Bez ústavního soudnictví se demokracie neobjde. Často citovaný výrok Hanse Kelsena "Ústava, která nezavedla Ústavní soud ke zrušení neústavních aktů, je světlem, které nesvítí" nemusíme chápat tak, že státy, které nezřídily přímo instituci takto pojmenovanou, mají zhasnuto. Pravomoci obdobné ústavním soudům mají třeba nejvyšší soudy Mexika nebo USA.

Pokud se rozhlédneme po Evropě, všimneme si, že ústavní soudy byly zavedeny v zemích, které mají zkušenosti s totalitou. Bývalý východní blok, Španělsko, Německo, zkrátka země, které jednoho dne stály před obrovským úkolem: reformovat totalitní justici a exekutivu.

Představte si, že to máte zařídit právě Vy. Co uděláte? Propustíte všechny soudce, policisty, státní zástupce, správní úředníky, a nahradíte je...kým vlastně? Čerstvými absolventy? Nebo zřídíte speciální soud, který na ně bude dohlížet, a jehož zbraní bude zejména morální kredit soudců a Ústava. Pokud by ovšem taková instituce mohla pouze upozorňovat, případně pozastavovat, jak navrhuje Stanislav A. Hošek, měla by na chod justice a zákonodárství zhruba stejný vliv jako harmonika na globální oteplování.

Možnost rušení protiústavních zákonů ústavním soudem není světově ojedinělým, nadstandardním výdobytkem sametové revoluce, ale nutností. Všechny demokracie se musí v základu vybavit systémem brzd a vyvážení, aby mohly alespoň jakžtak fungovat a neotravovaly lidi nad přípustnou míru. Pravomoc Ústavního soudu rušit problematické podústavní normy je účinnou brzdou proti působení tzv. železného zákona oligarchizace. Jediná pojistka pro případ, že nám Parlament zvlčí a začne chrlit třeba normy nepřiměřeně zvýhodňující jednu skupinu občanů. Což může být zdrojem pramalé oblíbenosti ÚS mezi politiky.

Naprostá většina agendy Ústavního soudu ČR spočívá v rozhodování o individuálních ústavních stížnostech. Tato řízení jsou obdobou rozhodování na obecných soudech - jsou zde soudci, účastníci, svědkové a na závěr rozhodnutí. I zde platí Občanský soudní řád (i když jen subsidiárně). Kromě právních aktů z dílny zákonodárců a exekutivy, jak uvádí S. A. Hošek, posuzuje ústavní soud také - a to zejména - předchozí rozhodování soudů.

Diskuse o tom, zda Ústavní soud je soudem v pravém slova smyslu, byla vedena v oblasti teorie ústavního práva v každé zemi, která tuto instituci má, a to zejména tam, kde ústavní soud nerozhoduje o individuálních stížnostech. (Tak tomu bylo u nás za první republiky, dnes třeba na Ukrajině). Dospělo se v ní nakonec ke všeobecné shodě o tom, že svou povahou jde skutečně o soud, byť je organizován jinak než obecné soudy. Některé argumenty jsou pádné, vycházející ze systémových a historických zkoumání, nad jinými se můžeme škrábat ve vousech (jde o soud, protože se to JMENUJE soud), nicméně závěr je následující: Ústavní soud je jednostupňovým soudním orgánem ochrany ústavnosti. Co jiného by to mělo být? Správní orgán to již z definice být nemůže.

Právě jednostupňovost Ústavního soudu, tedy nemožnost odvolání proti jeho rozhodnutí, je klíčem k možnosti, kterou S. A. Hošek kritizuje: soudce, který s rozhodnutím většiny nesouhlasí, může své odlišné stanovisko připojit k textu nálezu.

Soudce totiž, stejně jako (doufejme) většina lidí, má něco jako svědomí. Může se stát, že jeho soud či přímo jeho senát vydá rozhodnutí, které je právě pro jeho lidské nebo profesní svědomí těžko přijatelné. Soudce obecného soudu hlasuje tedy proti a může doufat, že soud vyšší instance sporné rozhodnutí zruší, nebo jej minimálně znovu a důkladně přezkoumá. Ústavní soudce v nic takového doufat nemůže. Rozhodnutí Ústavního soudu jsou konečná. Proto, má-li si uchovat integritu, přidá ústavní soudce svůj názor za rozhodnutí svých kolegů.

Druhý důvod existence odlišných stanovisek před ÚS možná někomu zježí vlasy, nicméně je velmi reálný. Je nutné si uvědomit, že judikatura není neměnná. Strnulá, zkamenělá judikatura, která by nebrala v úvahu sociální a ekonomický vývoj ve společnosti, by se stala monstrem strašícím na hradbách práva, jak se to stávalo a stává v despociích a totalitách. Otevřenost judikatury ovšem neznamená svévolné rozhodování bez ohledu na předchozí činnost jiných soudů. Vždy vede k vyšší, nikoliv nižší míře svobody a práv lidí. A právě při změnách judikatury se často uplatní starší odlišná stanoviska jako zdroje právní argumentace, bývají citována a bývá na ně odkazováno. Bez existence institutu odlišného stanoviska by byl Ústavní soud ochuzen o účinný a prospěšný nástroj.

