25. 9. 2007
RESPEKT POTLAČIL PRÁVO NA ODPOVĚĎOdpověď na "Velké loučení Jana Kavana": Jan Kavan se ještě neloučíV Respektu 35 z 27.srpna 2007 vyšel článek "Velké loučení Jana Kavana", který je plný nepřesností i lží. Toto dementi Jana Kavana v týdeníku Respekt nevyšlo. |
Anonymní zaměstnanec NBÚ " s těžko potlačovaným smíchem" tvrdil redaktorovi Respektu, že NBÚ u mne posuzoval "více rizikových faktorů". 1. Prvním podle něj bylo mé údajné zatčení v roce 1976 "za převoz několika balíčků marihuany." Podle pravidel NBÚ nemůže totiž získat prověrku ten, "kdo nezákonně drží, pašuje, zpracovává a rozšiřuje drogy". Problém je tom, že u mne nebyly nikdy žádné drogy nalezeny a nikdy jsem s drogami neměl nic společného. Pašoval jsem do tehdejšího Československa pouze literaturu a technické vybavení vyžádané zástupci Charty 77. Proto se mi Belgičané také omluvili. 2. Druhou věcí, kterou se prý NBÚ zabýval, byla má údajná "spolupráce s StB". To je obyčejná lež. V několika soudních rozsudcích i ve vyjádření NBÚ se odmítnutí vyslechnout mnou navržené svědky vysvětlovalo tím, že by mohli vypovídat jen o mé předlistopadové aktivitě, což je irelevantní, neboť i ředitel NBÚ potvrdil soudu, že má údajná spolupráce s StB "nebyla hodnocena jako bezpečnostní riziko" (rozsudek městského soudu v Praze z 20.1.2005). Jinde ve stejné rozsudku se jednoznačně píše, že NBÚ "styk žalobce s pracovníky bývalého Sboru národní bezpečnosti...nehodnotil jako bezpečnostní riziko podle §23 odst.2 písm.b)zákona. Tento názor NBÚ koresponduje se závěry soudů učiněnými při projednávání sporu o ochranu osobnosti a určení, že žalobce nebyl vědomým spolupracovníkem bývalé Státní bezpečnosti.". 3. Třetím možným rizikem prý byla má dopravní nehoda pod vlivem alkoholu. Cituji z již zmíněného rozsudku:"---na základě skutkových podstat těchto přestupků nelze učinit závěr, že žalobce řídil motorové vozidlo pod vlivem alkoholu...". 4. Anonym z NBÚ prý rovněž poukázal na to, že jsem před osmi lety údajně novinářům prozradil iráckého teroristu, který spolupracoval s českými tajnými službami. Další nepravdivá informace. Tuto záležitost vyšetřoval nejen NBÚ, ale i policie. Údajného atentátníka jsem nemohl prozradit, natož ohrozit na životě, neboť jsem o jeho existenci nebyl nikdy informován. Obecná informace, kterou jsem tenkrát novinářům sdělil, k nikomu nevedla vést ani nemohla. 5. Poněkud eufemisticky anonym sděluje, že "prověrku jsme ale nakonec neudělili především kvůli jiné věci". Přesnější by bylo říct, že čtyři výše zmíněné splasklé bubliny byly proti mně zcela nepoužitelné a tak se hledal jiný důvod. Tím byla skutečnost, že jsem "coby ministr podepsal skartaci tajných materiálů, které [jsem] ale neskartoval, a po jeho odchodu se náhodou našly poschovávané na různých místech v jeho kanceláři". Pravda je, že jsem tu skartaci podepsal, pravda rovněž je, že jsem ty dokumenty neskartoval (znáte kteréhokoliv ministra, který sám stál u skartačky a skartoval jakékoliv dokumenty?). Nesmyslem je tvrzení, že se dokumenty našly v mé kanceláři, kterou jsem pro nového ministra Svobodu zcela vyklidil. Dokumenty se našly uložené v tajné spisovně, kam také patřily a kam byly odevzdány pracovnicemi mého sekretariátu, i když měly být skartovány. Tuto informaci jsem redaktorovi Kundrovi sdělil, stejně jako všechna výše zmíněná fakta, která lze snadno ověřit. Ke skartaci části dokumentů došlo způsobem, který nebyl v souladu s interním předpisem MZV. Nedošlo k ohrožení utajovaných skutečností. Za tento správní delikt jsem obdržel pokutu, kterou jsem řádně zaplatil. Je nutné konstatovat, že zamítnutí mé kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem 7.8.2007, které bylo údajným důvodem pro zveřejnění článku v Respektu se zabývalo výhradně jen problematikou skartace dokumentů na MZV a žádným jiným z výše zmíněných údajných rizik. I to jsem panu redaktorovi sdělil. Nepravdivé je rovněž tvrzení v článku, že nikdo nevěděl, "co se několik měsíců s těmi informacemi (dokumenty) dělo". Pravdivá je jen informace, že v dokumentech "nebylo nic extrémně důležitého". Závěrem musím konstatovat, že nepřesná je i informace, že jsem Respektu slíbil rozhovor a pak jsem se mu vyhnul. V domluveném čase jsem po Praze prováděl návštěvu z Austrálie a vyzvánění mobilu jsem přeslechl. Redaktor Kundra už znovu nezavolal a tak hned následující den jsem mu poslal SMS a pak jsem s ním dlouho hovořil telefonicky. Poskytnuté informace pan Kundra nepoužil. Naopak nepravdivě tvrdí, že jsem neudělení prověrky považoval za "křivdu". Naopak tento termín se mi pan redaktor snažil vnutit a já jsem jej odmítl s tím, že rozhodnutí NBÚ považuji za nesprávné. Z toho důvodu podám stížnost k Ústavnímu soudu a neuspěji-li, tak se obrátím na Mezinárodnímu soudu pro lidská práva ve Strasbourgu. Jan Kavan V souladu s platným tiskovým zákonem žádám o zveřejnění své odpovědi na článek Vašeho redaktora O.Kundra: Velké loučení Jana Kavana, který vyšel v Respektu č.35. Přiznám se, že nepředpokládám, že ji zveřejníte neboť mám zkušenosti s Respektem ještě z doby, kdy jste nebyl jeho šéfredaktorem. Chci však vyčerpat všechny možnosti než ji nabídnu ke zveřejnění někomu jinému. Vzniklá situace mne mrzí neboť navzdory svým velmi špatným zkušenostem jsem s panem redaktorem podrobně hovořil právě proto, že jsem se domníval, že se Respekt pod Vaším vedením změní. Sledoval jsem Vaši práci dávno před listopadem 1989 a především jsem si velmi vážil Vašeho otce. Myslím, že jsem dopravil do tehdejšího Československa více výtisků Obnovení pořádku než všechny ostatní skupiny dohromady. A jistě víte, že jsem nenesl vůbec žádnou vinu na prozrazení mého kamionu v dubnu 1981, které sloužilo jako záminka k zatčení Vašeho otce. S pozdravem Jan Kavan |