Ropný zlom

Strach z vyčerpání ropných zásob pravidelně propuká, kdykoliv jen cena paliv u pump poněkud stoupne. Však také jen málokdo nezná malůvku s ostrým hrotem nacházejícím se jen kousek v budoucnosti. Jakmile však cena benzinu a nafty opět poklesne, smršť článků v médiích náhle utichá, čtenáři žádají poněkud hrozivější krmi, více napětí na stránkách webových i těch z papíru. Konečně také víc než zajímavým titulkem ten ropný zlom není.

Nakreslit hezoučký graf svede každý žáček základní školy. Otázkou jsou data, ze kterých mistr výtvarník vycházel. Jak je možné vědět, že k poklesu množství těžené ropy nedojde z důvodu nalezení jiné a výhodnější technologie? Kdo dokáže předpovídat budoucnost? Jak je možné předpovídat budoucí trendy v odhalování nových nalezišť, kdo si může být skutečným množstvím dostupné ropy jist? Kdo ví, nakolik se situace změní s dokonalejšími technologiemi těžby? Vždyť mnoho dnes vyčerpaných ropných polí obsahuje ještě velké množství ropy, které ale už není dostupné za konkurenční ceny. Spousty otázek a žádné odpovědi, jen ta jistota, že ropa dojde a bude to neřešitelný problém.

Už dnes jsou však k dispozici technologie, které by byly schopny zvládnout problémy nedostatku ropy, pouze jsou drahé, méně efektivní, anebo do nich nikdo neinvestoval, protože se nezdály být za daných okolností dostatečně slibnými. Dám jeden příklad za všechny. Již ve třicátých letech dvacátého století byly k dispozici (zákazníkům, nikoliv jen na kreslících prknech) parní automobily srovnatelné s nejlepšími tehdejšími konvenčními vozy. Zdá se to dnes až komické, myslím ta představa našich pradědů na kouřících a supějících strojích, ale ve skutečnosti šlo o velmi luxusní limuzíny proslulé tichým a dokonale plynulým chodem, disponovaly ohromným kroutícím momentem a nebylo třeba nijak řadit, start trval jen pár desítek vteřin. Později se k této technologii vracely různé firmy, aby opakovaně zjišťovaly, že vzhledem k existenci pokročilého motoru s vnitřním spalováním není investice do páry rentabilní, byť vnější spalování slibuje téměř zanedbatelné emise (ovšem i nižší efektivitu). Jestliže ale existuje už po desítky let způsob, kterak se bez ropy v případě nouze obejít, nakolik je nedostatek ropy skutečnou hrozbou? Nadto nelze předpokládat, že naši inženýři by nutně museli čerpat svou inspiraci výhradně z prací pana Watta a jeho následovníků.

Kdokoliv je obeznámen s dosavadním vývojem vědy a techniky, musí se hrůzostrašným předpovědím o světě bez energie jen smát, stejně jako arogantní jistotě, se kterou mnozí kreslí své špičaté křivky. Pan Abner Doble pro nás vymyslel řešení, nebude-li k mání žádné lepší, už před osmi desetiletími.

Klima

Lze úspěšně pochybovat, zda vůbec někdo s jistotou může říci, jak se klima naší planety bude v blízké i vzdálenější budoucnosti měnit. Asi bych byl tím posledním v řadě, takže se o to ani pokoušet nebudu. Vezmu na bernou minci tvrzení mnohých vědců, že nás čeká oteplování (z globálního hlediska, nikoliv nutně musí růst v Horní Dolní tropické rostlinstvo). Paradoxně však tvrdím, že kterýkoliv popírač této změny klimatu dělá lépe než všichni ti, kdo volají po radikálním snížení emisí oxidu uhličitého. Proč? Totiž jednou věcí jsou objektivní skutečnosti a druhou opatření, která je třeba přijmout. Hoří-li vám celý dům a máte-li jen kýbl a studnu daleko, nelze než rezignovat na jeho záchranu a pokusit se dostat z něj vše, co jde. Pokud již čelíme změnám klimatu, nelze než konstatovat, že neexistuje žádný způsob, jak odčinit napáchané škody, a neexistuje ani efektivní metoda, kterak jen zpomalit další zvyšování koncentrace skleníkových plynů v atmosféře. Proto je akceptovat skutečnost, že klima se mění, a pokusit se této skutečnosti přizpůsobit.

