Rejžkovo sdělení je nepochybně mnohavrstevné. V té svrchní slupce je cosi jako názor, z něhož vyplývá, že držet hladovku kvůli radaru je cosi nestoudného, odsouzeníhodného, zavrženíhodného. Společnost by měla být na pozoru, protože se zde děje něco nekalého.

V následující slupce tohoto sdělení je možné vidět snahu stigmatizovat domnělého společenského nepřítele. Je nutné mu nejprve připošít Švorcovou, Lukašenka, kubánskou a ruskou ambasádu, Komunistický svaz mládeže, terorismus, bomby a podobné znaky vysoké společenské nebezpečnosti, aby bylo možné vůbec hladovkáře za nepřítele považovat.

Publicista si nejprve musí primitivním způsobem nalhat do vlastní myšlenky, aby vůbec byla konzistentní a aby něco sdělovala. Až po této intelektuální "trapárně", abych se držel slovníku publicisty Rejžka, dostává jeho myšlenka smysl a teprve tehdy ji může s chutí aplikovat. Je to komické, jako když si totálně frustrovaný sexuální deprivant kompenzuje kriticky porouchané sebevědomí historkami o nesčetných sexuálních dobrodružstvích. Taky lže, aby mohl vytvářet ten správný" dojem.

Co se tedy skrývá v další slupce? Je to určitá intelektuální bezradnost, možná osobní schizma disidentství a dojmu z "konečného vítězství demokracie" u lidí, kteří si myslí, že k tomuto finálnímu stádiu civilizace sami notně přispěli a přispívají. Je to projev omezenosti, směšně nízko, na hranice vlastního kmene nastavených horizontů, za nimiž je svět takový, jaký se nám jeví z našeho "pevného bodu" vesmíru (viz Rejžkův názor "Aféra Čunek jim nevadí, radar ano").

Ve své vnitřní slupce se tedy jedná o emotivní, daleko více než samotná hladovka hysterický výpad postrádající racionální jádro. Jedná se o pocitové a pudové hnutí mysli s nedostatečnou schopností sebereflexe a kritického odstupu. Pane Rejžku, s televizí a bulvárem coby zdroji intelektuálních metafor možná vystačíte před redakcí Lidových novin, ale před trochu přemýšlivějším člověkem ne. Ale možná ani takové ambice nemáte.

Téměř totožně je možné charakterizovat poznámku komentátora Lidových novin Martina Zvěřiny. Jediným rozdílem je snad to, že ve Zvěřinově článku zazněla alespoň zmínka o zdraví aktivistů, i když vyznění je takové, že Martin Zvěřina se cítí být pohoršen a vydírán, nikoliv znepokojen.

Znepokojení naopak Zvěřina vyvolává svými tvrzeními o "terorismu" a "bombách". Nejsem si vědom toho, že by hladovkáři kohokoliv terorizovali. Jejich protest, jakkoliv je přemrštěný, je vrcholně nenásilný a terorismus násilí implikuje. Proto se asi ve Zvěřinově článku vyskytují nesmyslné "bomby", které pravděpodobně podvědomě nahrazují chybějící znak násilí. Také si musel přilhat, aby rovnice byla rovnicí.

Ještě se drobně pozastavme nad jedním důležitým konsensem, který komentátoři Lidových novin sdílejí. Oba, Zvěřina i Rejžek, svorně sdělují: Žijeme v demokracii na věčné časy a každý, kdo si to nemyslí, je terorista nebo přítel Lukašenka. Je to nebezpečný fanatik, který nemá v "demokratické" společnosti místo, protože demokracii jsme jednou provždy definovali a jednou provždy jsme ji zavedli. Na naši demokracii si prostě sahat nedáme.

Jak jsem psal nedávno, největším problémem protestu hladovkářů je kromě jejich zdraví fakt, že opět posunuli diskusi dál od její podstaty a strhli pozornost pouze na akt sám. Toto jsou konkrétní a pravděpodobně nejviditelnější plody tohoto protestu: přihlouplé útoky ad hominem pomíjející podstatu věci.