Z penzijního účtu se ale neplatí právě ta bezpečná ulice nebo třeba bezbariérové vstupy v MHD nebo ve veřejných budovách. Co kdybychom je zrušili jako nepotřebné? Pan Eisman a jiní je přece nepotřebují. Proč na ně plácat JEHO daně? Zrušme daně, zní sněmovnou.

Mezigenerační financování důchodového systému? Proč? Ať si každý šetří sám, dle páně Eismanovy logiky. A když úspory utratí, ať ve stáří chcípne. Nějaká solidarita, co to je? Pana Eismana z toho hlava asi opravdu bolet nebude. Až to lidi naštve, tak...

Není nad poučení v historii.

Sousloví moje bezpečnost je antipod plurálu majesticus. Moje bezpečnost je i tvoje bezpečnost, je to bezpečnost nás všech. Bezpečnost nelze privatizovat. Císařové i šlechtici minulých století říkali naše a bylo tím míněno to moje, císařovo. Říše. Země. Stát. Okres. Obec. Říká se tomu (kon)textová gramatika. Moje znamená v konkrétním kontextu inkriminovaného textu jednoho každého, kdo je v obdobné situaci, jak jsem řekla: má třeba rodinu a děti a nechce jezdit v obrněném autě temnými ulicemi, plnými násilnických gangů a zločinu. Nechce mít zbraň a přesto se chce cítit bezpečně. Ta „zbídačelá ulice“ není propaganda, ale v některých zemích realita. A to i v těch takzvaně demokratických. Stačí navštívit předměstí kteréhokoliv z „demokratických“ amerických, ale i evropských velkoměst.

Pan Eisman si ale plete zjednodušení rozvodů s ulehčením situace dětí, které rozvod obvykle nemohou ovlivnit. Nemohou za to, že tatínek nemá rád maminku. Že se náhle rodič ocitne bez prostředků, že matku s dítětem málokterý zaměstnavatel vezme do práce. Matky s dětmi stále ještě většinou nevydělávají víc, než otcové. Zákon říká, že na životní úrovni dítěte se mají podílet oba rodiče. Stejnou měrou. I po rozvodu. Chceme žít ve společnosti, ve které přestávají platit pravidla a normy, nebo jsou nevymahatelné díky lhostejnosti?

Rozvod ale podle pana Eismana není zcela normální a ani pro společnost příliš žádoucí. Možná. Co je normální? Doživotní nevolnictví vdané ženy? Co určuje normalitu? Většina. Ale v době, kdy se rozvádí téměř 65 procent manželských párů, v době, kdy v sousední Vídni probíhá první rozvodový veletrh o jehož služby je velký zájem, je normalita určována jinak, než si to přeje pan Eisman, který ale nejspíše žije v jiné době. Možná se mu po ní stýská. Krásné staré časy.

Byla doba, kdy rozvod manželství církev nepovolovala vůbec. Sodoma a Gommora. Pak byla doba, kdy rozvod byl otázkou posuzování domovních důvěrnic, komisí a stranických orgánů. Zlatí bolševici, říká si nejspíš pan Eisman... Normy tvoří většina společnosti a dlouho před rokem 1989 tato většina rozhodla, že uplatňování katolické věčnosti na svátost manželskou je pokrytectví stejné, jako násilné uplatňování kodexu komunistického člověka. Stopaesát let boje žen za rovnoprávnost způsobilo emancipaci ekonomické soběstačnosti. Česko vedlo – námatkou vzpomeňme Boženu Němcovou, Elišku Krásnohorskou, Charlottu Masarykovou, Bertu Felicii Sofii Kinsku - von Suttnerovou. Ženy se naučily občanským právům kritikou nerovností de iure i de facto. Naučili se samostatně volit. Naučily se i samostatně rozhodovat. Naučili se i samostatně pracovat – jako rovné mužům. Je to špatně? Olympe de Gouges jako odpověď na slavnou Deklaraci lidských práv (Deklarace práv muže a občana) vydala v roce 1791 Deklaraci práv ženy a občanky. Politická angažovanost žen v té době byla považována za zhoubnou pro „dobré mravy“. Jeřábnice jsou dodnes předmětem mužských vtípků. Ženy už ale dnes nemusí žebrat o peníze u manželů a snášet domácí násilí. Nejsou už jen nejlacinější prostitutky a otrokyně v kuchyni. Nemusí už „následovat své manžely“. Jsou mužům rovnoprávné. Volební právo neměly ženy ve středu Evropy, ve Švýcarsku, ještě v roce 1970. Situaci nezlepší když se rozvody ztíží nebo zakáží. Hloubka krize společnosti v této otázce leží v měnícím se systému hodnot, které dnešní společnost uznává. Je to dobře nebo špatně? Kult matky jako jediné zodpovědné za výchovu a ochranu dětí a kult rodiny byla v 20. století nejvíce akcentována nacisty....

Lásku a cit si můžete přece koupit, hlásí dnes televizní bitva o milionáře. Vem si mě! Jsem snad zboží v regále?

