29. 5. 2008
Deus bellum ex machina: K roli technologií v moderním válčeníStrategické protiraketové systémy hrozí ukončením relativní mezinárodní stability jaderné epochyPodobně jako v jiných oblastech, také ve vojenství se již oslavování technologického rozvoje blíží neofilii -- soustavné fascinaci vším novým. Automaticky se předpokládá, že čerstvější, technicky sofistikovanější a mnohem, mnohem dražší zbraň je vždy lepší než její předchůdkyně. Tento předpoklad však platí -- či dokonce snad platil -- pouze v rámci určitých parametrů, které samy o sobě také podléhají změnám. Rovnice "nová výzva=nová technologie", která se nám podvědomě vnucuje na základě staletých kulturních návyků, může být občas dočista zcestná. To se týká zejména ambiciózního projektu vrstvené protiraketové obrany, který místo toho, aby čelil silně přeceňované hrozbě raketového útoku "darebáckých států", hrozí zničit dosavadní rovnováhu strachu a odbourat psychické zábrany, které zajišťovaly ozbrojený mír po roce 1945. |
Představy o univerzální spásnosti "high-techu" jsou příležitostně narušovány, takže lze snadno najít příklady, kdy starší zbraň byla ve skutečnosti užitečnější než novější typ. Američtí vojáci sloužící v Afghánistánu se například domáhají návratu starých pistolí Colt 1911 v ráži .45 ACP, protože jsou přesvědčeni, že v boji zblízka mají těžší střely "pětačtyřicítky" větší tzv. zastavovací účinek na tělo vysoce motivovaného povstalce než modernější Beretty v ráži 9 mm Luger. Podobně tomu bylo v Iráku, kde část amerických vojáků odložila útočné pušky M4 a chopila se robustnějších a odolnějších Kalašnikovů. Během bojů s Talibanem američtí spojenci ze Severní Aliance zase žádali starší sovětské tanky T-55, které uvezou více munice a role "pěchotního tanku" se díky svému starému drážkovanému dělu zhostí lépe než novější stroje téže konstrukční školy, které jsou v zásadě již jen specializovanou protitankovou zbraní -- a takto bychom mohli dlouho pokračovat. Nejde však jen o výjimky. Způsob, jakým proces industrializace revolucionizoval válčení, měl zcela konkrétní historickou trajektorii. Tuto trajektorii bychom navzdory ohromným částkám vydávaným na výzkum a vývoj mohli v zásadě považovat za uzavřenou -- nebýt ovšem projektu protiraketové obrany. Vloni vydalo nakladatelství Mladá fronta v překladu Leonida Křížka knihu "The Oxford History of Modern War", a sice pod názvem "Historie moderní války" (editor Charles Townshend). O vlivu technologií na válčení pojednává úvodní a závěrečná kapitola druhého dílu této kolektivní práce. Autorem obou kapitol je izraelský vojenský historik Martin van Creveld -- a jedná se patrně o dosud jediné odborné texty tohoto proslulého autora, které byly přeloženy do češtiny. Shrnu tu v bodech Creveldovu argumentaci, aniž bych předstíral, že extrakt nahrazuje četbu originálu, neřkuli snad studium celé takřka čtyřsetstránkové knihy.
Vývoj technologie: Od rozhodující výhody až na slepou kolejVýchodiskem Creveldovy argumentace je tvrzení, že válka je naprosto prostoupena a ovládána technikou. Autor však vzápětí ukazuje, že po celá dlouhá historická období měly technické inovace nesoustavný, skokový charakter. Nejdůležitější železné zbraně byly zkonstruovány na počátku doby železné (=600 př. Kr.) a až do nástupu éry střelného prachu, to znamená přes dva tisíce let, se vlastně měnily jen málo. Dokonce bývaly doby, kdy se věřilo více starým zbraním než novým; to se týkalo nejen éry Alexandra Makedonského, ale ještě i evropského středověku. Co způsobilo změnu? Jedna z vlivných škol vojenské historie se drží marxistického výkladu a tvrdí, že technologická revoluce ve vojenství je důsledkem změn v ekonomické základně. Jiní se rozhodli pro Maxe Webera a hledají u kolébky moderního vojenství "ducha kapitalismu", tj. především změny názorů a životních postojů. Creveld zaujímá třetí stanovisko, je institucionalistou: Dokazuje -- v první fázi proti marxistům, kteří vždy preferovali miliční systém -- že technologická revoluce probíhala tak intenzívně především díky zřízení stálých armád (militum perpetuum). Právě v tomto prostředí mohly motivace a vynalézavost směřující ke zlepšení válečných nástrojů dosáhnout svého optima. V jisté době byly technologické rozdíly naprosto determinující, kdežto další faktory měly jen podružný význam. "Armády Francouzské revoluce, třebaže by jim velel Napoleon, by byly smeteny armádami krymské války, byť jenom pod vedením jakéhosi lorda Raglana" (c.d., S.215). To se však již nutně netýká dnešních technologických rozdílů -- ale o tom později. Přestože stálé armády začaly vznikat již v 15. století, až do roku 1918 se vojenskotechnické inovace rodily mimo tyto státní struktury, ve kterých pouze nacházely úrodnou půdu. Technologická inovace prošly oběma schumpeterovskými fázemi -- nejprve byly taženy individuálními vynálezci, poté velkým průmyslem. Teprve po 1. světové válce stát masívně převzal iniciativu v oblasti modernizace výzbroje a až po roce 1945 se