Proto kritéria pro rozhovory s dvanácti dcerami politických vězňů z padesátých let byla: Dotázané ženy, dnes středního věku, byly v základní škole mezi 1948-1953, jejich rodič nebo oba rodiče byli zatknuti ve stejně době. Nikdy neemigrovaly z bývalého Československa.

Společná témata u dotázanych byly o ponižování. Není zanedbatelné, že tři z dvanácti přiznaly, že podstoupily psychoterapii - což bylo v české kultuře společensky těžce přijatelné. Ostatní pouze zmínily deprese nebo zoufalství, ale nenavštěvovaly psychoterapii a dále to nerozebíraly.

Omezení možnosti dosáhnout vyššího vzdělání mělo vliv na jejich nedostatek sebevědomí. Říkají, že je to právě absence prestiže, která vychází z vyššího vzdělání, více než finanční ocenění, co v nich vyvolává pocit nespravedlnosti.

Mnoho rodin politických vězňů muselo opustit své domovy. Zde je nutno podotknout, že Češi nejsou zvyklí se stěhovat z místa na místo. Pro děti toto vykořenění znamenalo ztrátu přátel a chyběl jim pocit sounáležitosti. Trpěly tím, že byly přesídleny do nehostinných koutů země, kam do školy přisly s novým stigmatem "dcery nepřítele státu".

Nejčastěji byly děti, které měly rodiče ve vězení, zastrašovány ve škole svými učiteli. Málokdy se stávalo, že děti byly odmítnuty spolužáky. Na druhou stranu byli i učitelé, kteří riskovali své postavení a pomohli některým dětem "nepřátel státu" dokončit alespoň středoškolské vzdělání.

Dotazované popisují návštěvy rodiče ve vězení. Pro většinu z nich tyto návštěvy znamenaly bolestný zážitek. Rodiny mohly své příbuzné ve vězení navštěvovat jednou za půl roku. Mnohdy rodiny neměly dostatek prostředků, aby mohly vězně navštívit častěji, a tak děti neviděly svého otce nebo svou matku po dlouhý čas, i několik let.

Návštěva vězení byla hrůzyplným zážitkem: strach z toho, že se dítě nedostane z vězení ven, automatické zbraně, velcí hlídací psi, ostnaté dráty, zeď s malými otvory k mluvení, která oddělovala vězně od návštěv. Návštěva trvala 15 minut a vždy se odehrávala za přítomnosti strážných, kteří celou návštěvu sledovali. Mnozí říkali, že strážní návštěvu i vězně různě zastrašovali a křičeli na ně. Při návštěvě se nemohlo mluvit téměř o ničem. Mnohdy proto panovalo dlouhé smutné ticho.

Jediným dalším prostředkem komunikace s uvězněným rodičem byly dopisy, v kterých bylo mnoho začerněných míst, protože veškerá korespondence procházela cenzurou. Dítě mělo pocit viny, když nepsalo často. Na druhou stranu mělo pochybnosti, zda má vůbec smysl psát, když odpovědi přicházejí z poloviny překryty černou tuší?

Nebylo známo, čím vším otec nebo matka procházeli ve vězení. Jednou možností vysvětlení může být mlčení propuštěného vězně. Další, že vězni museli podepsat, že nebudou mluvit, čím prošli ve vazbě a ve vězení. Musíme mít také na paměti, že za vlády teroru se rodiče báli před dětmi říct cokoliv negativního o režimu, aby je nestihla persekuce. Od pádu komunistického režimu byla 50. léta do jisté míry odkryta, a proto některé z tázaných dcer dnes pociťují pocit viny nad nedostatkem soucitu s otcem, potoze jim nikdo neřekl, co se v 50. letech ve vazbě a v pracovních táborech dělo.

Dalším tématem je rozkol v rodině. Babička dávala vinu otci dítěte, spíš než režimu, který uvrhl maminku a tatínka do vězení. V jiném případě vidíme "zlou babičku", která sice vnučce dovolila navštěvovat otce ve vězení, ale po jeho propuštění naprosto zničila jejich vztah (maminka mezitím umřela). Další traumatickou zkušeností byla samota a vyloučení - příbuzní, přátelé, sousedí se od rodin politických vězňů často distancovali.

Po dlouhých letech odloučení vznikaly rozkoly v rodině i po propuštění rodiče z vězení. Většina dotazovaných byla malými dětmi, když otce nebo matku zatkli a uvěznili. Z vězení se rodič vrátil po dlouhých letech, děti dospěly. To, zda a jak se podařilo navázat vztah mezi otcem a dítětem, nebo matkou a dítětem, se lišilo případ od případu. Někdy se rodina snažila vymazat roky odloučení a vybudovat nový fungující vztah. Ale byly příběhy, kdy dcera nesla otci na pohřeb.

Příběhy dvanácti lidí nám přibližují tři důležitá témata: jako oběti stalinistického teroru trpěli jak sociálním tak politickým vyloučením. Stále si netroufají mluvit o sobě jako o obětech, protože se bojí, že tím uberou váhu utrpení svých rodičů. Tito lidé se cítí méněcenní, což je zapříčiněno mlčenlivosti postkomunistické společnosti o nedávné minulosti.

Tento kvalitativní (ne statistický) výzkum si nedělá nárok na to, že by ukázal celkový pohled na stalinismus (komunismus) a jeho dopad na jedince, který měl tu smůlu a stal se přímou obětí. Záměrem bylo doložit, že děti politických vězňů trpěly nejen politickými podmínkami té doby, ale byly negativně ovlivněny také lidskými vztahy v jejich nejbližším prostředí.

Zkoumání určitého témata interdisciplinárním přístupem, s pomocí politické psychologie, historie, antropologie, dovoluje pohled, který by nebyl možny v rámci jedné disciplíny. Objevuje se tak temná kapitola podle téze Johna Stuarta Milla:" Člověk může druhému ublížit tím, co udělá, ale i tím, co neudělá". Snad ještě výstižnějším je motto profesora Petra Cawse: "pro nevšímavost neexistuje omluva".

Proto toto zkoumání dosáhlo tří cílů: díky přímým svědkům jsme získali povědomí o psychologických aspektech stalinismu, které nebyly dosud dostatečně probádané. Pro obětí je tento výzkum poznání, že přehlížení jejich zkušenosti není všeobecným jevem. Diskusí o psychologických aspektech stalinismu (komunismu) by mohl začit ozdravný proces v posttotalitní společnosti.

Autorka obdržela PhD v The Human Sciences Program na George Washington University a zaměřila se na oblast politické psychologie. Její výzkum se týká transgeneračních psychologických vlivů na děti obětí komunismu v bývalém Československu. Výsledky své práce prezentovala na různých vědeckých setkáních ve Spojených státech i v Evropě.