Pan president Klaus nazval enviromentalismus náboženstvím a ideologií, srovnal jej s komunismem a jako jediný možný všelék na všechny civilizační problémy doporučil naprosté se podřízení Trhu a Jeho Silám. I když slovník pana Klause je poněkud excentrický, jeho návod na řešení všech problémů je v souladu s hlavním proudem celé moderní civilizace -- trh vše vyřeší. Velká většina státníků i žurnalistů sice nejdou tak daleko jako pan Klaus v pochybování o souvislostech mezi lidskou aktivitou, emisemi, degradací životního prostředí a klimatickými změnami a o globálních zásobách fosilních paliv, nicméně konečný výsledek je stejný, ať již souvislosti uznáváme, nebo ne; jediné možné řešení poskytuje trh a tržní síly.

Redukce emisí skleníkových plynů o 100%

Po dlouhých jednáních EU schválil plán redukce emisí CO2 o 20 % úrovně 1990, vzrůst podílu energie z obnovitelných zdrojů ze současných 7 % na 20 % a 10 % podíl biopaliv do roku 2020.

V lednovém článku

EU plánuje novou průmyslovou revoluci

je však současně s návrhem o redukci emisí o 20 % do roku 2020 otištěn graf plánované spotřeby energie, představující téměř rovnou čáru stoupající od 1500 do 2000 milionů tun ekvivalentu ropy v letech 1990 do 2030.

Britští konzervativci

navrhují redukci emisí dokonce o 80 % do roku 2050, předpokladem je ovšem nenarušení konkurenceschopnosti a životní úrovně. Nejvyššího snížení emisí skleníkových plynů plánuje ale Norsko a to o celých 100 % zde.

Základem všech těchto zázračných řešení je obchodování s emisemi, které bylo v EU zahájeno v roce 2005. První výsledky obchodování s emisemi však nepřineslo snížení emisí v jednotlivých zemích, v Británii došlo naopak k celkovému zvýšení zde , podobný výsledek -- zvýšení celkových emisí namísto plánovaného a halasně proklamovaného snížení -- je hlášen i z celého EU zde. Samotné obchodování s emisemi se stává atraktivním obchodem a tím i potenciálním zdrojem zisků pro samotné znečišťovatele, nemluvě o šedých zónách ekonomiky a o vyslovené kriminalitě. New York Times z 6.5. 2007 píše o EU zkušenosti, kde státy rozdávají zdarma kvóty emisí velkým společnostem, například elektrárnám, ty je ale dále přímo účtují svým zákazníkům. Zisk z tohoto "obchodu" dosáhl pouze ve Velké Británii dle vládních zdrojů jedné miliardy dolarů.

Důsledná kontrola je ovšem velmi obtížná. Jak je možno kontrolovat například soukromou společnost, která současně s letenkami prodává program vyrovnávající emise zasázením stromů někde na druhém konci světa? Není obchodování s emisemi pouhou iluzí řešení, slibující vykoupení se z hříchů konzumentarismu, podobně jako středověké kšeftování s odpustky zde ?

Anebo je rozhodující silou v boji o "zelené" peníze lobby dodavatelů vědecko - fantastických řešení? Proč nepoužít část peněz na zastavení ničení "plic planety", deštných pralesů se ptá The Independent a udává, že účinek odlesnění na emise za pouhých 24 hodin odpovídá letecké dopravě osmi milionů lidí z Londýna do New Yorku.

Jednou z mnoha otázek jsou i emise lodní dopravy, které se pohybují na dvojnásobku emisí letecké dopravy a neustále rostou, očekává se, že v následujících letech stoupnou o 75 %. Emise, pocházející z lodní dopravy nejsou zahrnuty v obchodování emisemi EU, ani ve smlouvě z Kyoto. Velká část světového obchodního lo'dstva je zaregistrována z "úsporných" důvodů v Liberii, Bahamách a jiných daňových oázách, takže je další otázkou, jakým způsobem a kdo bude vymáhat a kdo bude platit poplatky za emise.