Řekněme, že se třeba Evropané pokusí zmenšit své emise oxidu uhličitého. Říkám zmenšit, protože víc učinit ani nelze. Jelikož náš podíl je zhruba kolem patnácti procent světové produkce a ono zmenšení nemůže být nijak razantní, půjde o zanedbatelný zlomek celosvětové produkce. Mohlo by nás toto úsilí ale dosti dobře stát stovky miliard euro. Výsledek by za tyto ohromné peníze byl nanejvýš žalostný. Přitom tyto prostředky by s větším úspěchem mohly být využity na odstraňování škod změnou klimatu způsobených, škod, které tak či onak utrpíme a budeme muset odstraňovat, k čemuž bychom ale měli podstatně méně prostředků, kdybychom se pokoušeli bojovat s větrnými mlýny.

Lidé z méně bohatých částí světa nestojí před stejnou volbou, oni volit nijak nemohou. Pokud se pokusí snížit produkci oxidu uhličitého, nebude se jim dostávat prostředků potřebných k záchraně mnohdy holých životů. Ať už to zní jakkoliv šíleně, pro ně je nejlepším řešením začít do ohně ještě přilévat benzin. A kdokoliv se proti tomu staví, jen upřednostňuje své vzdušné zámky před přáním desítek milionů lidí, před jejich životy!

Zdroje a spotřeba

Z jakého důvodu onen průměrný obyvatel vyspělého světa potřebuje 5 kW? Proč prostě nezačne šetřit, používat jiné technologie, které mu poskytnou stejné služby s menší spotřebou? Protože ve skutečnosti by toto úsilí pro něj bylo podstatně dražší, než kolik by úsporou získal. Řekněme třeba, že jeho domácí spotřebiče v pohotovostním stavu spotřebují mnoho Wattů. Nevypíná je však docela, protože by jej to stálo více času, než je ochoten tomu dát. Podobně neinstaluje na svou střechu fotovoltaické články, protože návratnost takovéto investice je prachbídná, stejně jako je tomu i v případě větrné energie, zvláště v našich nepřejících podmínkách. Řeknete si, že se chová neomluvitelně, že je mrzkým materialistou. Dost možná však ten dotyčný tvrdě pracuje a plody jeho úsilí přispějí k nalezení řešení nějakého vážného problému. I kdyby tomu tak nebylo v jeho případě, jistě má ve svém okolí někoho takového, někoho, komu práce tohoto všivého materialisty umožňuje pokračovat v bohulibém úsilí za záchranu světa. A proto nešetří každý Watt, že se to nevyplatí jemu ani celé společnosti. Namísto do solární a větrné energie investuje (tím, že své peníze půjčí finančním institucím) do firem, které mohou stejně dobře svým úsilím o inovace a získání nového místa na trhu přispět naší společnosti mnohem více než by to učinila drahá energie z obnovitelných zdrojů.

Právě proto je pan Klaus odpůrcem dotací, třeba i té kalifornské, že jsou placeny z daní, tedy z peněz vybraných od nás všech, a že jejich cílem je podnítit nějaké jednání, které by jinak nebylo pro nikoho výhodné. To znamená, že peníze byly uzmuty lidem, kteří si na ně poctivě vydělali, a vyhozeny oknem podpory nějakého nesmyslu zelenavého. Cena není trestem pro kupujícího, cena je informací o relativní vzácnosti zdrojů užitých k výrobě daného produktu. Jestliže je něco drahé, pak to znamená, že pokud daný výrobek koupíte, používáte velmi mnoho zdrojů celé společnosti, čímž se rozumí lidský čas, suroviny, energie, výrobní nástroje a tak dále. Úspory, které se nevyplatí, jsou drahé, nejsou drahými jen tak pro nic za nic. Říkají nám, abychom se jich vyvarovali.

Kdybychom všichni trpělivě den za dnem volili to horší z možných užití pro všechny naše statky, dříve či později bychom byli chudí jak kostelní myši. Občas mám podezření, že mnozí zelení by takový stav považovali za ideální, alespoň ze svého pohledu těch, kteří v něm nemuseli nikdy skutečně žít. Lidé v zemích třetího světa však vědí lépe a nedá se čekat, že by se zastavili u nějaké ad hoc hranice, kterou kdosi stanoví. Podobně nelze čekat, že my, potomci všech těch, kdo zuřivě usilovali o zlepšení svých životních podmínek, náhle otočíme kormidlem a budeme volit jinak. Ne, tak tomu opravdu nebude. Veškeré úspory, které skutečně jsou úsporné, využijeme rádi a spontánně. Všechny ostatní "úspory", které snad minimalizují využití jednoho konkrétního vstupu a v ostatních ohledech jsou katastrofálně drahé, doufám, užívat nebudeme, vždyť bychom tak byli sami proti sobě!

