Ovšem lze tu scénu vnímat i trochu jinak. Ježíš v ní zřejmě komunikuje s nevědomím postiženého.

Nemluví k němu totiž sám šílenec, ale skrze jeho ústa promlouvají jeho démoni: žádají Ježíše, aby je nechal na pokoji, pak se mu představují, zase prosí, ale nakonec podlehnou jeho vůli. Může to být tedy scéna osvětlující mechanismus Ježíšovy psychoterapeutické metody, jeho způsob léčby neurózy (ďábla), zřejmě cosi podobající se původním Freudovým pokusům s hypnózou. (Ostatně, zdá se, že tato metoda byla v Ježíšově době poměrně obvyklá, zvláště v židovském světě - Pavel z Tarsu uvádí, že v Efezu potkal několik židovských léčitelů, kteří vyháněli zlé duchy zřejmě velmi podobně jako Ježíš.)

Ovšem scénu s prasaty lze vyložit i zcela symbolicky: tehdy by Ježíš v této scéně komunikoval de facto s vlastním nevědomím. Nutně by tak své dotírající anální démony "uzavřel" do zvířete, které analitu (obzvláště v židovství) odpradávna reprezentuje, tedy do prasete. Likvidační scénou se skokem z útesu by ji v sobě zřejmě inhiboval (nebo vytěsnil?).

Pozoruhodné je, že byla-li onou ďábelskou chorobou epilepsie - a skutečně se zdá, že právě na ni se Ježíš specializoval - odpovídá symbolika "vyvedení prasečího principu z člověka" Freudovu názoru na epilepsii, jak ho vyložil ve svém brilantním spisku Dostojevský a otcovražda. Zde, inspirován potížemi velkého spisovatele, od sebe Freud oddělil epilepsii organickou a afektivní. Ta první je způsobena neurologickým problémem, ta druhá má psychický původ a epileptický záchvat v ní odpovídá záchvatu hysterickému. Takový záchvat pak Freud chápe jako "mechanismus odvedení nahromaděných pudů jinam". Evangelijní scénka to zcela potvrzuje ve chvíli, kdy uznáme souvislost prasete a análního libida.

Zajímavé též je, že celé prasečí drama nemělo dobrý ohlas v širém okolí a lidé prý Ježíše následně prosili, aby z jejich kraje odešel - byla-li to scéna o léčení, nedává tento strach moc smysl, jindy lidé na Ježíšovo vyhnání ďáblů nereagovali takovou nevolí - to posiluje dohady, o čem ta zvláštní scéna vlastně vypráví. Mimochodem, anální symbolika prasete sveřepě přežívá (a to ačkoli křesťané prase rituálně nezavrhli). Nicméně třeba pojem "prasečinka" odkrývá jednak libidinosní význam projektovaný na toto (mimochodem velmi chytré) zvíře, a také prozrazuje, jak máme odpradávna samotný sexus nevědomě definovaný analitou čili perverzí, ačkoli je z tohoto zašpinění tělesné lásky většinou obviňován nebohý Freud.

Při těchto úvahách o prasečí historce v evangeliu se nám nemůže nevybavit osud jiného velkého náboženského tvůrce: zakladatele protestantismu Martina Luthera. Psychoanalytik Erik Homburger Erikson mu věnoval celkem známou studii Mladý muž Luther, v níž zaznamenal i příběh o Lutherově záchvatu na kůru erfurtského kláštera. Ve chvíli, kdy jakýsi kněz předčítal právě jednu exorcistickou pasáž z evangelia, mladý Luther padl v křečích na zem a hlasem, který vůbec nepřipomínal jeho vlastní, křičel: "To nejsem já!" Lutherovi nepřátelé tuto prapodivnou scénu vždy vykládali jako důkaz jeho posedlosti ďáblem. Erikson nachází výklad psychoanalytický. Luther totiž vstoupil do kláštera navzdory tvrdému odporu svého otce. Ve chvíli znovuzpřítomnění scény, v níž Ježíš v evangeliu léčí posedlost, propadl podle Eriksona mladý duchovní návalu hysterického afektu, v němž popírá výrok svého otce, totiž že jeho syn je spíše posedlý než posvěcený. "Nejsem to, co o mně říkal otec a co mé svědomí potvrzuje ve slabých chvilkách," snažil se dle Eriksona říci budoucí náboženský vůdce během svého záchvatu.

Erikson tuto interpretaci opírá o Lutherovu biografii, zjednodušeně řečeno o jeho zjevně extrémní oidipovský komplex. To je jistě legitimní a ostatně známá iniciační historka - Luther se zaslíbil Bohu ve chvíli, kdy v jeho blízkosti udeřil blesk - oidipovskému scénáři plně odpovídá, neboť blesk je odpradávna falický a otcovský motiv.