Pokud jsou na první místo postaven lesk peněz, prestižní spotřeba, hromadění majetku a sobectví, nikoli solidarita a zodpovědnost nejen za sebe, ale i osud těch druhých, pak restrikcí a zákazy nic nevyřešíme. Tradiční, křesťanské manželství „dokud vás smrt nerozdělí“ je mrtvo. V Evropě navždy. Vytvořili jsme (někteří více, jiní méně aktivně) svět individuální svobody i hodnotového individualismu. Křesťanství, stejně jako socialismus, kladl kdysi na první místo prospěch společenství vzájemnosti: rodinu, obec, společnost - polis. Teprve až na druhé místo pak prospěch vlastní. Preferována Obětavost byla kritériem Dávat, ne brát. To je kristovská zásada. Rodina je základ státu, pravil TGM ještě před sto lety. To už dnes neplatí. Spotřebitel je základ společnosti, ať chceme nebo ne. Liberalismus přinesl mimo nezávislosti jedince i imperativní požadavek soběstačnosti. Právo prosazovat své individuální zájmy a cíle a starat se především sám o sebe. Někteří individualisté, jako například americká filosofka a spisovatelka Ayn Randová, popisují sobeckost dokonce jako výhodu či přednost. A vzájemnost a solidarita? Nechtěná dítka minulých věků. V tomto světě žijeme.

Formální svazky manželské se rozpadají ve prospěch dočasné výhodnosti soužití singles. Rodina už není schopna předávat mezi jednotlivými generacemi etické normy ani kulturní tradice. O sexualitě informují děti ve škole či je poučí starší kamarádi či časopisy pro teenagery, o potřebě lásky jim nevypráví nikdo. Citový chlad a deprivace prolíná celou společností. A o nesnesitelně tíživé samotě stáří hovoří nejen statistiky, ale stále větší množství důchodců v domovech. Umíme prodlužovat věk, nevíme ale proč. Nemluvíme spolu, neboť si posíláme esemesky. Mezigenerační solidarita slábne. Děti jsou stále více netolerantní a lhostejné vůči prarodičům i rodičům. Termín „živit ze svého platu důchodce“ je populisticky sprostým popřením tradic evropské kultury. Zbavit matky samoživitelky alespoň části stressu bezproblémovým financováním výživného s následným vymáháním pomůže společnosti nejméně třemi způsoby. Zvýší klid a jistotu žen při zajišťování ekonomické situace, zklidní emocionálně vypjaté situace v nezvládnutých vztazích rozdělených rodin, dá společnosti příklad solidarity i právních jistot.

Pan Eisman mi vyčítá, že pracuji. Byla jsem zvolena za sociální demokracii a bráním její program a její voliče. Mezi ně patří lidé, ohrožení situací, kterou nezavinili. Co je na tom nepřirozeného či dokonce špatného? Je špatné, že předkládám návrhy zákonů, alternativy k tržní asociálnosti pravicových stran? Že reaguji na „své“ voličeˇa jejich podněty? Přece od toho mě zvolili a proto sedím v Poslanecké sněmovně. Nebo se snad mýlím? Žijeme snad (stále ještě) v zastupitelské demokracii. Nezastupuji nejspíš pana Eichmana, zastupuji ty, kteří mne zvolili. O páně Eismanově porozumění politice vypovídá myšlenka, že dokud nemá navrhovatel zajištěnou pohodlnou většinu ke schválení zákona ve Sněmovně, tak snad nemá dělat nic. Přesně podle hesla, kdo nic nedělá, nic nezkazí.

Co dodat závěrem? "Ne mocí ani silou, nýbrž svým Duchem, praví Hospodin zástupů." Má původní kvalifikace ruštinářky není ani v parlamentu na škodu - koneckononců ruština je už zase v módě. Na ruském plynu si večeři vaří i pan Eisman. Kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem. Kdo to řekl? Učitel národů Komenský. Výsměch mému učitelskému povolání je výsměchem jednoho z posledních projevů mezigenerační solidarity, se kterou společnost předává znalosti a informace dalším pokolením. Možná až konzumerský individualismus dospěje do ještě agresivního stádia, vzdělání se stane zbožím a namísto solidární platby budou matky platit za vzdělání svých dítek na dřevo při vstupu do školy. I takový stát může existovat, když sobectví převládne nad rozumem. Prozatím dle rozhodnutí ODS mají platit v mateřských školkách. O školné se liberálové pokoušejí i u vysokých škol. Bez nějakého nadšení těch fakult, jejichž obory nejsou zrovna módní. Možná opravdu nepotřebujeme rusisty či sinology, ale ani bohemisty. Proč by měl někdo definovat spisovný jazyk a učit se znát cizí kultury? A proč by společnost měla platit vzdělání houslistům, archeologům či astronomům? Pravice po roce 1989 zničila už přece mnohá řemesla likvidací učňovského školství.

Pan Eisman je určitě roztomilý a šarmantní pán v tom nejlepším věku... Některé jeho reakce a názory vyvolávají pousmání, jiné u někoho i hurónský smích. Kdyby nešlo o řešení vážných problémů. Pan Eisman je vskutku roztomilý pán.