Ohradit se musím vůči Prečanovu tvrzení, že bych sotva „našel věcné podklady pro svůj výrok, že 'Pražské jaro 68... možná nabídlo i nový typ demokracie“; já to přece netvrdím, jen připomínám reakci Jiřího Pehe na polemiku Václava Havla s Milanem Kunderou (podle něhož, jak v mém textu výslovně stojí, by ten nový typ demokracie možná nabídlo). Ani si nemyslím, že je věcné, když Prečan tvrdí, že „v zápalu protihavlovské argumentace Vyšohlídovi ušlo“ Havlovo disidentské působení: kdybych byl obrazoborec, připomněl bych reakci Karla Kosíka na názory Václava Havla: kárá ho jako učitel žáka za pojmovou nekázeň. Nebyl jsem však veden touhou ukázat, jak někdo dostal za vyučenou, chtěl jsem jen doložit, že politika je věcí veřejnosti a úroveň veřejného diskursu vizitkou politického života – zatímco intrikování mocenských skupin mimo prostor veřejného diskursu je demokracie nedůstojným spiknutím. Ano, spiknutí jako úradek nelegitimní menšiny je tím, co ohrožuje demokracii, a kolem toho se moje úvahy točily.

Dost už ohrazování. Ještě je třeba něco dovysvětlit: co rozumím kýčem. Asi totéž, co Petr Rezek, totiž nevěcný postoj. V něm nejde o to, CO někdo říká, ale spíš KDO to říká. Téma nebo myšlenka se schovává za mluvčího. Při tom může pocit sounáležitosti sehrávat důležitou roli a akcentovat citové dojetí (to je ta Kunderova „druhá slza dojetí“, která „říká, jak je to krásné být dojat s celým lidstvem“ nad tím či oním, třeba „nad dětmi běžícími po trávníku“, nebo můžeme společně s myslivci, kteří také mají v předsíni obraz jelena v říji, paroží a zelený klobouk s pírkem, zažívat dojetí nad krásou jelena v říji. To je kýčovitá nevěcnost.

Kýčovitý postoj a kádrovácké myšlení mají něco společného: nevěcnost. Jednou je to „druhá slza dojetí“, kdy se dojímáme nad tím jak se dojímáme, spolu s těmi blízkými... - podruhé břitký rozum kádrováka, když nás nazlobí, že se tady cituje tento a nikoli onen autor. Ano, můžeme také sdílet nevěcnost kádrováka, jakousi kádrováckou bdělost a snad i jeho emocionální odpor k někomu, kdo cituje ONY a necituje TYTO autory: ty naše, ty z mainstreamu, kdysi Lenina, potom Heideggera apod. Mně Prečan vytýká, že jsem vzpomněl Nietzscheho, „když by bylo spíš na místě vycházet z Kantova principu morálního imperativu, nebo nejraději ze srozumitelného výkladu Masarykova a Patočkova“. Uff!

Vrcholem všeho nevěcného v Prečanově článku je jeho mentorské a pasování „objektivního ducha“ na nepoužitelné haraburdí dějin myšlenky: jestliže mi v textu šlo o to, zda se nám věc politiky nevzdaluje, zda úroveň veřejné rozpravy neupadla natolik, že „res publica“ v ní nemá zastání a „politika“ má šanci upláchnout do neprůhledných a šalebných zákoutí nejrůznějších spiknutí, pak jsem měl na mysli demokratické poměry, v nichž se jedinec může nejen nacházet a realizovat, zachovávat svou identitu, tedy asi to, co Mead označuje za „vyšší a lepší společnost“ a co se v rámci rozvoje evropského státu a práva utvářelo od dob „měšťácké společnosti“, což je Hegelův název jedné z podob objektivního ducha. Učí o tom filosofové jako Gadamer, připomíná to i Habermas – a to je myslím někdo z „mainstreamu“, i když jistě ne z proudu omývajícího ostrov páně Prečanova sebevědomí. Jeho recept, koho citovat a koho necitovat, má v sobě něco z dojetí kýčařova a koneckonců dost věcné nedbalosti.