I kdyby se podařilo organisovat obchodování s emisemi takovým způsobem, že by se snížily celkové emise v rozvinutých zemích, je další otázkou, zda by Čína, Indie a podobné země v nichž se rychle rozvíjí průmysl, přistoupily na jakoukoli redukci svých emisí. Poukazují jednak na skutečnost, že tradiční průmyslové země vypouštěly emise během svého růstu bez jakéhokoli omezení dvě století a dále na mnohem vyšší úroveň emisí bohatých zemí na obyvatele v poměru k "chudým" zemím.

Dochází i k dalším komplikacím. Bohaté země demontovaly podstatnou část svého průmyslu v rámci "outsourcing" a globalizace a přenesly výrobu do zemí, které mají nízké náklady na výrobu. Benevolentní požadavky na ochranu prostředí a emise jsou ale kromě nízkých mezd hlavním způsobem snižování výrobních nákladů.

Jakékoli zvýšení výrobních nákladů by tedy postihlo především bohaté země, které jsou jak investory, tak ale i hlavními zákazníky. Nicméně, část výrobků pro trh bohatých zemí zůstává i v zemích výroby. Nejžádanějšími symboly prosperity a pokroku formující se vrstvy zbohatlíků a později i vyšší střední třídy jsou automobily a životní styly obyvatel bohatých zemí. Země však nemá dostatek zdrojů k tomu, aby Čína, Indie a podobné země rozšířily hustotu automobilového provozu na úroveň západních zemí a západní země nesníží dobrovolně svou hustotu na úroveň Číny a Indie.

Některé technické a politické aspekty

Zprávy a články o emisích a jejich redukci velmi často spojují ekonomické výpočty globálních nákladů se stabilizací stoupající průměrné teploty na určité hodnotě a z toho vyvozují dalekosáhlé důsledky. Přitom se většinou jedná o odhady odhadů. Jak se například mohou vypočítat náklady na dlouhodobé uskladnění emisí CO2 elektráren ve vyčerpaných těžiscích zemních plynů, když tato technologie ještě není vyzkoušena ve velkém měřítku?

K zamlžení pojmů přispívá i soustředění se moderní žurnalistiky na "senzační" novinky, presentované v silně zjednodušené formě spojené s vypuštěním všech závažných souvislostí mezi jednotlivými jevy.

Například, neexistuje žádná energetická technologie, která by neprodukovala žádné emise. I ta jedna z nejčistších technologií -- hydroelektrárny vyžadují tradiční paliva pro výrobu cementu a ocelových konstrukcí a navíc samotná kolísající vodní nádrž vytváří podmínky pro produkci metanu.

Podobné úvahy platí i pro větrné a jaderné elektrárny, celková energetická bilance nezahrnuje pouze vyrobenou elektřinu, ale i energii a suroviny vynaložené na konstrukci, údržbu po dobu životnosti a konečnou recirkulaci po skončení pracovního cyklu, což v případě jaderných zařízení představuje deseti až sta tisíce let uskladnění radioaktivních materiálů.

Komerční výroba biomasy a její zpracování vyžaduje opět nemalé množství konvenčních energetických zdrojů na zpracování půdy, hnojení, postřiky, sklizeň, dopravu do zpracovatelských závodů a konečné zpracování, takže konečná energetická bilance nemusí být positivní -- i když finančně může být celá operace výnosná, to ovšem většinou za předpokladu přímých i nepřímých dotací a daňových zvýhodnění.

