Obojí je subjektivní a obojí daleko více vypovídá o tom, jaký je autor chvalozpěvu nebo hanopisu, než o díle samotném. Pokusím se proto být pouhým průvodcem. Kniha je podle mého názoru velkou ucelenou výpovědí o tom, jak Petr Sak vidí současný svět, jeho společnost a lidskou existenci v ní. Mohu dosvědčit, že to, co Petr v prvních kapitolách knihy napsal, je skutečně jeho lidský pohled a nikoliv něco, co bylo vykonstruováno pro potřeby nějaké sebeprezentace nebo publikace. Možná, že kdyby šlo jenom o publikační otázku, tak by mohl být text jednodušší. Pokud se to někomu zdá složité, pak má rozhodně pravdu. Cenné je to především v tom, že je to poctivý pokus zachytit intimní, osobní vidění světa zralého, vzdělaného muže, který se podstatnou část svého života zabýval tím, že sbíral a vyhodnocoval data a informace a vždy, když se mu složily do nějaké struktury, tak z nich postavil další malý kousek svého názoru na svět. Výsledkem není nějaká umělá líbivá konstrukce nebo stavba, ale prostě dům.

Rozdíl mezi domem a stavbou je zcela zásadní. Stavba nemá duši, nemá svůj genius loci. Dům ano. Dům je daleko více než pouhá stavba. Dříve se slovem dům daleko více myslelo společenství lidí v něm žijících než samotná stavba. Dům a nikoliv rodina tvořil v raném středověku základní jednotku společenského života. Domácnost byla širším pojmem než rodina. Dům byl součástí života obce stejně jako světa vrchnosti. Tohle píšu proto, abych přiblížil čtenáři to, co ho čeká na prvních stránkách knihy. Je to dům názorů Petra Saka na tento svět a procesy v něm probíhající. Je to dům složitý, ale rozhodně ctihodný. Má staré základy a zároveň je plný moderních prvků. Je v něm dokonce poznat i působení nové generace. Není to už jenom dům Petra Saka, patří už také jeho dceři Karolíně, je to už tak trochu i její dům. Své důstojné místo v tomto domě má ale celý autorský kolektiv. A rozhodně má tento dům svého genia loci. Takový může být jen dům, který má už něco za sebou, dům, který prověřil čas, že stojí dobře postaven na dobrém místě.

V tomto domě najdeme místnosti věnované otázkám obecným i zcela konkrétním. Od otázek směřování evoluce až po otázku e-learningu, od hodnotové orientace jednotlivců a skupin až po faktory ohrožení hodnot svobody a demokracie. Najdeme v ní ohromné množství statistických dat a jejich vyhodnocení stejně jako velice důležitou kapitolu o knihovnách, jako o moderních studnách informací, vzdělání a snad i vědění. Cesta domem není přímočará a jednoduchá. Najdeme v něm řadu překvapivých schodišť, chodeb, šachet a jiných komunikačních kanálů. Určitě je tam i propadlo, ale zatím jsem na něj nenarazil. Pokud teď snad navozuji v čtenářích představu bludiště nebo alespoň strašidelného zámku, pak musím uvést, že v tomto domě se sice nedá chodit se zavřenýma očima, ale nedá se v něm také při troše pozornosti a vnímavosti ztratit. Dům pohledu Petra Saka na tento svět je totiž nejen z venku, ale i zevnitř jasně orientován a podřízen názoru, že v klíčovém vzájemném vztahu jednotlivce a společnosti nemá nikdo nic zadarmo. Jasně tu jsou odsuzována vidění světa prizmatem extrémního individualismu, stejně jako extrémního kolektivismu. Je to právě vzdělání, které je kladeno na první místo mezi nástroji, které mohou současného člověka učinit obranyschopným nejen proti informačnímu tlaku, ale i proti svodům jednoduchých vizí okolního světa, které právě svádějí lidi nejúčinněji k pádům do extrémů a extremismu všeho druhu. Prostě a jednoduše řečeno, veškerá komunikace je komunikací mezi jedincem a jeho prostředím. Tato komunikace probíhá jak směrem do jeho okolí a tak směrem do jeho nitra. Kniha velice pečlivě rozebírá právě fenomén komunikace a upozorňuje na veškeré její složky. Je to právě svobodné vzdělání, které může dát jednotlivci schopnost vytvořit si vlastní informační pole, dobře se vněm orientovat a pohybovat a řídit co největší část strukturálních interakcí tohoto pole s jeho okolím. Mimo vzdělání má podobnou schopnost ochrany člověka před informačním tlakem už jenom víra a cit. Pokud se vzdělání, víra a cit dokáží potkat ve správných dávkách, ve správném jedinci, který je ve správném místě a čase sociálního pole, pak by snad mohlo přijít i poznání. Kniha je touto myšlenkou alespoň podle mého názoru prodchnuta a mně se podle tohoto směrníku docela dobře knihou procházelo, podobně jako již zmíněným domem. Rád bych zdůraznil, že já jsem tuto knihu pochopil jako knihu o svobodném vzdělávání. O vzdělávání, které vychází z podstatné části z iniciativy jednotlivce a nikoliv z tlaku společenské nutnosti nebo dokonce z potřeb elit tuto společnost řídit.

Na tomto místě si dovolím citaci vlastního citátu Petra Saka, který je uveden v záhlaví pasáže s názvem „Eroze demokracie a současné projevy totalitarismu“: „Dokonalým otrokem je ten, kdo je přesvědčen, že je svobodný, a je ochoten za zemi, která mu tuto svobodu dává, položit život“ Já bych napsal obecně: „...za toho, kdo mu tuto svobodu dává...“, ale citát je citát.

Na závěr bych rád řekl, že tato kniha představuje opravdu veliký kus poctivé, každodenní, trpělivé, mravenčí sociologické práce stejně jako obraz skutečně moderního myšlení nad jejími výsledky a originálního názoru na ně. Práce Petra Saka a kolektivu nebude vyvolávat jenom souhlas, ale určitě nezůstane bez povšimnutí a vyvolá podle mého názoru tolik potřebnou diskusi především nad tím, co s výsledky takové práce udělat, aby byly skutečně prospěšné lidem, nezůstaly jenom majetkem několika vyvolených a staly se nástrojem skutečně svobodného vzdělávání lidí. Václav Cílek ve své knize „Tsunami je stále s námi“ uvedl myšlenku, že až příliš často máme tu smůlu, že se správná intuice a dobrá fakta potkávají jen málokdy. Jakkoliv by se mi chtělo napsat, že se mi zdá, že se to v tomto případě povedlo, uvědomuji si, že tohle může prokázat jen čas a přeji autorům knihy a Petrovi Sakovi zvlášť, aby jejich dílo v tomto časovém testu uspělo.

A ještě si neodpustím přece jenom malou připomínku. Rozhodně bych ono svobodné vzdělání vložil i do názvu knihy. Protože není nic snadnějšího než informačně zotročit člověka „správně a patřičně“ vzdělaného. Proti němu je potom přírodní analfabet skutečným tulákem po hvězdách. Přimlouval bych se i za následnou přístupnější až „komiksovou“ podobu tohoto textu, který by učinil knihu a její základní myšlenku přece jenom bližší těm, komu je určena především.

Otrokům, kteří se cítí svobodní ...