ministerstva obrany stala zdroji inovací ve vyspělých zemích. Od 70. let byl pak tento vývoj napodobován i v zemích rozvojových. Na problematice logistiky, charakteru obléhání, polního válečnictví, nezměněných prostředků řízení a velení atd. Creveld ukazuje, že bez ohledu na využití střelného prachu mělo válčení v letech 1500-1830 podle všeho daleko víc společného s předcházejícím věkem chladných zbraní než s dobou, která následovala. Po roce 1830 však došlo k zásadním změnám v oblasti transportu a spojení. V létě 1848 se jakýsi Friedrich Engels podílel na prvním vojenském využití vlaku, při němž poražení revolucionáři prchli z Bádenska do Švýcarska. Rozšíření železnice doprovázel elektrický telegraf. Mobilizační plány a armády vůbec se tedy brzy začaly točit kolem železnice a telegrafu. Teprve teď bylo možno koordinovat armády v rámci celých států, nejen již v rámci provincií; první tápavé kroky tímto směrem provedli generálové americké občanské války. Na jejím konci došlo s využitím zákopů a polních překážek k nastolení stavu, který trval prakticky až do vzniku obrněné divize na počátku II. světové války -- totiž převahy defenzívy nad ofenzívou. Manévrový boj obrněných mechanizovaných formací, který přinesla na scénu druhé světová katastrofa, byl umožněn spoluprací letectva, které do značné míry nahradilo málo mobilní dělostřeleckou podporu, vysílačkou, ale především všeobecnou motorizací. Jedna obrněná divize ovšem potřebovala na počátku války denně kolem 300 tun zásob, které bylo třeba dopravit ze zázemí, neexistovala už možnost se jich zmocnit; "nejdůležitější komoditou ze všech prostředků nutných k vítězství ve válce se stala ropa" (c.d., S. 230). S rozšířením protitankových zbraní a dalšími změnami, k nimž došlo v druhé polovině války, doktrínu blitzkriegu vystřídala doktrína kombinovaných zbraní (v terminologii Varšavské smlouvy: vševojskové operace). A u této doktríny zůstaly moderní armády až do doby velmi nedávné.
Po sezóněPo celá staletí si západní instituce cvičily válečníky -- charaktery schopné čelit destrukci tisícovek životů bez psychického zhroucení. Zátěž ovšem bývala enormní již uprostřed éry černého střelného prachu. Tak například vévoda Welington měsíc po bitvě u Waterloo sděloval lady Shellyové: "Bojovat je vždycky špatná věc. Když jsem uprostřed boje, jsem příliš zaměstnán, než abych cokoliv cítil. Ale těsně potom je to mizérie. Je naprosto nemožné myslet na slávu. Jak mozek, tak city jsou vyčerpány. V okamžiku vítězství se cítím mizerně a vždycky říkám, že hned po bitvě prohrané je největším neštěstím bitva vyhraná." Jaká by musela být psychická odolnost někoho, kdo by akceptoval vážné riziko naprostého zničení vlastní země jadernými zbraněmi, bez možnosti obnovy -- nebo dokonce jistotu likvidace života na zemi? Taková úvaha sotva dává smysl. Zlatý věk inovace v oblasti militární technologie tedy skončil s nástupem jaderného věku. Vznikla totiž situace, v níž opravdu nejúčinnější zbraně v arsenálu nebylo vůbec možno použít, a skutečně také nebyly použity přes šedesát let. Creveld uvádí, že již na konci 50. let mířila na každé sovětské město velikosti Hirošimy bomba či hlavice rakety o ráži nejméně 3 megatun klasické trhaviny. Brzy byla situace analogická i v opačném směru; "tak to podle všeho vzdal dokonce i dr. Divnoláska v Pentagonu" (c.d., S. 355). Jaderné zbraně byly vyňaty z běžného modelu řízení armád a velení nad nimi vykonávali přímo politici. Vlastnictví -- nebo, jak tvrdí Creveld, i jen potenciální vlastnictví -- jaderných zbraní postačuje k tomu, aby se země vyhnula útokům cizího státu, protože každému vážnému útočníkovi by hrozila mnohonásobná odveta, z níž by se již nemusel vzpamatovat. "Ať už se v budoucnosti stane cokoliv, téměř jistě také tyto země (západní Evropy -- KD) budou bezpečné před mohutnými útoky zvnějšku, a to i v případě, že by se rozpadly spojenecké bloky, které je chrání" (c.d., S. 358). V této perspektivě nepřekvapí, že oproti jiným, kdo se k této věci vyjadřují -- a kteří zpravidla v odborném prestiži zaostávají o několik řádů nebo rovnou desítek řádů -- si Creveld nemyslí, že jaderná Severní Korea představuje smrtelné nebezpečí. "S ohledem na to, co se stalo Saddámu Husajnovi v roce 2003, by se dalo s úspěchem argumentovat tím, že íránské záměry jsou obranné, že vlastnictví jaderných zbraní tímto státem, pokud budou moudře použity k zastrašování, bude region spíše stabilizovat než naopak" (c.d., S. 362). Creveld zkrátka nezastává dnes tolik oblíbenou teorii "iracionálních režimů" ochotných spáchat sebevražedný útok podobně, jako zfanatizovaný jednotlivec. Po pravdě řečeno, dává to celé docela dobrý smysl: Sebevražedný atentátník totiž nejedná sám za sebe, ale je nástrojem síly v pozadí, která po jeho zničení zůstává sama nepoškozena a může začít plánovat další akce. Vědomí takového manipulátora, že by se mohl osobně podílet na radioaktivním zamoření, zpravidla i u těch nejméně skrupulózních vyvolává znatelnou umírněnost.
