Nestavíme. Neboť položit základy v diskursu znamená klást nejprve podstatné otázky a potom ty ostatní. A třebaže studie architekta Kaplického již nějakou dobu čeří hladinu mediálního moře, jedna podstatná věc uniká: ať postavíme na Letenské pláni cokoli, bude to stát vedle obrovské mimoúrovňové křižovatky, která v těch místech již vyrůstá. I sebenádhernější architektonický klenot bude jen něčím, co je navždy odsouzeno sousedit se řvoucí a smradlavou magistrálou. Je výborné, že probíhá živá diskuse o projektu Národní knihovny. Bylo by ještě lepší, kdyby se bývala vedla stejně angažovaná debata o projektu městského okruhu a tunelu Blanka, které většina médií -- uhranuta budovatelskými plány politiků -- chválí a spatřuje v nich řešení dopravní situace.

Dáma s betonovými náušnicemi

Není pochyb, že Praha potřebuje městský okruh. Ale má být veden pár set metrů od Pražského hradu? Odříznout Ořechovku, Dejvice a kus Letné? Zamořit tento krátký úsek v širším centru třemi gigantickými křižovatkami? Primátora se nemile dotýká, říká-li o něm někdo, že dělá něco bolševického. Nuže, takto vedený městský okruh, za nějž se primátor bije jak lev, vychází z územního plánu přijatého v osmdesátých letech: v tomto bodě si lepší zajištění kontinuity svého budovatelského úsilí bolševik sotva mohl přát: v Pavlu Bémovi našel pokračovatele z nejvěrnějších.

Pár lidí na to upozornilo -- nejvýrazněji Václav Havel. Přesto se náš diskurs nadále točí hlavně kolem efektní knihovny a daleko podstatnější zásah do městské krajiny zůstal stranou pozornosti. Nejde o málo: koncentrace karcinogenních mikročástic prachu, jak upozorňuje Týdeník A2, je dnes v Praze třikrát větší než v sedmimilionovém Londýně. Automobilový okruh zakousnutý do širšího středu města to ještě zhorší. Dopravní situaci nepomůže, stejně jako jí kdysi nepomohla magistrála, která odřízla Národní muzeum od Václavského náměstí.

Zahraničních zkušeností magistrát nedbá: ty ukazují, že v každé metropoli je právě tolik aut, kolik jich svým dopravním systémem do sebe vpustí. Pokud jde o vzduch, Praha je druhé nejznečištěnější hlavní město Evropy -- hned po Athénách. Až současná moc ve spolupráci s betonářskou lobby uskuteční své stavební plány, bude hůř. Není třeba naříkat, když se člověk octne v úzkých -- pokud má naději, že z toho časem třeba vybředne. Stavbou takto koncipovaného městského okruhu nás pražská radnice o tuhle naději připravila.

Nebudou si muset zvykat jen naše plíce, nýbrž i naše peněženka: navržený okruh bude stát tolik, že by se za něj postavilo 15 blobů; to jen, až někdo zase bude poukazovat na to, jak neúnosně drahá by byla stavba knihovny.

Evropský unikát: konzervativní anarchista

Prezident: "Podobně jako protijaderní aktivisté u Temelína jsem ochoten přivazovat se vlastním tělem a bránit, aby Národní knihovna v takové podobě na Letné byla."

Otázka: Je vhodné, aby se hlava státu, od níž se očekává, že bude strážit politickou kulturu země, veřejně vyznávala z toho, že zamýšlí porušit zákon? Takové zoufalé gesto je občansky možná únosné u protijaderného aktivisty. Ale u prezidenta? Ve svém inauguračním proslovu slíbil, že nebude prezidentem aktivistickým. A teď hrozí prosazovat své konzervativní názory anarchistickými prostředky. Krajní a zoufalé gesto občanské neposlušnosti od hlavy státu lze přijmout v krajní a zoufalé situaci -- třeba při válečném ohrožení země. Jsme snad v takové situaci? Už jen takové prázdné vyhrožování nezákonným chováním samo o sobě Václava Klause diskvalifikuje jako člověka dostatečně odpovědného na to, aby byl znovu zvolen do nejvyšší ústavní funkce.

Člověk nemusí být zrovna vystudovaný architekt, aby pochopil nesmyslnost dalšího hlasu zaznívajícího z našeho diskursivního staveniště, který žádá, abychom Kaplického knihovnu postavili, ale ne na Letné. Každá architektonická studie vzniká tak, že je vkomponována do svého okolí. Je to asi jako požadovat: tohle čtyřverší Jaroslava Vrchlického se mi samo o sobě líbí, ale mělo by být raději vsazeno někam mezi Nerudovy Písně kosmické. Na prosazení tohoto nekulturního požadavku vznikla petice sepsaná v jednom kulturním kruhu, jehož srdce bije okázale (třeba celostránkovými inzeráty v tisku) pro stranu pana primátora. Nepřekvapí, že primátor navrhuje totéž. Jenže několik právníků upozornilo, že bychom v tom případě museli vypsat novou mezinárodní soutěž, takže Kaplického návrh by padl. Kdysi moc něco zakázala a s nikým se nemazlila; řekla stroze: "Ne." Dnes to dělá mazaněji: hovoří s námi, což o to; její "Ano, ale jinde" znamená "Ne" -- ale zní to uhlazeněji.

A přece je něco povzbudivého, co nás odlišuje od časů minulých: v posledních letech a měsících roste občanské sebevědomí těch, kdo takové triky nespolknou a ozývají se, neboť si už nechtějí nechat líbit to, co na věci vadí nejvíc: netransparentní rozhodování a měnění pravidel soutěže podle toho, jak se to vládnoucím a jejich sponzorům v tu chvíli hodí. A proto:

Díky vám, pane doktore Béme. Probudil jste občanskou společnost. Bývalý prezident by vás za to pochválil. Současný nikoli. Bude to pro vás nelehké rozhodování: budete loajální k němu, anebo k většině občanů, kteří podporují výsledek mezinárodní soutěže? My Pražané budeme vaši volbu pozorně sledovat: chcete být primátorem prezidentským, anebo primátorem většiny svých voličů? Jindy by to byla otázka nepřípadná. Ale v přítomném sporu tyto dva tábory bohužel stojí proti sobě. Jakmile si vyberete, pochopíme. Vaši Pražané vám rozumějí.

Autor je publicista a lingvistický antropolog. Zabývá se komunikací v českém veřejném prostoru.

Text vychází v mírně upravené podobě v č. 44/2007 Týdeníku A2 (http://www.tydenika2.cz/).