Samostatný stát Čechů a Slováků v roce 1918 právě Wilsonovy Spojené státy umožňovaly vzniknout, a to svými diplomatickými jednáními se zástupci Čechů, ba i Slováků. Ale se zástupci, kteří nebyli součástí tehdejšího vládního establishmentu, ba právě naopak, byli v domovském Rakousko-Uhersku stíháni podle platných zákonů. Oproti nim je postavení odpůrců umístění americké radarové základny podstatně výhodnější, jednají v souladu s platným českým právním řádem. Je několik indicií, že americká strana neváhá, což je zvláště v „osmičkovém“ roce pro Čechy zraňující, prosadit svůj úmysl veškerou diplomatickou silou jediné supervelmoci.

Vláda USA silně spěchá, končí jí mandát a tak chce nové americké iniciativě vnutit závazek do budoucna. Právě tak ho v podstatě chce vnutit i NATO. Neváhá jít i do pochybné kredibility a legitimity mezinárodní smlouvy propasírované přeběhlíky, kteří byli zvoleni za jiný politický program. Chce prosadit svůj zájem i přesto, že proti umístění se řadí téměř ¾ českého národa, že se proti smlouvě staví jak vláda, tak i občané sousedního Slovenska, nejbližšího partnera ČR a státu, který byl v Čechy dlouhá léta ve státním svazku.

Americká administrativa tak ani v roce výročí vpádu vojsk Varšavské smlouvy z roku 1968 nechce nijak přiznat svůj podíl na tomto smutném výročí, kdy americká vláda a NATO s předstihem věděli o invazi těchto vojsk a svým mlčením napomohli tomu, aby se československý stát dočkal dalšího největšího ponížení od doby mnichovské dohody. Ba, stejným způsobem (tj. utajováním informací o obsahu smlouvy do poslední chvíle) se chová jako tehdy.

Sovětský svaz a další státy tehdejší varšavské smlouvy se za tento krok omluvily. NATO silně váhá s přijetím současného konceptu americké protiraketové obrany za svou obrannou doktrínu. Neformální signály ze zemí NATO a i samotných USA hovoří o tom, aby Česko minimálně s přijetím koncepce počkalo na novou americkou administrativu.

Nejednání se zástupci Iniciativy Ne základnám je krokem, který za současných vnitročeských podmínek a mezinárodních souvislostí se vymyká tradici západní vyspělé demokracie, nastolené americkým prezidentem Wilsonem. Krokem, který v podstatě sledovali i pováleční západoevropští státníci, jako třeba francouzský prezident Mitterand. svou pověstnou snídaní s disidenty. Čili linií, kterou předtím v zahraničí podporoval dnešní český ministr Schwarzenberg a další ministr současné české vlády Vondra, coby chartista.

Zásada Audiatur et altera pars je od dob římských jistým testem legitimity mezinárodního práva. A zvláštní význam má pro zemi, která právě před 40 lety v praxi pocítila Brežněvovu doktrínu omezené suverenity.

Její vehementní opuštění, a to i od těch, kteří ji coby disidenti a jejich zahraniční přátelé vehementně prosazovali znamená pokračování Brežněvovy teorie praxí banánové republiky. Což ve (středo)evropských poměrech zakládá na větší nestabilitu než ve (středo)americkém prostoru.

Americká vláda má pochopitelný zájem na informacích, které zpochybňují nutnost i legitimitu umístění prvků amerického systému protiraketové obrany, jde o americké a navíc několikamiliardové investice. Avšak tyto informace nechce získávat legální cestou, navíc od skupin, které působí právoplatně v rámci českého právního řádu. Nejednání s takovýmito skupinami znamená pak také to, že informace tohoto druhu budou proudit do USA jak od českých zvláštních služeb monitorujících české protiradarové iniciativy, tak i od amerických nelegálů. Což je dosti zvláštní způsob realizace spojenectví a tzv. transatlantických vazeb. Česká veřejnost na toto inovované opakování „předsrpnového vývoje“ z roku 1968 jistě nebude naladěna s pochopením.