Vztahy americké veřejnosti k poražené Wehrmacht úzce souvisejí s americko-sovětskými vztahy. Když se v Rusku dostali k moci bolševici, tak se jimi řízený stát, jak známo, netěšil v USA velké oblibě. Když se pak Stalin v roce 1939 spřátelil s Hitlerem, podílel se na zničení Polska a brzy přepadl i Finsko, zhoršila se jeho pověst v Americe ještě více. Hitlerův přepad SSSR v roce 1941 a japonský útok na Pearl Harbor změnil však obraz Sovětského svazu v amerických médiích. Jak se v knize o mýtu východní fronty lze dočíst, dostávalo se od konce roku 1941 až do května roku 1945 Američanům nejen podrobných údajů o bojích na Východní frontě a tam nacisty páchaných zločinech, ale i neuvěřitelně naivních informací o daleké zemi, úspěšně budující moderní průmyslovou společnost. Z ruských dříve ubohoučkých kolchoznic se téměř přes noc staly v očích zpravodajů obdivuhodné partnerky příslušnic vojenských jednotek U.S. Women's Army Corps či British Women's Royal Navy Service, a z obrazů sovětských dříve ušmudlaných dělníků vznikly portréty nadaných a vzdělaných mechaniků: "Jak to přišlo, že se z nich v tak krátké době stali mistři strojů? Abychom to pochopili, musíme si z našich hlav vymazat obrazy venkovských nádeníků," radili novináři svým čtenářům, a začali je poučovat o společných rysech sovětských a amerických občanů. Američany a Rusy prý pojil osud budovatelů, a Stalin prý velmi dobře zná Ameriku, protože vítá americké žurnalisty slovy "Timošenko je můj George Washington" či "Žukov je můj George B. McClellan".

Padesát moskevských kostelů je přeplněno, hlásil Time na vánoce 1944, takže si Američané již ani nemuseli dělat starosti kvůli svobodě náboženství v bolševistickém SSSR.

Když válka skončila a brzy poté, co se americké a sovětské jednotky deset dnů bratřily na labském pobřeží uprostřed Německa, nastala nová situace. Přestože bylo všeobecně známo, jak velkou spoluvinu poražená Wehrmacht měla na obrovských zločinech německých okupačních správ v obsazených zemích, ukázalo se záhy, že mnozí příslušníci amerických vojsk mají více sympatií vůči německých zajatcům než vůči svým sovětským spojencům: "Mnozí mladí Američané se cítili více doma v Německu -- mezi bývalými nepřáteli -- než ve spojeneckých státech" (str. 48). V březnu 1946 zjistil Reader's Digest, že čtyři z pěti vracejících se vojáků dávali přednost Německu před všemi spojeneckými zeměmi, které poznali. Pouze 43% vojáků se domnívalo, že Němci nesou odpovědnost za válku, a pouze 25% je činilo zodpovědnými za koncentrační tábory (str. 48).

Autoři Smelser a Davies objasňují tyto postoje poukazem na soulad několika okolností, m. j. neschopností především mladých vojínů pochopit souvislost mezi mediálními obrazy Němců z válečné propagandy a reálnými zkušenostmi Američanů vůči válkou zuboženému německému obyvatelstvu; podlízavou vstřícností Němců vůči Američanům na rozdíl od sebevědomého vystupování příslušníků spojeneckých národů, a v neposlední řadě působením tradičních antislovanských stereotypů. Prý nebylo vůbec neobvyklé slyšet mezi americkými vojáky názor, že kdyby došlo k nové válce, tak by radši bojovali na německé straně (str. 49).

Závažnější ovšem byla skutečnost, že politické elity v USA a ve Velké Britanii masové propagandě o spojenectví se Sovětských svazem nikdy nepropadly, i když chápaly, že k porážce nacistického Německu byla nezbytná. Již po diplomatické porážce Západu v otázce polské exilové vlády na podzim 1944, ale především po Rooseveltově smrti 12. 4. 1945 byly konflikty s SSSR zřejmé. Počátky studené války nás vedou do dob již před Postupimskou konferencí. Ta ukázala, že se válečná aliance západních mocností se Sovětským svazem dokázala dohodnout více méně pouze v otázkách týkajících se nacismu a základních poválečných opatření vůči Německu, včetně německo-polských hranic a odsunu německého obyvatelstva z Polska, ČSR a Maďarska. Již v létě 1945 mluvil Churchill o železné oponě a již v březnu 1946 pronesl na pozvání amerického prezidenta Trumana ve Fultonu svůj slavný projev na téma "železná opona rozdělující Evropu", který se stal symbolem počátku studené války.

Brzy poté došlo ke zdánlivě paradoxnímu vývoji: Zatímco se na podzim 1946 blížil hlavní Norimberský proces svému konci a tím i svého završení tam vznikající obsáhlá dokumentace dějin nacistického režimu a druhé světové války, obrátil se americký ministr zahraničí James F. Byrnes ve svém dodnes slavném projevu z 6. září 1945 ve Stuttgartu na německý národ smířlivým příslibem všestranné podpory při vybudování nového německého státu na západ od železné opony.

