Tato verze událostí odmítá jednodušší vysvětlení: že po 11. září 2001 se zvýšil americký strach, snížila se americká tolerance pro potenciální hrozby a Saddám Husajn se přirozeně stal terčem a k válce došlo na základě nesprávného přesvědčení, že Saddám měl zbraně hromadného ničení.

Pokud přijmeme tuto jednodušší verzi, rozhodnutí zaútočit na Irák bylo možná správné, nebo nesprávné, avšak poučením z této války by měly být otázky týkající se soudnosti, taktiky a provádění války: nemělo se jít do války na základě chybných výzvědných informací, neměl se svrhávat režim v cizí zemi bez plánu co pak, chovejme se opatrněji. Avšak opatrnost není zahraniční politika.

Většina lidí však dnes v USA usuzuje, že válku proti Iráku skutečně způsobila neokonzervativní ideologie. Co to tedy je? Pro některé doslova zosobnění zla, ale pokud ten termín použijeme neutrálně, neokonzervatismus je mocný moralismus a idealismus ve světové politice, víra ve výjimečnou roli Spojených států jako podporovatele zásad svobody a demokracie, víra v nutnost udržení americké nadřazenosti a při výkonu moci, včetně vojenské moci, obrana a prosazování moralistických a idealistických kauz, dále nedůvěra vůči mezinárodním institucím a tendence vůči unilateralismu. Nepřátelštější kritikové poukazují na to, že neokonzervativci jsou nesmírně arogantní ve svém přesvědčení o neomezených schopnostech americké moci způsobovat pozitivní změny, že nechtějí pouze americkou nadřazenost ve světě, ale krutou globální americkou nadvládu. I tato úmyslně polemická karikatura poukazuje na něco zjevného, totiž na součinnost moralismu, ano mesianismu idealisty s realistovou vírou v důležitost moci.

Na neokonzervatismu není nic moc konzervativního. A do jaké míry je "nový", "neo-"? Kritikové poukazují, že idea šíření demokracie po světě pochází od Leo Strausse, či od Lva Trockého, anebo z židovské zkušenosti po holocaustu.

Je skutečně pravda, že moralismus, idealismus, pocit výlučnosti, militarismus a globální ambicionismus - i nemoudré výstřelky ve všech těchto oblastech - jsou cizí tradici americké zahraniční politiky? Zdá se to absurdní každému, kdo aspoň minimálně zná americkou historii.

Americký moralismus vládl už někdy v roce 1850. Zakladatel Republikánské strany William Henry Seward tehdy prohlásil, že je povinností Ameriky "obnovovat život lidstva" a způsobovat "všeobecný návrat moci těm, kdo jsou ovládáni". A byli jiní takoví myslitelé před ním i po něm.

V prvních desetiletích dvacátého století uskutečnily Spojené státy celou řadu vojenských intervencí v Jižní Americe a v Karibské oblasti, jejichž cílem bylo, jak řekl Woodrow Wilson, "naučit tamější lidi, aby si zvolili dobré muže". Ano, jak poukazují kritikové, vždycky při tom byly i vedlejší motivy. Avšak kromě ochrany amerických investic celá řada amerických prezidentů vždy opravdu usilovala - i když často neúspěšně - vytvářet a podporovat demokratické režimy.

Takto idealistická byla americká politika ve všech desetiletích dvacátého století. I v izolacionistických třicátých letech vládlo v Americe velké znepokojení nad tím, že Japonsko ničilo Mandžusku a Čínu - zatímco evropské mocnosti to ignorovaly. Pak vznikla velká morální křižácká výprava proti nacismu a fašismu - válka o demokratickou civilizaci a "čtyři svobody". A pak, samozřejmě, Amerika vedla studenou válku, kdy Američané vyznávali přesvědčení, že je jejich povinností "podporovat svobodné národy, které se protiví pokusu je zotročit" a "pomáhat jim, aby si svůj osud určily samy."

