Pokoušeje se o kontrast nadlehčené formy se závažným tématem vykreslovaného historického období, už od prvních minut filmu sklouznul dokument do křečovité a trapné pseudovtipnosti. Rádoby ironizující hrané a animované scénky se ve stylu školní výuky (dokument je určen převážně mladým, studujícím lidem) střídají s vysvětlováním historických pojmů jako je StB, Lidové milice, domovní důvěrnice a podobně. Prostor je rovněž poskytnut pro rozhovory s nejrůznějšími osobnostmi z řad politiků, historiků, novinářů a během dokumentu jsou na jednotlivé historické reálie dotazováni i lidé na ulici nebo dnešní středoškolští studenti. Motto dokumentu se opakuje – je třeba důkladně rozebrat fenomén normalizace, aby se na něj nezapomnělo, což se dnes bohužel děje a hrozí tak tedy návrat čehosi podobného...

Jenže tak, jako je každá forma svázána se svým obsahem, i v případě dokumentu Ivana Pokorného na diváka prýští přes všechna antikomunistická a „antitotalitní“ (ať rádoby vtipně nebo naopak hrůzostrašně pojatá) klišé jasný politický vzkaz: veškeré levicové myšlení je zlo, které končí gulagem.

Nejvýstižněji to vyjádřil v prostorách veřejnoprávního Českého rozhlasu 6 tamní redaktor Adam Drda, žoviálně si tykající s mladými, historicky pomalu chápajícími studenty, když svůj vstup započal slovy: „Komunismus je Zlo, že jo, to je jasný, strašný Zlo..“ Režisér Pokorný, aby ukázal správným směrem dokreslil ještě atmosféru celého dokumentu obrázky Paroubkova marťanského hřímání a záběry z prvomájových veselic KSČM. Ne že by představitelům komunistické strany nedal prostor k vyjádření, ale nelze se ubránit dojmu, že nátlakové otázky (se kterými pan režisér a průvodce pořadem studentům vždy rád pomohl) na partajního básníka Sýse a nepříliš rétoricky zdatnou poslankyni Markovou, měly ve scénáři již předem daný účel. O filosofickém zamyšlení se poslance Marka Bendy, že je potřeba vymýtit i veškeré pozůstatky levicového světonázoru i z evropských akademických kruhů, netřeba se příliš zmiňovat. Své teorie často a rád uveřejňuje na portálech ultrapravicových konzervativců.

V čem je ale Pokorného dokument tolik výjimečný? Cožpak jsme si už nezvykli od veřejnoprávních médií (o soukromých, jako jsou nejčtenější české deníky, ani nemluvě), v čele se stanicí ČRo 6, na ideologicky zkreslenou, pravicovou propagandu? Udivuje snad ještě někoho myšlenková bída takovýchto dokumentů a publicistiky?

Předně je třeba říci, že Recidiva moci Ivana Pokorného je skutečně mimořádně hloupá a trapná. A to více než obvykle. Veškeré myšlenkové gró dokumentu je postaveno (vedle působení sil komunistického Zla) na již tolikrát opakované (a už tolik únavné) „sebereflexi“.

Na tom, že na generacích, které v normalizaci vyrostli, ulpělo toto období takovým degeneračním postihem, že se ho může zbavit jen generace další, nezatížená (což se v případě mladé dvojice studentů máme na co těšit). Možná je na tom kus pravdy, ale takové pojímání jedné epochy českých a československých dějin je ahistorické a zjednodušující. Po skutečné historické a sociologické analýze ani stopy, jen a jen bolestná dojmologie a boj Dobra se Zlem. Ideologie proti Ideologii.

Nicméně důležitějším zdá se být v dokumentu jeho metodické zpracování. Už bylo naznačeno, že forma se nikdy neodtrhne od obsahu a proto zde je potřeba tnout. To, že je dokument režisérovým politickým pamfletem, je nadmíru jasné. Jak ale útočí na své protivníky? Dvojím způsobem. Démonizací a zesměšněním. Obrázky nemohoucích důchodců a mladých komsomolců v tesilkách od Křižíkovy fontány se mísí se stalinskými potoky krve. Jací jsou tedy komunisté, socialisté, levičáci vůbec? Trapní, přežití, vymírající. Ale i přesto – bestie sloužící temné ideologii a proto je třeba je potřít a nebo alespoň všelijakými zákazy od veřejného života odehnat.

Takový způsob prezentace politického protivníka tak opravdu připomíná normalizační dokumenty o tehdejších disidentech - ubohých zkrachovalcích a přesto bezcitných placených darebácích. I proti nim bylo v zájmu zdravého budoucího vývoje třeba zakročit, ačkoliv to byly spíše politováníhodné, společensky i intelektuálně vyřízené trosky. Možná tak zapůsobilo kouzlo nechtěného a Ivan Pokorný měl přeci jen v něčem pravdu...