Ale soudy JSOU demokratické spolky, kde rozhoduje většina. K čemu by jinak byly senáty? Právo pochopitelně není a nemůže být vždy právem většiny. To už jsme tu měli a nedopadlo to dobře. Nicméně při posuzování právních otázek se vždy budou názory lišit. Právní normy nikdy nepostihnou život v celé jeho šíři a složitosti, v opačném případě by místo soudů stačilo zavést počítačové terminály, do nichž jedním koncem strčíte svůj problém, a z druhého vypadne dokonale spravedlivý rozsudek. Mezi právní normou a realitou stojí osoba soudce, individualita. Ta však opět není samospasitelnou zárukou spravedlnosti. To by totiž opět stačilo místo soudů zavést výherní automaty, neboť rozhodnutí by mohla být zcela nepředvídatelná. Finta je znovu v rovnováze, ve vyvážení vlivu morálně volních vlastností konkrétního soudce a předvídatelnosti psaných norem. Jde o velmi jemný mechanismus, který není zřejmý na první pohled a je třeba jej neustále obnovovat. Tam, kde se názory soudců liší, rozhoduje většina. Jinak to zařídit nelze. Aspoň pokud si chceme hrát na demokracii.

Demokratické rozhodování je pomalé, někdy nepřesvědčivé, podle výzkumů navíc kolektivní rozhodování tíhne k extrémům (nenechte rodinnou radu rozhodovat o svých záležitostech!). To vše vyvolává oprávněné stížnosti. Jenže nic lepšího zatím nikdo nevymyslel. Autokratické rozhodování je ještě mnohem horší. Prvotní úvaha velí jmenovat soudcem jediného člověka, který všude byl, všemu rozumí a od všeho má klíče (nebo alespoň moc) a proti jehož rozhodnutím nemůže soudný člověk ničeho namítat. Tak byla justice organizována dlouhá staletí. Bylo to nepružné, netransparentní a navíc nespravedlivé. Ještě víc než dnes.

Na demokratické justici je geniální jedna věc: i když vždy existuje možnost zkorumpovat jednotlivce nebo skupinu, nelze zkorumpovat justici jako celek. Je to vyloučeno. Neexistuje a nemůže existovat dostatečně mocná lobbistická skupina, byť i s přímým vlivem na vedoucí soudní činitele, která by tu zdánlivě neproduktivní a byrokratickou soudní mašinérii nasměrovala ve svůj prospěch.

Bezrozpornost rozhodnutí spočívá v tom, že není rozporu mezi výrokem a odůvodněním, případně mezi jednotlivými částmi odůvodnění. K rozpornému rozhodnutí by došlo také třeba tehdy, pokud by si disentující soudce vydal jménem soudu své vlastní, zcela opačné rozhodnutí. Existuje-li jediné, vnitřně bezrozporné rozhodnutí, nelze mluvit o porušení této zásady, byť by i bylo v závěru okrášleno odlišnými stanovisky.

Zásada "in dubio pro reo" se samozřejmě u Ústavního soudu uplatňuje. Třeba tam, kde obecné soudy vynesly výrok o vině přesto, že důkazy byly zcela nedostatečné. Před Ústavním soudem však nikdo není v pozici "obžalovaného". Máme tu stěžovatele, tj. toho, kdo namítá, že byla porušena ústavnost; na straně opačné je rozhodnutí, jímž k tvrzenému porušení ústavnosti mělo dojít. V obecnějším slova smyslu pak ÚS uplatňuje zásadu zdrženlivosti a minimalizace svých zásahů. Kdyby při pouhé pochybnosti měl být hned zákon zrušen, zůstali bychom zřejmě zcela bez zákonů. Každý zákon je abstrakcí a každý může být vyložen protiústavně.

Kéž by to tak bylo. To je zajímavé; já osobně mám z naší republiky dojem zcela opačný. Trocha toho hypertrofovaného liberalismu by mohla být dobrou náplastí na nastupující řád utahovaných šroubů. (Z předchozích článků pana Hoška mi však vyplynulo, že pro něj má slovo liberalismus, neřkuli neoliberalismus, jiný význam než pro mě. Pokud je jím myšleno ničím neomezované působení neviditelné tržní ruky, pak pro něj vskutku nemám o mnoho více sympatií než pan Hošek.)

Na závěr chci podotknout, abych se vyhnul osudu kolegy mluvčího České televize, když se pokusil polemizovat na BL: tento příspěvek píšu pouze svým jménem, ve svém volném čase a nedostanu za něj od nikoho ani korunu. (A jen doufám, že nedodáte - a podle toho to taky vypadá :-)