Kým byl prezident Hoover

Prezident Herbert Hoover věřil všemu možnému, jistě však to nebyl svobodný trh, dokonce ani blaho vlastního národa. Kdyby tomu tak bylo, jistě by se svou silou zasadil o zrušení mezinárodního měnového systému, standardu zlaté devizy, který skrze inflaci umožňoval ožebračovat obyčejného člověka téměř ve všech zemích světa, aby nakonec tenhle čardáš skončil hlubokou depresí. Stojí za to podotknout, že po pádu Bretton Woods v roce 1971 žijeme ve světě, kde se Američanům daří už podstatně vtipněji nafukovat svou peněžní zásobu, především na účet všech ostatních zemí. Něco takového se ani za starých časů neviditelné ruky, tedy pravého zlatého standardu, dít nemohlo. Kéž by bývalo nebylo Hoovera a Roosevelta! Ti dva byli socialisty (nebo liberály) asi jako jím byl Bismarck.

Termonukleární fúze

S nadšením sleduji v této oblasti každý krůček, jako snad každý, koho to zajímá. Nicméně předpokládat, že tato a právě tato technologie je řešením všech našich problémů v blízké budoucnosti, je nerealistické. Čistě teoreticky lze stavět atomová plavidla, atomová letadla i atomové kotle pro vytápění rodinných domků, o tomhle všem se už v před desetiletími uvažovalo. Ovšem ve skutečnosti se prosadila pouze ta plavidla a to jedině ve vojenských aplikacích, kde jsou kladeny zvláštní požadavky na jejich provoz. Nikde jinde se to nevyplatí! A to jde o technologii podstatně jednodušší a dnes již desetiletí zvládnutou.

Výdaje amerického federálního rozpočtu jsou rozhodnutím reprezentantů suverénní země, které je na naší vůli právem zcela nezávislé. Náš vlastní rozpočet na vědu (ovšem i armádu, lze říci) pamatuje podstatně menšími prostředky (relativně, absolutně je to samozřejmé), nevídám však na náměstích kvůli tomu žádné demonstrace. Z těchto fondů je teprve malá část věnována na výzkum termonukleární fůze. Totiž lze financovat mnoho projektů a mnozí si myslí, že stejně záslužným je například výzkum rakovinných nádorů, případně hledání pilulky prodlužující penis. S touto mnohostí názorů je třeba naučit se žít. Dá se o tom diskutovat, je možné protestovat, ale to je asi tak všecko.

Jednotky energie a to všechno

Je snad kilogram uhlí, jedna kWh elektřiny, sud ropy a hodinu trvající vichr západního směru nad tím kopcem za naším domem opravdu čímsi srovnatelným? Nesmysl! Uhlí musím prohnat elektrárnou, aby se stalo tak čistou formou energie, stejně jako je třeba postavit větrník a k němu předimenzovanou rozvodnou síť, aby mi k něčemu byl onen vánek. A ropa? Nahradí snad vítr, uhlí, případně elektřina rafinovanou ropu v nádrži auta? Právě proto neexistuje důvod, proč měřit vše v joulech, že jsou tyto různé energie jen obtížně navzájem převoditelné. Nějaká z tabulek vyčtená ekvivalence je zcela bezcenným údajem.

Možná ale tahle závěrečná technická poznámka vyjadřuje dokonale ducha celého toho textu, který jsem si dovolil komentovat. Je to jen zdánlivě technicky podložený apel na zdravý rozum, ve skutečnosti jde faktický blábol prokládaný líbivými fangličkami zelenavé ideologie. A já se cítím jako hrdina Cervantesova románu, číst takové bláboly a komentovat je, to se až příliš podobá marnému boji s větrnými mlýny. Dokud budou existovat lidé, někteří z nich zřejmě nedají a nedají pokoj, budou psát filipiky jak pan Frish, ve kterých zkritizují polovinu populace planety, ve kterých načrtnou smělá řešení a to všecko na pár stránkách papíru. Před pár desetiletími byste psal o úspěších sovětského zemědělství a o tom, že už brzy sovětští vědci zvládnou jadernou fůzi. Ne, pane Frishi, s takovými, jako jste vy, nemůže mít žádný soudný levičák nic společného. Podruhé už do stejného ideologického bahna ne! O člověka vám totiž jde až v poslední řadě, jak ostatně i těm pánům, kteří hlásali brzký příchod beztřídní společnosti.