Kultura procezená drobným, hustým sítem postmoderny je složitý a někdy dost nepřehledný útvar, k jehož pochopení je nutné najít určitý klíč. Ten je podmíněn znalostí toho, co bylo před postmodernou, toho, co vlastně postmoderna s kulturou provedla a toho, kde se nalézá rozhraní mezi primárně kulturním a primárně tržním, jakkoliv se v konkrétních případech mohou obě polohy překrývat. A samozřejmě je nutná vůle stát na straně kulturního, nikoliv tržního. Není třeba zastírat, že tyto rudimentární předpoklady nečiní z člověka znalce, ale pouze znalého. Přesto jsou nepostradatelné pro každého, kdo se má v oblasti kultury pohybovat, natož ji ovlivňovat svými rozhodnutími. Může ale metrosexuál rozumět kultuře? Může o ní rozhodovat? A kdo to vlastně je?

Metrosexuál je figurína. Je to otrocké napodobení bezduchých a obsahuprostých forem diktovaných konzumním ideálem a tržní nabídkou. Je to inverzní a zároveň regresivní vztah mezi obsahem a formou existence zvané člověk. V rámci této existence je obsah projikován jako specifická a unikátní forma, která obsah reprezentuje. Pozice metrosexuála tento vztah nejprve obrátí a na první místo postaví formu. Forma je dominantní a obsahu nadřazená, jinými slovy, je naprosto nezávislá na jakékoliv specifické identitě. Ba co víc, má ji dokonce potlačit, což je proces existenciální regrese.

Metrosexualitu je možné definovat jako princip napodobování idealizovaných forem, přičemž jednotlivé znaky těchto forem tvoří relativně úzce vymezenou definici toho, jak má metrosexuál vypadat. Je to de facto nový stupeň uniformity spojené s naprostou vyprázdněností, se kterou identifikovat se znamená popřít individuální osobnost. Ta je z podstaty definice s metrosexualitou neslučitelná.

Metrosexualita je masově rozšířený společenský jev a je tedy nutné hledat kulturní souvislosti. Role metrosexuála v kultuře je poněkud podobná roli eunucha v despotické starověké říši. Metrosexuál je vlastní osobnosti (plodnosti z hlediska vlastní duševní reprodukce) zbavený jedinec, jehož role spočívá v oddané podpoře a loajalitě k dané autoritě.

Jeho založení je takové, že zcela přirozeně potlačuje diverzitu, jinakost, skepsi a kritiku toho, čemu je metrosexuál oddán. Je to věrný služebník a lokaj, ve svém otroctví mechanicky napodobující "idoly rodu, jeskyně, trhu a divadla", řečeno pojmoslovím Francise Bacona.

Metrosexuál je -- v pravém slova smyslu -- kulturní reprezentant. Je to reprezentant kulturního časoprostoru, v němž kvantita a nepřehledná mnohavrstevnost sdělení různého původu (a účelu) setřela kvalitativní rozdíl založený na jejich smyslu. Vše se zároveň může jevit jako smysluplné a vše se ve stejném okamžiku a na stejném místě může jevit jako zcela nesmyslné.

Orientace v takovém kulturním časoprostoru je pochopitelně náročnější vzhledem k určování opěrných orientačních bodů a metrosexualita je jednou z únikových cest. Je to volba orientace podle nejjednodušších a nejtransparentnějších znaků v konzumní kultuře, uznání jejich autority (autority těch jedinců a institucí, které zastupují) a snaha po jejich "naplnění", je-li možné v tomto vyprázdněném fenoménu mluvit o něčem naplňujícím. Je to manifestace úplného ztotožnění se stíny primitivní "první clony" kultury, popření individuality, popření existenciálních hledisek, přijetí uniformy s nijak se nevylučující elitářskou snahou vyniknout "mezi rovnými". Je to absence nadhledu, kritického odstupu, absence skepse etablující dogma, přičemž nezáleží na ideologickém rámci. Ten, jak je vidět, může být libovolný.

Metrosexuál je dogmatik dneška. Hezky to dokládá obírání se pana radního "historickými reminiscencemi" při rozdělování veřejných financí kulturním a uměleckým aktivitám. Historické reminiscence jsou skutečně v likvidačním financování pražských kulturních aktivit patrné. Dogmatici, vždy podle daného ideologického rámce, podporují pouze konformitu a propagandu. Jestli je možné v něčem "kulturním" spatřovat znaky propagandy, pak jsou to právě masové komerční projekty typu muzikálů. Je to propaganda upevňující současný společenský systém postavený na hierarchii a adoraci celebrit nejrůznějšího původu. Tato propaganda, stejně jako každá jiná, má za úkol upevňovat jejich status quo. Koneckonců, připodobnění radního pro kulturu a bývalého generálního tajemníka UV KSČ není náhodné.

Možná tedy nakonec nezbude nic jiného, než vyválet úředníčka v asfaltu a peří. Je to pravděpodobně jediný způsob jak metrosexuála účinně oslovit, jak se ho účinně "dotknout".

Petice aktivního odporu