My - lidé - žijeme ve společnosti; každý člověk je jiný, má nějaké znalosti, vědomosti, vzdělání. Každý něco umíme, většina z nás něco dělá - někde nějak pracuje. Víme, že vyšší stupeň dosaženého vzdělání většinou umožní získat "lepší práce" - tedy lépe placenou. Nesmíme ale zapomínat na ta "obyčejná" zaměstnání, kterým stačí pouze výuční list, nebo nejsou natolik žádaná. Nemůžeme být všichni politikové, lobbisté, nebo právníci. Kdybychom měli všichni tituly před a za jménem, brzy bychom pomřeli. Neměli bychom kam jít nakoupit jídlo, nikdo by nám nespravil auto, nikdo by neodvezl odpadky... Jsou prostě zaměstnání, která jsou důležitá pro plynulý chod společnosti. Jsou neviditelná, pokud fungují dobře - popelářů si nevšimneme, dokud nám vyvážejí odpadky, o instalatérech nevíme, dokud nám nerozbije vodvodní baterie, pouličních zametačů si nevšímáme, dokud se nebrodíme na ulicích vlastními odpadky.

Nejde jen o to vážit si každé dobře vykonávané lidské práce, jak psal pan Štampach, je třeba jít ještě dále, a uvědomit si, že ji potřebujeme - jsme na ni závislí. Musíme si to uvědomit všichni - a začít by měli lidé "u moci" - vrcholní politikové - a hlavně se podle toho chovat. Právě oni - ministři, poslanci, ale i prezident a zastupitelé v místní samosprávě - představují jakýsi vzor pro "ty dole". Nejde o to, že bychom je přímo napodobovali, ale když vidíme jejich chování, jaksi se mu - třeba nevědomě - přibližujeme. Pokud se naši zastupitelé v parlamentu hádají, nadávají si, dělají na sebe neslušná gesta, ovlivňují negativně celou společnost. Obyčejní lidé se vždy snažili přibližovat vrchnosti, být jako ti "lepší" lidé.

Politikové často říkají, že jsou tu pro celou společnost. Že zastupují všechny vrstvy společnosti, ale jen o tom mluví a navíc pouze před volbami, nebo když se jim to hodí. Když dojde na konkrétní činy, ví nejlépe, co mají dělat. Může být, ale je třeba to řádně vysvětlit ostatním, zvláště když se jich rozhodnutí politiků týkají. Ukázat, že si těch lidí - kteří je vynesli do jejich funkcí - váží a mají k nim alespoň základní slušnost. Nedávno proběhla stávka a ministři se k ní vyjadřovali ve stylu, který místy připomínal reakce minulého režimu na akce disidentů - také jsme slyšeli, že jsou zmanipulované, že jsou organizované kýmsi v pozadí (opozicí), a že ti lidé nevědí, co činí, jsou zmanipulovaní, nastrčeni a bojují za cizí zájmy, že je jich hrstka (milion občanů země). Už chybělo jen to "pod pláštíkem". Je chyba, když politik ukazuje, že se s lidmi není třeba bavit. Když nechápe obavy a nejistoty. Vypadá to pak, že s těmi "podřadnými" se netřeba bavit, stačí jim milostivě sdělit co a jak bude - a basta.

Opravdu vzdělaný a přemýšlející člověk si toto uvědomuje a snaží se podle toho chovat. Sociální vcítění umožňuje sociální soudržnost a hladké fungování společnosti. Bez něj upadneme do chaosu a naše společnost se rozpadne. Sociální návyky a myšlení mají velkou setrvačnost - nezbývá než doufat, že se to časem změní. Společnost má svou podstatu v tom, že jsme spolu - žijeme spolu, měli bychom spolu "držet", zajímat se o potřeby druhých - to společnost posiluje. Pokud se vytvoří uzavřené skupinky, společnost se rozpadne. Je třeba více přemýšlet, dívat se kolem sebe a uvědomovat si souvislosti při běžných každodenních činnostech. Rozhlédněme se kolem sebe a zamysleme se, jakých služeb těch "obyčejných" lidí se základním vzděláním, výučním listem nebo jen maturitou využíváme. A zeptejme se, zda bychom to dělali místo nich. Pokud ne, chovejme se k nim tak, aby věděli, že o jejich práci stojíme a vážíme si jí i jich.