Tímto ovšem otázky o použití biomasy pro výrobu energie pouze začínají. Klimatické změny ovlivňují negativně zemědělskou produkci, dají se proto očekávat jak rostoucí ceny zemědělských produktů, tak ale i hladomory v rozvojových zemích a tím i stoupající tlak na země v mírných zeměpisných pásmech bohatých zemí -- více "ekologická" energie pro bohaté odpovídá v globální bilanci méně potravin pro chudé. zde

Technická řešení, umožňující podstatnou redukci emisí jsou sice možná, nelze je však neprodyšně oddělit od řešení politických a celospolečenských. Pokud budou existovat nedotknutelná tabu ve formě teorie možnosti neomezeného růstu v omezeném prostředí Země, představ o hledání smyslu a cíle života v konzumu a ve víře, že všemocné síly trhu za nás všechny problémy vyřeší, tak se budeme dále jen zabývat následky a skutečných příčin se ani nedotkneme.

Právě v tomto omezení je největší rozdíl mezi současnou diskuzí o následcích civilizačního vývoje v současné době a v době konce a začátku sedmdesátých let minulého století, obzvláště po roce 1973, kdy Západ prožíval energetickou krizi. Jedním z nejvýznamnějších autorů technického směru tehdejší doby, byl E.F. Schumacher s knihou "Small is beautiful" (Malé je krásné), kde autor navrhuje alternativní směr vývoje industriální společnosti zaměřený na malé podniky, využívající důsledně lokální zdroje energie, surovin i pracovní síly, čímž se jednak snižuje potřeba dopravy a transportu, navíc se přenáší rozhodování i odpovědnost do menších samosprávných celků.

I když vize nové "technologie s lidskou tváří" (termín použitý Schumacherem) byla především určena pro rozvojové země, stala se inspirací i pro různé myšlenkové proudy západních zemí a to jak čistě technického, tak i politického charakteru. Je zajímavou skutečností, že mezi hlavní stoupence politických aspektů Schumacherových myšlenek v mnoha západních zemích patřili liberální politici (V Dánsku to byla skupina liberálních politiků, která vydala publikaci "Vzpoura ze středu" - "Oprřr fra midten"), kteří viděli v posílení lokálních samospráv vhodnou protiváhu proti růstu technokratické byrokracie a státní moci. Zaměření na menší lokální komunity bohatých zemích nebylo ale chápáno jako národní izolacionalismus, předpokládala se co nejužší spolupráce s rozvojovými zeměmi a to na úrovni jednotlivých komunit.

O technickou spolupráci s rozvojovými zeměmi se snažily i nejrůznější skupiny "Appropriate technology" (přizpůsobená, vhodná technologie), občanská sdružení, dobrovolníci, pracující v rozvojových zemích , jednotlivé university a národní i mezinárodní rozvojové organisace.

Myšlenky "technologie s lidskou tváří", decentralizace, snahy o vybudování menších komunit, využívajících lokálních zdrojů surovin i energie a i o co nejužší spolupráci technologické pokročilých zemí se zeměmi rozvojovými měly však i svůj filosofický a politický podtext. Schumacher a jemu podobní autoři byli především technici a proto vycházeli ze svých znalostí techniky a průmyslového prostředí. Viděli proto nebezpečí mechanistické technokracie z poněkud jiného zorného pole, než myslitelé bez technických znalostí a proto se zaměřili právě na obecné vztahy mezi člověkem a technikou, na otázky cíle i smyslu vývoje moderní technické společnosti a jejího řízení.

Nicméně, diskuse o alternativním směru technického vývoje neměla neměla dlouhého trvání a její vliv byl velmi omezený. Nástupem nového směru liberálního kapitalismu se stupňovalo předávání řízení celé moderní společnosti mechanistickým tržním silám a současně upadá i zájem o vývoj technologií, využívajících obnovitelné zdroje energie. Andrew Revkin uvádí pokles objemu výzkumu všech energetických technologií v USA ze 7 na 3 miliardy dolarů od roku 1979, ve srovnání s 260 % vzestupem vojenského výzkumu na 75 miliard ročně zde.