Ve stejné době byly jak britská tak i americká veřejnost vystaveny vlně nových zpráv o svých bývalých spojencích: Obrazy barbarských zločinů Rudé armády a neméně barbarského zacházení s německým civilním obyvatelstvem v Polsku a Československu byly prezentovány jako nová varianta nacistických zvrhlostí. Právě tehdy také začaly ony kontroverze o vzpomínkách na druhou světovou válku, které se dodnes objevují čas od času i na titulních stránkách světového tisku či zaměstnávají politiky a diplomaty, jako např. německo-české a německo-polské spory o odsun. V oné době vystopovali historici Smelser a Davies i počátky amerického mýtu Východní fronty.

Jeho stopy nás vedou k prvním výslechům německých válečných zajatců a především vysokých generálů Wehrmachtu. Ti se totiž dorozumívali s Američany stejně úspěšně jako prostí Němci na ulicích. Ve své historii mýtu Východní fronty nám autoři přibližují jeho počátky např. detailním obrazem životních osudů bývalého generála Wehrmachtu Franze Haldera (1884-1972), kterému se dostalo jedinečné příležitosti přijmout vyznamenání jak z rukou německého Vůdce, tak i amerického presidenta.

Halder se stal po svém propuštění z krátkého amerického zajetí vyhledávaným odborníkem na dějiny druhé světové války. V letech 1946-1961 pracoval jako vedoucí německého oddělení pro výzkum válečných dějin v historickém ústavu americké armády, které sídlilo v západním Německu, a mohl se pochlubit výsledky opravdu obdivuhodné pilnosti: jemu a jeho spolupracovníkům se totiž podařilo sestavit 2 500 svědeckých výpovědí a zpráv o německo-sovětské válce z let 1941-1945, sepsaných 700 bývalými důstojníky Wehrmachtu (str. 65). Halder byl úspěšným koordinátorem velké skupiny bývalých důstojníků, ochotně předávajících americkým vyšetřovatelům zkušenosti z válečných operací proti Rudé armádě, které se jim samotným jevily jako užitečné. Důstojníci Wehrmachtu se s chutí podrobovali výslechům, sestavovali dokumentace a sepisovali memoáry, protože si byli plně vědomi toho, jak velkou moc mají slova a jak výborně se jimi zastiňuje vše nevyřčené. Poražení generálové začali brzy dobývat i americký knižní trh.

Díky těmto informantům se v očích americké veřejnosti ustálil obraz o údajné vysokých profesionálních kvalitách a statečnosti příslušníků Wehrmachtu v boji proti zdánlivě nepřemožitelné převaze barbarsky bojující Rudé armády. Wehrmacht údajně měla realistické naděje na vítězství, jen kdyby se vojensky nevzdělaný Hitler byl nemíchal do velení. O nacistické ideologii a jejich cílech, o zločinech páchaných vůči válečným zajatcům a civilnímu obyvatelstvu na obsazených územích, ba ani o hromadném vraždění židovského obyvatelstva na území SSSR nebyla řeč.

Generálové jako Heinz Guderian či Erich von Mannstein si získali srdce nejen americké veřejnosti; když v roce 1949 Polsko a SSSR žádaly vydání Mannsteina jako válečného zločince a Velká Británie se rozhodla ho sama postavit před soud, aby ho uchránila před komunisty, vznikla kampaň na jeho podporu; Winston Churchill přispěl jako první do sbírky peněz na její podporu, a brzy se připojili i tak známími humanitárními aktivisté jako biskup z Chichesteru či Bertrand Russell (kteří se již před tím podobně angažovali v protestních akcích proti odsunu Němců z ČSR a Polska).

Dokonce i president Eisenhower dospěl v roce 1951 prý k opožděném pochopení rozdílu mezi "regulerními německými vojáky a důstojníky" na jedné straně, a "Hitlerem s jeho skupinou kriminálníků" na straně druhé. Jeho tehdejší názor "Co se mne týče, tak nevěřím, že německý voják jako takový by býval ztratil svoji čest", komentují autoři mimo jiné i připomínkou citátu z Eisenhowerova dopisu manželce z roku 1944: "Němec je bestie ... Můj Bože, jak Němce nenávidím" (str. 75).

Jenže zkušenosti z let druhé světové války se staly počátkem padesátých let již zapomínanou minulostí. Eisenhowerovo imprimatur k rehabilitaci Wehrmachtu zdánlivě potvrdilo i verzi německých generálů o Východní frontě. Když se počátkem padesátých let jednalo o ozbrojení NSR, nebyli to Američané, kteří kladli podmínky. Bývalí důstojníci Wehrmachtu si vynutili např. propuštění svých tehdy ještě vězněných spolubojovníků, ale i příslib, že přestanou urážlivé výroky o německých vojácích, včetně příslušníků Waffen-SS, a budou konány akce ke zlepšení vztahu veřejnosti k bývalým vojenským útvarům nacistického režimu. Když v roce 1955 vznikl Bundeswehr, tak sestával sbor důstojníků na 100 % z bývalých příslušníků Wehrmachtu, a v roce 1967 to bylo ještě 41% (str. 76).