Ovšem podíváme-li se na celou scénu z erfurtského kláštera nikoli skrze Lutherův životopis, ale skrze evangelium, nabízí se nám ještě jiný výklad: pakliže Ježíš dokázal hovořit přímo s nevědomím svých pacientů a sugestivně z něj vyhánět především jeho anální stránku, můžeme se snadno domnívat, že větu "To nejsem já" opravdu pronáší Lutherova orál-analita, která byla takto oslovena. Ono cosi v Lutherovi, o němž on sám vždy hovořil jako o ďáblu, co však použil k jiným účelům, snažil se to přetavit ve zdroj své nové náboženské energie, a proto tato analita volá: "Já nejsem démon, nevyváděj mne ven, chci zůstat uvnitř, jsem součást Já, sloužím Já!".

Shodou okolností Eriksonova kniha přetéká důkazy, jak byla analita pro Luthera tématem všech témat. To, že se to v Lutherových proslovech jen hemžilo hovny a prdelemi, mnohem více než třeba u takového Jaroslava Haška, je myslím dosti známo. Ilustrativní je zajisté jedno Lutherovo vyznání, ba snad i doznání: "Jsem jen uleželé hovno a svět je jedna obrovská prdel". K podobným úlevným objevům tuším dospěl ve 20. století takzvaný underground.

Proslulý je též Lutherův výrok, že jeho prdy bylo cítit až v Římě. To byla metafora, ale pamětníci svědčili, že okázalé prdění na veřejnosti bylo oblíbenou Lutherovou kratochvílí. Když se wittenberský kněz vzbouřil proti Církvi, nechával jí zobrazovat jako ženu, jíž lezou z prdele čerti. "Když křesťan žije vesele, začne ho posírat Ďábel", pronesl rovněž myslitel. A oblíbenou Lutherovou bojovou technikou v zápase s Ďáblem, který ho nikdy nepřestal pronásledovat, bylo, že si duchovní nasral do kalhot, načež si je svlékl a volával na Ďábla: "Tumáš, zabal se do nich, vytři si jimi hubu!"

Až nestoudně nám hraje do karet i Lutherova posedlost prasaty. Skutečně se tato zvířata vtírala do jeho promluv doslova nutkavě. Nejenže napsal známou "modlitbu sviní", ale nezřídka psával o prdění svině, či naopak o tom, že je třeba prdět svini do nozder. Sám sebe ostatně často přirovnával k praseti, které "jen rýpe, aniž by zraňovalo". Pro nás je celkem lhostejné, co tím chtěl metaforicky vyjádřit, z našeho hlediska jsou to hlavně důkazy o přítomnosti anality v řeči, a to ne vždy úplně úlevné přítomnosti. Někteří tvrdí, že za "zatíženost na prasata" mohl Lutherův sedlácký původ. Erikson však spolehlivě vyvrátil, že by Luther byl nějak s vesnicí spojen. Už jeho otec v mládí opustil selský dvůr a živil se celý život jako horník. Někteří zase omlouvají anální projevy zakladatele protestantismu tím, že taková byla zkrátka řečová norma doby, ale i to Erikson vyvrátil.

Dánský psycholog musel přiznat, že Luther disponoval tím, co se nazývá análním charakterem. "Podezíravost, obsesivní skrupulóznost, morální sadismus a neobyčejný zájem o špinavé myšlenky a předměty - Luther měl všechny tyto vlastnosti. Dochovala se jedna Martinova poznámka ze studentských let: čím více se očišťuješ, tím více jsi špinavý," svědčí slavný žák Anny Freudové. Když si k tomu doplníme, že zkušený klinik Lutherův erfurtský záchvat označil za epileptický, že celé mládí Luther trpěl úpornými zácpami a jeho slavné "zasvěcení na věži" se odehrálo na záchodě v podobě těžkého průjmu, či že Lutherův život končí (patrně již za regulérní psychózy) komiksovou halucinací, kdy několik dnů před smrtí duchovní spatří ďábla, jak sedí na okapu a vystrkuje na něj zadek, pak myslím, že můžeme s uspokojením ohlásit nalezení důstojné anální alternativy k Eriksonovu oidipovskému výkladu Lutherova záchvatu v erfurtském klášteře. Alternativy, která zpětně vrhá projasňující světlo i na prasečí historku ze staré Palestiny a Ježíšovu terapeutickou metodu.

...