Globální darwinismus

Disproporce priorit zbrojení a vývoje alternativních technologií jasně ukazuje směr vývoje, který vedoucí síly světa předpokládají; o zajištění zdrojů energie a surovin ve světě bude rozhodovat síla, ti nejsilnější se zmocní zdrojů energie a přežijí, kdežto ti ostatní budou odříznuti od zdrojů energie a surovin a zahynou. Dojde tak k "přirozenému výběru" na globální úrovni a podobně jako v přírodě přežije pouze to, co je "životaschopnější a lépe přizpůsobené".

Zneužití Darwinova principu "survival of the fittest" (přežití nejlépe přizpůsobeného) vytržením z původních souvislostí a promítnutím do lidské společnosti není v moderní historii ničím novým. Důsledná aplikace principu "sociálního darwinismu" redukuje život na boj a ignoruje všechny jeho ostatní aspekty, tím umožňuje dočasným vítězům "vědecky" dokázat, že jejich vítězství je výsledkem absolutně platných přírodních zákonů. Dalším "vědeckým" rozborem lze dokazovat, že absolutně platné přírodní zákony vedou lidstvo zcela určitým směrem a proto, že je naší povinností plně se jim podřídit a případně jejich činnost vědomě urychlit preventivními zákroky. Tento krok je v zásadním rozporu s Darwinovou teorií, která žádný určitý směr neuznává -- tím by totiž uznala nepřímo roli "prvního hybatele" či boha. Nicméně, právě projekce určitých smyslů a směrů do téze hlásající, že boj je nejdůležitějším prostředkem přírodního výběru vyústila v ideologie, které přivedly lidstvo do těch nejhrůznějších a nejnesmyslnějších válek všech dob.

Každá ideologie si totiž do předem zredukovaného a kreativně upraveného "darwinismu" promítla ten cíl a smysl, který se jí nejlépe hodil za kritérium "nejlepší přizpůsobenosti", pak již jen stačilo urychlit "přírodní proces" takovým způsobem, aby se cíle dosáhlo co nejrychleji.

Karel Marx byl přesvědčen o tom, že přírodní zákon historické nutnosti vede lidstvo k třídnímu boji a dále k vítězství proletariátu nad kapitalisty, proto bylo v zájmu lidstva tento boj urychlit všemi prostředky.

Hitler opět definoval kritérium "nejlepší přizpůsobenosti" rasovými argumenty; byl přesvědčen, že germánská "rasa" je předurčena k vítězství a proto bylo jen její povinností vyhubit "méněcenné" rasy co nejrychleji, aby se tak urychlil přírodní proces přirozeného výběru. V případech obou socialismů, hnědého i rudého, byly nejsilnějším momentem, motivujícím přívržence k fanatické oddanosti vůči režimům, právě metafyzické složky -- víra v povinnost napomoci nadosobním a absolutně platným "zákonům vývoje" a tím i celému lidstvu.

Systém tržního hospodářství obsahuje, podobně jako předchozí systémy, také dva základní komponenty. První, pseudovědecký, je kombinací mechanistického světonázoru osmnáctého století a redukovaného darwinismu, kde je kritérium lepší přizpůsobivosti definováno tržními pojmy. Podmínkou funkčnosti tržního darwinismu je ovšem redukce člověka na Newtonovská ideální tělesa, pohybující se výhradně v silových polích tržních sil a ignorujících všechny ostatní projevy života. K tomuto stavu dokonalosti směřují všechny současné "reformy", jejich pravým účelem je osvobození člověka od všech lidských vztahů a emocí, tak aby byl přímo vystaven blahodárným tržním silám a aby jej od nich neoddělovaly nepřípustné bariery a podušky lidské solidarity, nebo dokonce pocity vzájemné lásky a sounáležitosti.

Mystickou roli v tržním systému hrají tržní síly, ty jsou schopny řídit a vést celou globální lidskou společnost daleko inteligentněji a rozumněji, než jakýkoli člověk, proto neexistuje jiná alternativa vývoje, než bezpodmínečné se jim podřídit.

