Martin Zvěřina zdatně sekunduje svým slovem do pranice v článku "Nenápadní teroristé" :"Politický terorismus má mnoho podob, jednou z nich je hladovka...Dva stoupenci hnutí Ne základnám si osobují právo nejen vydírat politiky, ale i autoritativně rozhodovat, jestli je u nás demokracie a kdo je dostatečně demokratický...Hladovka je většinou výrazem absolutního zoufalství a nasazení krajních prostředků v situaci, kdy normální politické metody selhávají...Můžeme být vlastně všichni rádi, že pánové nekladou bomby. I když kdo ví, co je napadne poté, co se pořádně najedí?"

Rejžek, Zvěřina a další pevné a spolehlivé pilíře českého reálného kapitalismu svými texty udržují zmatek a dezinformační interregnum ohledně snad nejdůležitějšího politického tématu od Listopadu '89. Pan Zvěřina nevolky uhodil hřebík na hlavičku, když tvrdí, že je "hladovka většinou výrazem absolutního zoufalství a nasazení krajních prostředků v situaci, kdy normální politické metody selhávají." Ano, dle mého soudu se tak děje - krajnost odporu obou hladovkářů poukazuje na zásadní ignoraci a nevoli politické elity.

Humanistické hnutí (Humanist Movement) publikovalo na serveru www.zmag.org článek, ve kterém hladovkářům vyjadřuje sympatie a podporu. Informuje, že se k protestu každým dnem připojují další hladovkáři v Amsterdamu, Berlíně, Budapešti, Českých Budějovicích, Kodani, Florencii, Londýně, Malaze, Miláně, New Yorku, Boloni, Paříži, Toulouse, Turíně a v Sydney. O českém protestu dokonce píše jako o "Novém Pražském jaru." Mezi osobnostmi, jež vyjádřily Tamášovi a Bednářovi podporu jsou Noam Chomsky, člen Evropského parlamentu Giulieto Chiesa, viceprezidentka Evropského parlamentu Luisa Morgantini, francouzský biskup Jacques Gaillot, nositel Pulitzerovy ceny Chris Hedges a mnoho dalších.

Vlastním doma sebrané vydání Lidových novin z let 1988-89. Srovnám-li tematickou a formální úroveň tehdejších textů zde publikovaných s dnešními, je mi trochu úzko.

Pozn. JČ: Hystericky sprostě se začínají v Česku chovat držitelé moci vždycky, když jim nějaký čin disidenta začne opravdu šlapat na paty a začne být pro ně vážným problémem. Sociologicky zajímavé je, jak takovýmito reakcemi tito údajně "demokratičtí" novináři kopírují zvyklosti stalinského a normalizačního tisku. Jaký je rozdíl mezi Rejžkovou dnešní sprostotou a kojzarovskými útoky na Václava Havla a na chartisty, které chrlilo Rudé právo na jaře roku 1977, těsně po zveřejnění Charty 77?

Zajímavé ale je, že v Lidových novinách dnes chybí soudnost, prostě základní civilizační, kulturní, etický vliv, osobnost, která by autorovi či redaktorovi poklepala na rameno a řekla: Dobře, s Tamášem a Bednářem politicky nesouhlasíme, ale tohle je kanální sprostota, tu slušné noviny nemůžou tisknout.... Ani údajná "ironie" to nenadlehčuje... - Stydím se za Lidové noviny... :(