Je těžko uvěřit, že dnešní Američané skutečně zapomněli na tuto historii, vzhledem k tomu, že už alespoň tři desetiletí odhalují americké učebnice historie tuto tradici jako imperialistickou, šovinistickou, militaristickou a pokryteckou. Cožpak jsou údajné hříchy neokonzervatismu - přílišný idealismus, zaslepené svatouškovství, utopiánství, pýcha, militarismus a přehnané ambice - nějak novými hříchy?

Tak, jak dnes kritikové kritizují neokonzervativce, kritizují americkou zahraniční politiku už nejméně po dvě století. Například ve třicátých a čtyřicátých letech byli američtí Republikáni často kritizováni za to, že se stavěli proti nacismu. "Měli bychom být připraveni hájit vlastní území," varoval Robert A. Taft, "ale nesmíme hájit ideály demokracie v jiných zemích." Všichni tito kritikové si byli vědomi, že nekritizují nic mimořádného, ale americký imperialismus byl přímou součástí americké kapitalistické duše.

A kritika neskončila obdobím studené války. Naopak, americké chování po ukončení studené války splnilo nejhorší obavy konzervativců, realistů a levicových revizionistů. George H.W. Bush intervenoval v Panamě a v Perském zálivu, Clinton na Haiti, v Bosně a v Kosovu a rozšířil NATO na východ. Během první Bushovy vlády varoval realistický vědec Robert W. Tucker před triumfalismem a "imperiálním pokušením". Samuel P. Huntington si stěžoval trpce na americkou "aroganci", "hubris" a "unilateralismus" a varoval, že "nejméně dvě třetiny světa považují USA za "intruzivní, intervencionistické, vykořisťovatelské, unilateralistické, hegemonické a pokrytecké" a za "největší externí hrozbu jejich společnostem". Byl zděšen, když ministryně zahraničí Madeleine Albrightová řekla světu: "Musíme-li použít síly, je to proto, že jsme Amerika. My jsme nenahraditelný národ. Stojíme hrdě a vzpřímeně. Vidíme dál do budoucnosti."

Dnešní kritikové neokonzervatismu to jen opakují. Kritikové přitakávají, že Noam Chomsky napsal: "Spojené státy se staly nejagresivnější velmocí na světě, jsou největší hrozbou míru, národnímu sebeurčení a mezinárodní spolupráci." Jenže Chomsky to napsal už r. 1968.

Zdá se tedy, že neokonzervatismus není tak nový a jde o hluboce zakořeněnou americkou tradici.

Co je zdrojem amerického expansionismu? Jednak americká víra v univerzální principy, zakořeněné v zakládajících dokumentech amerického státu. Američané jsou přesvědčeni, že v těchto dokumentech je pravda. Demokracie je pro ně jedinou legitimní formou vlády a Amerika jako nejdokonalejší demokracie je tou nejlegitimnější formou vlády. Nejinteligentnější kritikové Ameriky vždycky rozuměli, že motorem amerického expansionismu a hegemonismu je tento liberální a pokrokový idealismus.

Dalším zdrojem je naprosto přirozená ctižádost Američanů dosáhnout moci a bohatství, která Američany motivuje už tři staletí. Expansivní moralistická a militaristická tradice v americké zahraniční politice je důsledkem součinnosti silné ctižádostivosti Američanů a jejich silného přesvědčení, že mají pravdu.

Expanzivní, idealistický a militaristický přístup Ameriky k zahraniční politice přinesl některé obrovské úspěchy světového významu - porážku nacismu a japonského militarismu, a sovětského komunismu - stejně jako některá významná selhání. Ale není pravda, že ty úspěchy byly dílem dobré Ameriky a neúspěchy byly dílem špatné Ameriky. Byly produktem téže Ameriky. Jsou důsledkem oněch vlastností, nad nimiž je Američanům samotným často špatně: jejich ochoty hromadit a používat moci, jejich ctižádostivosti a smyslu pro čest, jejich energičnosti v obraně zájmů i zásad, jejich nespokojenosti se situací, jaká v současnosti existuje a jejich přesvědčení, že věci je možno změnit. Opravdu chceme tento přístup opustit? ptá se autor závěrem svých spoluobčanů.

Kompletní článek v angličtině ZDE