Vláda nedávno schválila věcný návrh zákona o zřízení Národního úřadu pro sociální správu a zaměstnanost a okresních ředitelství pro sociální správu a zaměstnanost. Pěkně potichu (i obvykle velmi upovídané webové stránky ministerstva práce celý týden mlčely) se tak posouváme zpátky k centrálnímu řízení z dob minulého století.

Myšlenku zřídit Národní úřad pro sociální správu a zaměstnanost začalo ministerstvo práce a sociálních věcí propagovat někdy v březnu tohoto roku. Cíl je šetřit na sociálních dávkách: tím, že je bude vyplácet jeden přísný státní úřad, ne jako dnes více institucí, na které prý ministerstvo nemá patřičný vliv.

Státní úřad má převzít současné úkoly úřadů práce (v oblasti nezaměstnanosti a státní sociální podpory) a obecních a krajských úřadů (v oblasti dávek v hmotné nouzi a dalších) a pod centrálním vedením být přísný na příjemce dávek. Obce jsou lidem příliš blízko a nad ledasčím přimhouří oko, dozvěděli jsme se.

Každý ministr nebo ministryně, který by měl obhájit vznik nového centralistického úřadu v době, kdy se vláda chlubí omezováním státní byrokracie, by se ocitl v nesnázích. Zejména pár let po reformě veřejné správy, která si decentralizaci vytkla jako hlavní cíl a blízkost obcí a krajů občanům považovala za věc dobrou a stěžejní.

Ministr práce a sociálních věcí měl ale štěstí -- už to vypadalo, že se bude celé jaro ztrapňovat obhajobou nového centralistického úřadu, když se objevila záchrana: případ týrání malého chlapce v Kuřimi.

Rázem měl nový státní úřad především sjednotit sociálně právní ochranu dětí, začít ji řešit koncepčně a metodicky (co dosud dělali lidé v koncepčním a metodickém oddělení ministerstva?) a rozvíjet nové metody ochrany před týráním. Zkuste proti tomu něco namítnout!

S tímto štítem proti kritice pokračovalo ministerstvo v přípravě svého záměru a těšilo z jejího hladkého průběhu. Až do června, kdy je s celým státním úřadem poslali k šípku asociace obcí a krajů: úřad bude drahý, nekoncepční, naruší pracně zavedené vazby a způsoby práce, jde zcela proti provedené reformě veřejné správy.

Kdepak na ministerstvo s racionálními výtkami a argumenty! Když si něco vezme do hlavy, nepohnou s ním ani starostky a starostové, ani hejtmani -- ani to, že jsou většinou ze stejné politické strany, takže je nikdo nemůže podezírat z politikaření a opozice za každou cenu.

Nezbývá tedy, než spolu s nimi žasnout, jak pravicový ministr horuje pro centralizaci a narůstání státní správy. Jak prosazuje nápady "starých ministerských struktur", které potřebují nějak zdůvodnit svou existenci. Když se jim nepodařilo prorazit přes sociální, zkouší to skrz demokraty občanské. Možná jsou sami překvapeny, jak snadné to je.

Autor je koordinátor plánování sociálních služeb