Pokud by instituce dozoru nad ústavností byla opravdovým soudem, jak její název v ČR zní, pak by musel dodržovat minimálně dvě zásady, které platí u každého obecného soudu bez výjimky. Za prvé by své nálezy musela vynášet bezrozporně. Nebo snad někde ve světě existuje soudní instance, jejíž tribunál vynese rozsudek a několik jeho členů následně v písemné formě vyjádří nesouhlas s rozsudkem? V zemích, kde soudy vynáší hrdelní rozsudky, by to vyznívalo obzvláště pikantně. Za druhé by měla ctít zásadu "jakékoliv pochybnosti vždy ve prospěch obžalovaného", v tomto případě stěžovatele na neústavnost. Je opravdu nelogické, když ze sumy právních názorů o věci nevychází nezpochybňovaný verdikt a přesto se sbor přikloní k výroku v neprospěch stěžovatele, čili nepochybující o ústavnosti. Soud přece nemůže rozhodnout o ústavnosti nějakého předpisu, či úkonu, když někteří jeho členové o jeho ústavnosti pochybují. Soudy navíc nejsou nějaké demokratické spolky, kde rozhoduje většina. Soud hledá právo, které nemůže některý z jeho členů zpochybňovat.

Tím, že naše instituce dozoru nad ústavností nese ve svém názvu slovo "soud", jednak mate laickou veřejnost, ale především v jejích očích znedůvěryhodňuje instituci obecného soudnictví. Nejtragičtějším důsledkem pojetí, v němž je instituce dozoru nad ústavou považována za soud, je zakotveno v samotném zákoně o ÚS. Ten mu dává ve světě neobvyklé pravomoci. Může totiž přímo rušit právní normy, ba dokonce jenom jejich některé části. Čímž se automaticky stává mocí nadřízenou jak moci zákonodárné, tak moci výkonné. Což je ze samé podstaty parlamentní demokracie fakticky protiústavní, nebo minimálně neústavní. V každém případě ale doslova perverzitou demokracie. Nad zákonodárnou mocí přece nemůže být ještě nějaká vyšší moc. Dokonce ani božská ne. To snad uznají i nábožensky založení občané. Má-li být instituce ÚS ČR opravdovou součástí demokratického systému, pak nesmí být ničím víc, než kontrolním orgánem moci zákonodárné a výkonné. Může z toho titulu obě pouze upozorňovat na to, že to či ono její konkrétní pravidlo odporuje ústavě a nanejvýše by měla mít oprávnění nařídit pozastavení jeho plnění a určit lhůtu pro vypracování pravidla nového.

Zákon, který dal ÚS kompetenci k rušení zákonů a dalších aktů, z něj automaticky vytvořil nejvyšší komoru parlamentu. Je pro mne málo pochopitelné, že jeho předseda tuto pozici popírá a při tom mu na druhé straně vadí, že se ÚS politizuje. Za uvedené situace jde totiž o nevyhnutelnost. Jinak by ÚS musel být složen z automatů, kterým by v jejich software chybělo politické cítění, ba dokonce světonázorová orientace.

Geneze zákona o ÚS ČR je zakotvena v revoluční euforii doprovázející politickou změnu konce osmdesátých let. Ta byla mimo jiné vedena pod politickými až ideologickými hesly a tomu odpovídajícími tlaky maximalistického, až ortodoxního liberalismu. Což byl celkem pochopitelný a logický důsledek dlouhodobého totálního odmítání a mocenského potlačování jakýchkoliv liberálních snah. Kyvadlo se však vykývlo až příliš. Návrat ke kořenům klasického filosofického liberalismu se v zákoně o ÚS prostě nepovedl, přesněji byl nastupující mocí zvulgarizován do ideologie. A zásadním rysem každé ideologie je, že má celou soustavu tezí, o nichž její hlasatelé samozřejmě odmítají nejen polemizovat, ale považují je za samozřejmé pravdy, nepotřebující důkazy. Z toho důvodu se stalo, že v parlamentní demokracii ČR je paradoxně nad parlamentem jakási "vyšší" moc.

ÚS je ale pouze špičkou celého ledovce hypertrofovaného liberalismu, který naši zem postihl. A jelikož zapadá docela spolehlivě do celosvětového nástupu neo-liberalismu ke konci minulého století, bude dlouho trvat, než se situace vrátí k demokratickým standardům. Zvláště když samotní "ústavní soudci" nebudou mít ani ten nejmenší zájem své nadprávní kompetence ztratit. Což spolehlivě naznačuje jejich chování především v posledních kauzách o chaotickém balíku zákonů údajné nápravy systému veřejných financí.