zbraní SS. Na neuvěřitelně malém prostoru došlo u vesnice Prochorovky ke střetu, při kterém bylo nasazeno na obou stranách 1.500 strojů a velké množství letadel. V mračném prachu v obrovské rychlosti blížily se proti sobě dvě laviny tanků. Sovětské obrněnce v plné jízdě pronikly prvním sledem německých sil a úplně rozvrátily jejich formaci. Sovětské tanky typu T 34 by se za normální situace nemohly prosadit proti "Tygrům". Nyní v tomto boji zblízka, kde byly daleko pohyblivější, probíjely jejich pancéř, který jinak z větší vzdálenosti byl pro ně neprůstřelný. Vše se spojilo v jeden rachot a pancéřoví giganti bojovali mezi sebou čelo na čele. Současně tento manévr umožnil sovětským tankům přímou střelbu do boku německých strojů, kde byly méně pancéřovány. Náboje vystřelované z bezprostřední blízkosti probíjely vše, včetně čelních pancéřů.

Vybuchovala munice, vzduchem létaly několikatunové věže. A nad tím vším hučely stovky letadel. Bylo to, jak vyprávějí pamětníci, úděsné divadlo. Tanky hořely jako pochodně a v prvé fázi bitvy nebylo možno vůbec určit, kdo útočí a kdo se brání. Postupem času bylo však stále jasnější, že německý útok se hroutí. V tankové bitvě u Prochorovky ztratili Němci 400 tanků, z nichž bylo 70 "Tygrů", 88 samohybných děl a 3.500 vojáků a důstojníků této elitní zbraně. Ze všech "Pantherů", které se zúčastnily bitvy, zůstalo jen několik strojů. Tento den stal se dnem krize německé útočné kampaně v létě 1943. Od tohoto okamžiku převzala Rudá armáda definitivně strategickou iniciativu do svých rukou. Německá armáda se sice v následujících třech dnech snažila o útočné akce, ale ty skončily bezúspěšně. Následujícího dne 16. července byla nucena německá vojska u Kurska přejít do obrany. Pokus Hitlera docílit nového zvratu na východní frontě stál německou armádu 70.000 padlých a raněných, více než 3.500 tanků a samohybných děl, téměř 9.900 děl, 1.400 letadel a 5.000 automobilů. Šlo o nenahraditelné ztráty, zejména pokud šlo o bojovou techniku. Během osmi dnů bitvy ztratili Němci dvojnásobek tanků než za 21 závěrečných bojů o Stalingrad. Podle německých ůdajů měly být ztráty Rudé armády, pokud jde o živou sílu, údajně trojnásobné, ale nebyly tak kritické jako německé, protože měla k dispozici dostatek dalších záloh.

Pro německou stranu bylo však katastrofické především to, že Rudá armáda nejen připravovala obranná opatření u Kurska, ale současně připravovala ofenzívu směrem na Orel. A tak v okamžiku, kdy uvízl německý útok na Kursk, vyrazila vojska generála Bagramjana v ranních hodinách 12. července 1943 k zdrcujícímu útoku. Úder byl tak mocný, že v necelých čtyřech hodinách prolomil německá záchytná postavení na řece Fomině a na sklonku prvého dne dosáhl již zadního obranného postavení. Druhého dne vyrazila Rudá armáda k dalšímu útoku, jehož výsledkem bylo prolomení německé obrany a zničení dvou pěších a jedné pancéřové divize. Výsledkem této operace bylo osvobození území o velikosti 12.000 km2, včetně měst Orel a Bolchov. Moskva se poprvé otřásla v slavnostní salvě vlastních děl na počest tohoto vítězství. Od tohoto okamžiku nebyla tato tradice narušena až do dobytí Berlína. Hitlerův sen o pomstě za Stalingrad se přeměnil v trosky. Do podzimu 1943 bylo zničeno jen na východní frontě 118 německých divizí, ve kterých bylo 1,220.000 vojáků.

Operace Citadela, kterou německé velení tak pečlivě připravovalo a do které dával Hitler tolik nadějí, nejen ztroskotala, ale obrátila se proti jejím tvůrcům. Když Josef Stalin na sklonku roku 1943 hovořil u příležitosti XXVI. výročí bolševické Říjnové revoluce, popravdě prohlásil: "Jestliže bitva u Stalingradu byla předzvěstí soumraku německé fašistické armády, tu ji bitva u Kurska postavila před katastrofu." Generál polní maršál von Manstein to vyjádřil poněkud lakoničtěji: "Po bitvě u Kurska iniciativa přešla s konečnou platností na sovětskou stranu."

Současná Ruská federace vysoce hodnotí vítězství u Kurska a prezident Vladimír Putin loňského roku udělil Bělgorodu, Kursku a Orlu čestný titul "Města válečné slávy". .Bitvy u Kurska připomenul i nový prezident Dmitrij Medvěděv při příležitosti letošní vojenské přehlídky na moskevském Rudém náměstí. Hrdinství ruských vojáků, řečeno slovy našeho prezidenta Václava Klause při letošním státním svátku Ruské federace, za cenu nesmírných obětí zastavilo do té doby neporazitelnou nacistickou armádu. "Nikdy nezapomeneme jejich hrdinství, nikdy nezapomeneme na desítky tisíc životů vojáků, kteří padli při osvobození naší země od německé okupace".