Co však znamená podřízení se podřízení se Trhu a Jeho Silám v konkrétní situaci klimatických změn? Základním pravidlem trhu je maximalizace zisku, peníze se automaticky přesunují tam, kde jsou nejvýhodněji zúročeny. K nadlidské inteligenci Trhu však patří i skutečnost, že pracuje na několika úrovních a i v několika časových režimech.

Z hlediska krátkodobých perspektiv je celkem logickou konsekvencí, že tržní síly převádějí prostředky tam, kde slibují nejvyšší zisk, například oddalováním skutečných řešení zpochybňováním a zlehčováním fakt a posilováním víry ve všemocnost vědy a techniky, která zcela jistě přinese pravá řešení ve pravou chvíli a dále také nejrůznějším podnikavcům na všech úrovních, kteří si z obav z nadcházejících klimatických změn udělali výhodný a prosperující podnik.

Pohled na dlouhodobější trendy naznačuje, že peníze neplynou ani na výzkum alternativních technologií, ani na záchranu deštných pralesů, ale na přípravu války o zdroje energie a surovin. Velká většina konfliktů od let devadesátých minulého století, včetně první války v zálivu, humanitárního bombardování Jugoslávie, demokratizace Afganistanu a Iráku a barevné revoluce v některých post-sovětských republikách mají přímé, nebo nepřímé spojení se zdroji ropy a plynu, a s jejich transitem. K hře o ropu a plyn patří i nenávistná kampaň obrácená proti Rusku, ke které patří nepřímo i plány USA o vybudování základen hvězdných válek v Česku a Polsku.

Teologie posledních dnů

I když sociální, tržní a globální "darwinismy" nejsou ničím jiným, než starým, známým pravidlem "práva silnějšího" s pseudovědeckým nátěrem, nepostrádají úplně logiku a jejich průběh a výsledky jsou do jisté míry předvídatelné. Pokud ale mystické, iracionální prvky přesáhnou určitou hranici, tak se původně pseudovědecké elementy přesouvají stále více směrem k pseudonáboženství.

Jedním ze základů moderní západní civilizace je sekularismus, oddělení náboženství od státu a státní moci. Do jaké míry byl sekularismus úspěšný, závisí především na definici pojmu náboženství. Pokud náboženství posuzujeme podle role, kterou hraje ve společnosti, tak je zřejmé, že systém tržního hospodářství zaujímá podobnou podobnou posici v moderní společnosti, jako ve středověku církev; trh je vše řídícím principem všech sfér života společnosti, určující hodnoty společnosti, včetně etiky a morálky, navíc je tu i mystický komponent tržních sil včetně jejich nadlidské inteligence a schopnosti sladit kakofonii jednotlivých individuálních akcí, motivovaných egoismem, chamtivostí, ignorací a násilím v překrásnou celospolečenskou harmonii.

Krásná báje o harmonizačních schopnostech Trhu a Jeho Sil je ovšem v rozporu se skutečností, která prokazuje, že globalizovaný trh, zbavený všech "přívlastků", má právě opačný účinek; konfliktní situace neřeší, ale polarizuje, zesiluje a akceleruje průběh konfliktů. To je ale v pohledu teologie posledních dnů evangelických neokonzervativců (dále jen nové teologie) jen dalším argumentem pro naprosté se podřízení Trhu a Jeho Silám. Glenn Scherer píše v článku "The Godly Must Be Crazy" z 27.10 2004 v časopise Grist (www.grist.org) o amerických nekonzervativních fundamentalistech:

"Mnoho křesťanských fundamentalistů cítí, že zájem o budoucnost naší planety je irelevantní, protože naše planeta žádnou budoucnost nemá. Věří, že žijeme v biblických Posledních Dnech, kdy se syn Boha vrátí na zem, spravedliví vstoupí na nebesa a hříšníci budou odsouzeni na věčnost do pekelných plamenů. Někteří z nich také věří, spolu s miliony jiných křesťanských fundamentalistů, že destrukce životního prostředí člověkem nemá být kritizována, ale přímo vítána a případně urychlena jakožto příznak přicházející Apokalypsy."

