Ale nechci vytvořit dojem, že je karlovarský festival jakousi alternativní, "levicovou" politickou akcí. Nicméně i těch několik filmů, které jsem od pátku zhlédl, ač prvoplánově nepolitické, bylo dramaturgicky zajímavých a ve svém obecném důsledku nakonec i politických. Viděl jsem ty filmy zatím od pátku podvečera jen čtyři, a jsou jich tady k dispozici stovky, takže můj prvotní dojem může být jistě falešný.

Ze všech čtyř filmů mi však zatím -- už -- vyplývá obecnější závěr: Je tomu, jako by všechny varovaly před stádním lidským společenstvím, nejméně jeden z nich před ničivým tlakem komerčních zájmů a další před katastrofickým dopadem útlaku a před katastrofickými důsledky každé příliš intenzivně, osobně přijaté, extremní ideologie.

Prvním snímkem, který jsem tu ve Varech zhlédl, byl atmosferický švédský horor Let den ratte komma in (Ať vejde ten pravý, Švedsko, 2008, režie Thomas Alfredson), natočený uprostřed zasněžené zimy někde na ponurém švédském městském sídlišti. Dvanáctiletý školák Oskar je ve škole obětí trvalého, drsného šikanování od spolužáků. Sní o tom, že by je zavraždil, kdyby mohl, a sbírá novinové články o násilných činech. Spřátelí se s novou sousedkou, též (zřejmě) dvanáctiletou upírkou Eli, ta se živí krví z těl obětí, obyvatel sídliště, které vysává a tak usmrcuje. V nouzi nejvyšší, i v nebezpečí života, kdy se Oskar násilníkům ve škole postaví a vážně ho ohrožují, ho Eli nadpřirozeným zásahem zachrání. Poslání filmu? Společnost je tak zlá a vůči křehkému jednotlivci nepříjemná, že je možno spřátelit se jen s upírkou. Ta je paradoxně věrnějším druhem než nelidská společnost.

Hostem na festivalu je americký herec Robert de Niro, a tak byl v pátek festival zahájen novým filmem What Just Happened (Co se vlastně stalo, USA, 2008, režie Barry Levinson). Je to zábavná, ale zároveň i ironicky sžíravá komedie: hlavním hrdinou je stárnoucí hollywoodský producent Ben (hraje ho de Niro), který musí zápolit se svou šéfkou studia Lou, pro niž je nový snímek Benova ambiciozního režiséra Jeremyho příliš agresivně drastický, a tak ho Lou nutí ho z komerčních důvodů k cenzuře. I tady je hlavním problémem nemyslivé lidské společenství a jeho obrovská, tedy komerční moc v tržní společnosti. Šéfka studia režisérovi s uměleckými ambicemi otevřeně sdělí, že jestliže film nepřestříhá a neudělá mu sentimentální závěr, studio film nepošle na festival do Cannes, kde už byl přijat do soutěže. Podobnost s někdejšími komunistickými cenzory je čistě náhodná. Režisér se zdánlivě podrobí, avšak v Cannes pak nechá promítat původní, drastickou, nezcenzurovanou verzi a vedení hollywoodského studia při svém projevu před promítáním zahrne -- právem - vulgárními nadávkami. Film v původní verzi se stává komerčním úspěchem a cenzorská šéfka studia, paradoxně, nakonec dostane v Americe kulturní cenu za svou "dramaturgickou odvahu". Stominutový film je nesmírně zábavný, je poučený o každodenních praktikách v Hollywoodu, je lidský, a zaznamenává chování režisérů, producentů, herců i jejich agentů s velkou, úsměvnou ironií. Jedním z komických motivů jeden z Benových problémů, kdy si nafoukaný herec Bruce Willis nechá narůst hustý plnovous, vypadá jak Santa Claus, a odmítá si ho před natáčením oholit. Dobrá zábava pro páteční večer.

Mexický film Desierto adentro (Vnitřní poušť, 2008, režie Rodrigo Plá) varuje před přehnaným propadnutím ideologii. Zaznamenává teror mexické vlády ve dvacátých letech dvacátého století, kdy byli v Mexiku vražděni kněží (viz též román Grahama Greena Moc a sláva): v rámci armádního teroru přijde na začátku filmu o život většina vesničanů, syn hlavního hrdiny Elíase a jeho manželka při porodu. Elías se vezme do hlavy, že spáchal hřích tím, že k nemocné těhotné manželce pozval kněze, čímž způsobil jeho smrt (objevili ho vojáci) i smrt svého syna. Odebere se se svými dětmi do pouště a nutí je tam léta k pokání, indoktrinuje je, že jsou vinni a že brzo zemřou, a staví tam s nimi kostel. Terorizuje je svým přehnaným náboženským zápalem a děti postupně umírají. Zachrání se jen dva synové, poté co otec potrestá jednoho syna a dceru, mezi nimiž vznikne incestní vztah. Otec nakonec spáchá sebevraždu.Režisér se prý při tvorbě filmu nechal inspirovat denikovými záznami Sorena Kiergekaarda, v nichž filozof líčí strach z předčasné smrti, které v něm -- podobně jako Elías ve svých dětech -- vyvolal jeho otec.

A čtvrtým filmem, který jsem ve Varech zatím zhlédl, a který poetikou pozoruhodně zapadá do celkové atmosféry, je český film Václav. Znovu se v něm objevují známé a oblíbené motivy současného českého filmu, avšak v novém, často zralejším pojetí. Film se -- jak je skoro běžné u současné hrané české kinematografie - odehrává v létě na vesnici. Podobně jako třeba ve filmu Nuda v Brně i zde je hlavním hrdinou, s nímž sympatizujeme, mírně mentálně postižený muž. Jakoby hrdina, s nímž můžeme sympatizovat , musel být takto postižen, aby si zachoval své lidství. Václav je dětský, sympatický, charismatický člověk, který však nedodržuje "principy civilizovaného chování" a spoluobčanům ve vesnici působí svou nespoutaností a spontánností neustálé nepříjemnosti. Václav je traumatizován blíže nevysvětlenou událostí z doby komunismu, kdy nějak přišel o život v důsledku udání od místního starosty jeho milovaný otec, vynikající ostrostřelec, zřejmě při pokusu emigrovat. Václava se v jeho průšvizích zastává jen stará matka a vesnický starosta -- udavač, vážné konflikty má s vypočítavým a sobeckým bratrem, na něhož ke konci filmu vystřelí, takže skončí ve vězení. Protože je mentálně zaostalý, uvažuje se o milosti pro něho, té by pomohla petice od spoluobčanů. Podepíší ji však pouze čtyři osoby ve vesnici. Film, který natočil Jiří Vejdělek údajně podle skutečného příběhu (opravdového Václava omilostnil v devadesátých letech prezident Václav Havel) se vrací k tématu, jaké nalezneme v českém filmu devadesátých a nultých let častěji: je to téma uzavřené, nepřátelské komunity, která vyštve a zničí každého, kdo se trochu odlišuje.