Při troše štěstí vás dokonce vpustí na kyperskou diskotéku bez podezření, že jste obstarožní chlívek, toužící frotit se na mladé maso -- a nebudete si muset volat na pomoc Přátele kyperského osla, ba ani Berlusconiho. Řečeno jednoduše: Vaší libovůli se meze nekladou. "Tak co, krucinál, Tamáš s Bednářem při takové míře svobody ještě chtějí?", ptají se rozčílení usmiřovači.

Ti, kdo jsou se svobodou ve shora naznačeném smyslu spokojeni, neberou na vědomí, že v této zemi cosi začíná páchnout. Nejde jen o bohorovnost "elity", která si svá privilegia naprosto nezaslouží -- ani svými schopnostmi a charakterovým ustrojením, ani katastrofální úrovní péče o blaho země. Za ještě horší je třeba považovat skutečnost, že tato "elita" se kolaborací s Bushem chystá udělat z České republiky jakéhosi Cikrta, jenž se jménem svého pána do kamer prsí údajně geniální deformou systému mezinárodní bezpečnosti.

"Dokud pravdy neřežou noži do našeho masa, vskrytu je podceňujeme: zdají se nám pořád ještě příliš podobny 'okřídleným snům', jako kdybychom je mít mohli, a také nemuseli -- jako by něco z nich záleželo na naší libovůli, jako bychom i z těchto našich pravd mohli procitnout!", napsal Nietzsche v Ranních červáncích. Přesně takto zacházejí naši radaroví lobbyisté a aktivisté se skutečnostmi, které sice nemohou popřít, avšak nejraději by je neviděli. Kdo ale odmítá nevidět, mění usmiřovače v očerňovače.

Samotné objevení se očerňovačů už je nepříjemná porucha -- v konzumní společnosti by se totiž mělo vystačit s usmiřovači. Z celé situace teď jako kost z otevřené zlomeniny čouhá nahá moc. Hned v další řadě za očerňovači se to ježí obušky a pak...

Z krákoravých hanopisů, jako jsou "radarové" texty Jana Rejžka nebo Martina Zvěřiny v Lidových novinách, je zřejmé, že se ke skrývané nenávisti a nervozitě přidal strach. Strach z lidí, kteří se nespokojí se svobodou "elity", ale vsadili svůj život do hry o to, zda jejich země zůstane členem mezinárodního společenství, nebo se hérostratovsky proslaví.

Názorů na to, jakých prostředků v zápase užít, je mnoho. Výkon kněžského charakteru spočívající v obrácení agrese dovnitř -- ano, teď píšu o hladovce -- někomu nemusí být blízký, ale nelze jej neuznat za legitimní způsob nenásilného odporu. Koneckonců i Britové -- pokud se nechtěli zařadit mezi zločince -- Gándhího nakonec uznat museli, i když s ním vůbec nesouhlasili.

Zde je nejspíš důležitý rozdíl -- britská kultura lidi od malička doslova cepuje ve slušném chování, které pak umožní, aby spolu příležitostně vycházeli lidé nejrůznějšího sociálního či kulturního původu a téměř jakýchkoliv politických názorů. Takovou těžce nadrilovanou základnu občanské komunikace v České republice nemáme. Očerňovači zjevně žijí ve světě radikálně odlišném od toho, z nějž vyrůstají názory dvou třetin této společnosti. Odmítají to ale brát na vědomí -- a když někdo pro princip riskuje zdraví či snad dokonce život, sesypou se na něj jako krkavci. To vše jim ovšem nebrání nazývat se demokraty...

Ti, kdo o hladovkářích Tamášovi a Bednářovi píšou jako o sociálně patologických případech či dokonce teroristech, jednoduše právě prozradili, co čekali. Mysleli si, že se odpůrci radaru, tj. většina společnosti, v jistý okamžik smíří s vlastním převálcováním a sami sebe rozmělní ve spoustě demoralizujících, individuálně útěšných "svobodných" neřestí, stejně jako za Husáka. Rejžek se Zvěřinou by je pak obrazně hladili po hlavě a na ránu po amputované vůli a charakteru jako anestézii řiložili oblbující fráze o rozumu, svobodě a demokracii.

Pánové, jen si vesele následujte své vládní idoly a držte se jejich mafiánských svobod. Pravověrných vyznavačů této konfese už beztak není víc než čtenářů Lidových novin...