Místo vyvracení závažných argumentů zpochybňujících smysluplnost, účel, funkčnost a celkový vliv amerického radaru začala ministryně obrany zpívat. Kromě komického vyznění celého angažmá ministryně obrany v blábolu fosilního písničkáře má celý tento jev jedno velmi důležité sdělení, které ministryně obrany tolik toužila předat "svému publiku": nejsem schopna vést diskusi, ale protože musím obhajovat neobhajitelné, je nutné něco pro to učinit. Zoufalý a sebedestrukční zpěv byl a je důkazem toho, že establishment není schopen udělat pro obhajobu veřejností odmítaného globálního tahu na geopolitické šachovnici víc než vypotit politický kýč, který je těžko akceptovatelný i pro jeho jinak běžné konzumenty a producenty.

Bez jakéhokoliv sentimentu je nutné říct, že podobného jednání se dopouští i představitelé občanské aktivity zaměřené proti záměrům vlády kšeftovat s veřejným zájmem. Vlády, která navzdory silně převažujícímu názoru, že nemá žádné právo bez veřejného potvrzení dojednávat smlouvy s následkem daleko převyšujícím časově i obsahově její mandát, nechává manipulovat veřejné mínění špatným "píáristou", kterého si veřejnost navíc musela zaplatit ze svých peněz. Vlády, která používá kombinaci sugesce, manipulace a vyhrožování, aby nakonec nedokázala přesvědčit nikoho z těch, kdo chtějí v tomto případě rozhodovat sami. To je dobře, horší by to bylo opačně.

Protiradaroví aktivisté tak mohli čerpat z neschopnosti české vlády, z mínění veřejnosti i z informací, které se daří publikovat navzdory mediálnímu mainstreamu, nevídanou podporu pro to, aby se podařilo celé téma dostat v širokém kontextu na úroveň celospolečenské diskuse. To by pomohlo nejen v případě samotného "radaru", z jednání o němž je celá společnost diktátorským postojem vlády vyloučena, ale oživení zmrzačeného politického prostředí vůbec. Dobře organizovaná a dobře realizovaná nevládní politická aktivita mohla podpořit vývoj směrem k občanské společnosti, která zde i přes příležitostné kecy politiků o ní chybí.

Místo toho se však podařilo postavit vládě skutečně "rovnocenného" oponenta ve způsobu i obsahu komunikace směrem k veřejnosti. Protestních akcí, tedy alespoň těch, které byly organizovány mediálně "nejvýraznějším" hnutím Ne základnám, bylo poměrně hodně, ale jejich dopad je nijaký a jejich vliv má klesající tendenci. Jejich úroveň je trvale nízká a bezobsažná, jak zdokumentoval Jan Čulík. Vláda může být přímo nadšená z toho, že radarová opozice je takto bezzubá a snad by se s tím mohla i chlubit. Poslední emocionální vzepětí v podobě hladovky je jen stupňující se rezignací na pozici, kterou aktivní protest proti despotickému jednání české vlády mohl mít a kterou trestuhodně zesměšnil. Přirovnání ke Gándhímu v tiskové zprávě Humanistického hnutí vzbuzuje úsměv, ačkoliv následky hladovění aktivistů mohou být v konečných důsledcích tragické, zvláště tehdy, stal-li se jejich "boj" proti radaru bojem za osobní hrdost a udržení sebeúcty. A k tomu, jak se zdá, naneštěstí došlo.

A tak se diskuse pomalu vytrácí v monotónně se opakujících prohlášeních, která oživují jen různé excesy na obou stranách. Média se pravděpodobně záměrně vyhýbají jakýmkoliv podstatnějším otázkám, které celá událost vzbuzuje, protože pevnost mediálního uchopení všech možných souvislostí je mizivá a možnost vlastního ztrapnění vysoká. Lidé, kteří skutečně mají co říct, jsou slyšet sporadicky nebo raději vůbec, často dokonce z vlastní vůle. Podstata diskuse, která by zejména poukázala na fakt, že skutečný problém je na straně USA a že teprve tehdy, kdy USA předloží jasné a především důvěryhodné důvody k eskalaci globálního zbrojení a k tomu, že toto zbrojení má skutečný pozitivní význam nejen pro ČR a Evropu, ale konečně také pro geopolitický vývoj, se bohužel ztrácí kdesi mimo dohled a doslech veřejnosti a řeší se pouze okrajově. Vše se omezuje na morální, psychické i fyzické sebepoškozování aktérů, jakoby šlo o "jejich" boj, nikoliv o veřejný zájem. Co z toho? Body za komičnost?