Diskuse o kvalitě učitelů i o školství samotném se mi zdají být jako něco nekonečného a jako člověku, který žije blízko moře, mi to dnes dokonce připomenulo mořské vlny, které bez ustání narážejí na pobřeží. Mám dojem, že se neustále vyměňují různé argumenty, že jsou jednotlivé příklady brány jako důkaz práce (ne)kvality práce všech, a to bez uvažování o základní motivaci účastnících se osob.

Kdysi pro změny ve školství demonstrovali hlavně zastánci antiautoritativní výchovy. Dnes se scházejí před hamburskou radnicí rodiče, kteří chtějí posílat své zvlášť nadané děti po čtvrté třídě do německých gymnázií, aby tím ty děti nezmeškaly ani jediný den pro budování svých životů, kariéry a štěstí, s jinými lidmi, kteří jsou přesvědčeni, že je pro společnost lepší, když se všechny děti učí dohromady a kteří naše gymnázia chtějí rušit.

Když už zapomeneme na to, že kariéra a štěstí jsou dvě různé věci, které se případně dají spojit, které jsou ale často taky navzájem si odporujícími cíli, mohli bychom se klidně zeptat, jestli má školství podporovat hlavně cíle některých jednotlivých lidí, anebo celé společnosti. Pro rodiče je to asi jasné, protože ti myslí většinou na své ohromně a bezesporu nadprůměrně nadané děti. Že bohužel ty děti někdy jejich přáním neodpovídají, to už je jiná věc, která potom často zrovna nekončí štěstím rodiny či dětí. Naproti tomu politikové by měli nejprve myslet na blaho společnosti, a teprve až pak na to, zda a jak by se to dalo spojit s individuálním prospěchem jedinců. Při tom ovšem mají politikové problémů více. Na jedné straně není jasné, co je pro společnost nejdůležitější, na druhé straně ale chtějí politikové být znovuzvoleni, často jsou však prý právě oni rodiči těch zdánlivě nejinteligentnějších dětí...

Kdybychom si ale představili, že bychom měli radit nějaké zemi, kde nemáme žádné osobní rodinné zájmy, asi bychom přišli na to, že celý vzdělávací systém by měl být takový, aby dostalo každé dítě možnost být optimálně vzděláno a být finančně a duševně podporováno, aby to taky mohlo využít. Výborné vzdělání všech občanú podle jejich individuálních intelektuálních schopností se pro demokratický stát velmi vyplatí. Že to ale nemá nic společného s individuálním štěstím, to přece víme, nebo ne?