Článek dále uvádí, že v roce 2002 59 % Američanů bylo přesvědčeno o tom, že proroctví sv. Jana o Apokalypse se brzy vyplní. Z hlediska nejradikálnějších fundamentalistů je vše, co uspíší "druhý příchod Krista" vítané a to včetně války v Iráku -- tu někteří nazývají přímo "příchodovou cestou k Apokalypse".

Základní body "nové teologie" vycházejí z víry, že vše dění a to až do těch nejmenších podrobností je obsaženo v "Božím plánu" a z víry v druhý příchod Krista, Boží soud a konec současného světa. Tyto body jsou součástí běžné křesťanské víry a v obecnější formě (bez postavy Krista) téměř každého náboženství. Problém je ovšem v tom, že pokud "Boží Plán" existuje, tak je naprosto nezávislý na lidském vědomí a pro lidi je nepoznatelný ve své plnosti. Je tu určitá paralela s vědeckým poznáním; to se může neustále rozšiřovat, nikdy však nemůže dosáhnout plného, absolutního poznání.

K nejtragičtějším zneužitím vědy docházelo záměnou omezeně platných hypotéz s absolutní pravdou a následující snaha o urychlení vývoje tím směrem, kterým ukazovala původní hypotéza, nyní povýšena na "absolutní pravdu". Tento postup lidské "hry na Boha" není pochopitelně omezen na falzifikaci vědy, v náboženství je tento postup znám pod jménem idolatrie -- modloslužebnictví.

Jednostranná a velmi účelově zaměřená interpretace některých statí a proroctví Bible a postavy samého Krista v "nové teologii" se podobá k nerozeznání politickému programu radikálního křídla neokonzervativců. Americké hodnoty, vedoucí role USA v globálním měřítku i vztahy USA a Izraele jsou pevnými součástmi jak "nové teologie", tak i klíčových bodů politického programu. O tom, že "nová teologie" není záležitostí několika málo náboženských fanatiků, svědčí mimo jiné i velký úspěch bestselleru série knih "Left Behind" B. Listy 9.5. , zde , kterých se prodalo více než padesát milionů výtisků.

"Nová teologie" ovšem není pouze výsledkem politického a náboženského vývoje USA, hlubší souvislosti mezi kapitalismem a radikálním protestantismem existují od začátku vývoje celé epochy.

Kapitalismus je typickým produktem moderní západní civilizace, jejího náboženství, vědy, hodnot i způsobu myšlení. Max Weber a jeho škola pokládají moderní kapitalismus za přímé pokračování radikálního protestantismu (především Kalvinismu) a především protestantské doktríny o předurčení. Podle této doktríny Bůh předurčil osudy všech lidí již v okamžiku stvoření světa a tím všechny lidi všech věků až do konce světa rozdělil na dvě skupiny, na ty, kteří budou spaseni a na ty, kteří budou zatraceni. Boží předurčení tak stojí nad vším ostatním a žádné činy ať již dobré, nebo špatné, nezmění Boží rozhodnutí. To je sice lidem nepřístupné, nicméně jsou tu jasné příznaky, podle kterých se dá soudit příslušnost k jedné ze dvou skupin; schopnost hromadění bohatství je jasným znakem boží přízně. Neklamný příznak boží vyvolenosti tak splývá s pseudovědeckým kritériem "lepší přizpůsobenosti" v tržním "darwinismu" a schopnost hromadit bohatství je tak "posvěcena" nábožensky i vědecky.

Z těchto zdrojů pochází patrně i přesvědčení o boží vyvolenosti USA, které je základním východiskem zahraniční politiky od samého začátku historie Spojených států.

Lidské hraní si na Bohy, nebo právoplatné majitele absolutních pravd, skončilo vždy špatně. Nyní, v době existence zbraní hromadného ničení, schopných zničit veškerý život na Zemi, jsou tyto hrátky daleko nebezpečnější.