Přitom ale není pozoruhodné jen to, že obraz války z pera poražených protivníků brzy dominoval veřejnému mínění ve Spojených státech. Jejich rady, např. generála Heinze Guderiana, našly již počátkem padesátých let odezvu v diskusích o reformách struktur amerického velení (str. 79), a netrvalo dlouho, než se Bundeswehr podílel na vzdělávacích programech americké armády (str. 79). Když se americké vojenské vedení začalo počátkem sedmdesátých let zabývat problémy svých vojenských jednotek ve Vietnamu, dostalo se vzpomínkám na Východní frontu nové aktuálnosti. Americké ministerstvo obrany si objednalo nové studie o zkušenostech Wehrmachtu v boji proti Rudé armádě, srovnávalo vlastní zkušenosti s obrazy, které nabízeli o svých zkušenostech bývalí protivníci a tehdejšími spojenci v Bundeswehru, a pilně se učilo.

Autoři ilustrují detailně své tvrzení, že představa o Wehrmachtu jako příkladu k následování se těšila v osmdesátých a devadesátých letech velké oblibě v celé hierarchii americké armády. Jinak tomu nebylo ani v lidové kultuře, a to i přesto, že tehdy již byly i v USA informace o holocaustu neméně pevně zakotvenou součástí kolektivního vzpomínání na druhou světovou válku. "Studená válka umožnila úspěch německé verze válečných příběhů," shrnují autoři: "Na konci studené války v devadesátých letech byly narativy této verze již dávno kanonizovány, a proto i pramenem nové vlny knih, publikovaných za nové politické situace" (str. 131). Historici Smelser a Davies studovali a analyzovali pečlivě i novou, internetovou verzi kanonizovaného mýtu o Východní frontě, a ve svém shrnutí připomínají šalebnou naturu múzy Clio: totiž skutečnost, že vzpomínky na společné americko-ruské úsilí o vítězství nad expansivním barbarským nacistickým režimem prostě upadly zcela v zapomnění: "Prolistujeme-li kalendář až do devadesátých let, nalezneme v hlavách Američanů jiný obraz rusko-německé války. Nikoli Rusové, ale Němci se jeví jako oběti onoho strašného konfliktu" (str. 248).

Příběh amerického mýtu Východní fronty pečlivě dokumentovaný historiky Smelserem a Daviesem nabízí v mnoha směrech pozoruhodnou inspiraci pro přemýšlení o současném dění kolem nás. Autoři Smelser a Davies nepojednávají o mnou nadhozené otázce souvislostí mezi americkým vzpomínáním na druhou světovou válku a poválečnými úspěchy či neúspěchy vojenských stratégů. Jejich kniha je příběhem jednoho mýtu. Moje otázka se mi jeví oprávněná, protože obrazy minulosti bezesporu spoluurčují způsob, jakým se lidé orientují ve své přítomnosti, a mýty o minulosti jak známo nevedou k racionálním empiricky podloženým soudům v politickém životě. Proto se domnívám, že americké vzpomínání na druhou světovou válku si očividně zaslouží daleko více pozornosti historiků, než se mu doposud dostalo, chceme-li věcně uvažovat jak o amerických dějinách po roce 1945, tak i o současném vývoji.

Vzhledem i inspiraci, kterou Smelserova a Daviesova kniha nabízí, by si zasloužily pozornosti i otázky, týkající se poválečného Československa. Vývoj amerických interpretací jak dějin odsunu, tak i dění v poválečném Československu, byl součástí oné dynamiky amerického veřejného mínění a postojů politických elit v prvních poválečných letech, která stála u kolébky mýtu Východní fronty. I ve vztahu vůči českým dějinám došlo totiž k úzké spolupráci amerických elit s bývalými nositeli nacistického režimu, a ve stejné době, ve které vznikal mýtus o Východní frontě, vznikal i mýtus o "Vyhnání Němců z Východní Evropy" jako údajného následku antiněmecké nenávisti a nacionalistické zaslepenosti Polska, Československa a SSSR.

Zatímco se USA na poválečném odsunu Němců podílely slovem a činem, byla v kongresové zprávě o The Coup D'État in Prague (Převrat v Praze) z roku 1949 prezentována německá verze odsunu jako tragédie založená na "rasisticko-linguistických kriteriích", jejíž obětí se stal údajně každý, kdo měl německé či maďarské jméno nebo mluvil těmito jazyky.* To byl počátek i dodnes trvajících česko-německých kontroverzí o odsunu, a proto si mýtus o "Vyhnání Němců z východní Evropy" bezesporu zaslouží podobně důkladného historického výzkumu, jakého se dostalo v této knize mýtu o Východní frontě.

*The Strategy and Tactics of World Communism. Committee on Foreign Affairs. Report of Subcommittee No. 5: National and International Movements, Hon. Frances P. Balton, Eightieth Congress, Supplement III: Country Studies A. The Coup D'État in Prague, Washington 1949, p. 6