Revoluce ve vojenství aneb Stínový boxKdyž se nejstrašnějších hraček pro velké hochy zmocnili politikové, vznikla otázka, co zůstane generálům. Tak jako tak to jsou udělátka druhého řádu, to znamená zbraně konvenční, avšak stále modernizovaná; zatím všechny inovace v této sféře nedokázaly hranici mezi konvenční a jadernou zbraní prolomit. Generálové po roce 1945 dostali vrtulníky, řízené střely, systém GPS, bezpilotní letouny... a nakonec vše, co od 90. let shrnujeme pod pojem "revoluce ve vojenství" (Revolution in Military Affairs, RMA). Jádrem těchto změn nejsou ani tak jednotlivé zbraňové platformy, jako celé systémy zpravodajství, spojení, řízení a velení, krátce digitalizace a informatizace bojiště, která umožňuje organizovat boj kolem informačních sítí (net-centric warfare). Systémy jsou ovšem neuvěřitelně logisticky náročné a astronomicky drahé. Co víc: Ceny jednotlivých generací téhož druhu zbraňové platformy se liší často o řád, takže ani ten nejdivočejší ekonomický růst neudrží krok s nárůstem cen zbraní. Proto dochází zcela nutně ke strukturálnímu odzbrojování -- počty zbraní klesají, protože na jejich nahrazení stejným počtem nových ani ten ten nejbohatší stát nemá. Od Války v Zálivu v roce 1991 do další války v roce 2003 se počet bojových letounů, jimiž disponují americké ozbrojené síly, snížil o více jak třetinu. Creveld konstatuje, že konvenční strategie kombinovaných zbraní se se vznikem RMA v zásadě nezměnila. Sekvence je vlastně již od poloviny 40. let 20. století rutinní (což je mimochodem její vážná slabina -- KD) a sestává ze získání letecké převahy, proražení fronty, obejití nepřítele, proniknutí do týlu, odříznutí komunikačních linií, postupné "redukce" obklíčených jednotek. RMA se v zásadě odehrála především v USA a jimi podporovaném Izraeli, který dnes v poměru na jednoho obyvatele vydává na obranu dvojnásobek toho co Spojené státy. Tím vším čelí Izrael protivníkům, jejichž těžká výzbroj ze sovětských časů už patří z větší části do muzea a bojeschopné mají pouze pěší jednotky, které samy nemohou vést masívní útok (vyjma specifického terénu, jako například horského). RMA, tvrdí Creveld, je proti slabým zemím zbytečně drahým luxusem, kdežto proti zemím s jadernými zbraněmi je neupotřebitelná. Asi osmdesát procent válek po roce 1945 bylo vedeno proti nestátním entitám, které disponovaly jen minimem nebo dokonce vůbec žádnou těžkou výzbrojí. Odsud vyplývá Creveldův příkrý soud nad RMA: "Z tohoto hlediska byl jediným jejím výsledkem až do dnešního dne nárůst státního dluhu," konstatuje v naprostém souladu s tradičním izraelským praktickým přístupem k technickým hračkám pro armádu (c.d., S.368).
Protiraketová obrana: Konec klinče, začátek konce?Creveld sám o protiraketové obraně nepíše -- pokud chceme vědět, co tento projekt v kontextu jeho výkladu dějin moderního válečnictví znamená, musíme si poradit sami. Ale mnoho práce to nedá. Idea protiraketové obrany byla shledána destabilizující už americkým Kongresem v roce 1972. Dovedena do důsledků, umožňuje totiž uvažovat o prvním jaderném úderu, na nějž napadený už nedokáže účinně odpovědět, protože jeho zbylé rakety budou při útoku sestřeleny. Protiraketová obrana tedy ruší logiku vzájemně zaručeného zničení, která způsobila, že se lidstvo po více jak 60 let vyhnulo použití těch nejúčinnějších a nejstrašnějších zbraní, jaké kdy vymyslelo. Nikoliv jen z "emocionálně založeného" pacifismu, ale z analýzy jednoho z nejuznávanějších žijících odborníků na vojenství vyplývá, že strategický projekt protiraketové obrany je zřejmě ten vůbec nejhorší nápad, jaký technokraté v Pentagonu vůbec mohli vymyslet.
|