Víra v to, že smrt není konečné slovo lidského osudu, se může zdát přirozená a banální. Je spojena s primitivními kmenovými představami, s mytologiemi, s lidovými povídačkami. Ale tak je vždy jaksi pozemská. Mrtví žijí v podsvětí, vstávají o půlnoci z hrobu, trápí je svědomí, bloudí v hradech atd. Křesťanství chápe smrt jako důsledek celkové porušenosti vesmíru, jako zlo. Smrt tu není proto, abychom po ní byli ztrestáni či odměněni, nemá sama v sobě smysl a hodnotu, je to čirý akt násilí, vítězství temnoty, výron zla. Jsme tu s ní stejně jako i s jinými výrazy porušenosti kosmu, je sestrou hříchu, beznaděje, prázdna, lži. Na dně toho všeho je dle křesťanského učení obrovské tajemství viny, svobodné vůle tvorstva, která dává prostor sice k lásce, ale zároveň i k porušenosti. Hovoří se (v podobenství) o pádu Satana a pak o svedení člověka. Jestliže něco takového začneme vnímat v kosmickém smyslu, budeme rozumět celému tajemství lépe. V každém případě odpověď na tuto beznaději, na zdánlivě konečné slovo smrti, křivdy a hříchu je pro křesťanství jiné tajemství, totiž Golgota.

Křesťanský Bůh nesedí v nebi, aby vládl, soudil a trestal. Kdyby byl takový, smrt by měla již navždy pravdu. Ale Bůh není počtář reality. Nechce ji na druhou stranu vylhat, smést ze stolu a dějiny plné krve a utrpení lusknutím prstů nahradit selankou. To by bylo opět vítězství smrti, zapomnění, prázdnoty a zbytečnosti. Pro Boha má každý nekonečnou cenu, v celé deformitě svého osudu, se všemi křivdami, jež zažil na sobě i učinil druhým. Je třeba ho zachránit a též zároveň učinit zadost spravedlnosti, přinést oběť, vykoupit svět. A to je vtělení a smrt Boha na kříži. Proto se říká, že Kristus na kříži rozdrtil smrt, smetl moc hříchu, otevřel cestu spáse, která se týká všeho a všech, kdykoli předtím i kdykoli potom -- celých věků a celého kosmu.

V této naději má láska a pravda reálný smysl. Ten, kdo žije kdesi v skrytu a zapomnění, ale přináší ovoce lásky -- a to nikoli proto, aby si zajistil jako kupčík věčný život, ale protože prostě miluje a jen láska je důvod lásky -- ten přináší na svět perspektivu světla, je Boží, patří k Bohu, a tak je i světcem. Nikdy nebude zapomenuto, že jím je, byť by ho církve odsoudily a lidé zlynčovali a dějiny zapomněly. O tom je církevní svátek Všech svatých (1. listopadu dle římské tradice), svátek věnovaný všem neznámým, zapomenutým světcům, všem světcům, jež míjíme cestou do práce či ve vlastní rodině, všem světcům, které nevidíme pro slepost vlastního egoismu, chyceni na třpytku v síti zmaru a smrti.

V Dušičkách (podle římské liturgie 2. listopadu) křesťané vyjadřují svou víru v to, že smrtí vše nekončí a že zemřelí nejsou odbyti. Vzpomínky zaniknou, sláva pomine, potomstvo se změní v prach stejně jako předkové. Smyslem Dušiček není péče o hroby svých blízkých, jejich smyslem je být se všemi zemřelými za celé miliony let. Je to solidarita a aliance spaseného lidstva, mrtvého i živého, je to naděje, že smrt není poslední slovo... a že láska ji na kříži přemohla.