Závěrečný blok soudních jednání se významně lišil od předešlých. Především tím, že obžalovaný se dostavil opět jako svobodný člověk, neboť Vrchní soud v Praze nařídil jeho propuštění z vazby. Svou přítomností a důstojným chováním v průběhu jednání dokázal nesmyslnost návrhu státního zástupce Tomáše Milce na uvalení vazby a jeho schválení senátem Oldřišky Rysové. Šlo zjevně o rozhodnutí proti zdravému rozumu: myslet si, že obžalovaný přiletěl do Prahy jako svobodný člověk, aby zde mařil soudní řízení, vyhýbal se účasti při jednání, skrýval se, či uprchl, mohl jen tupec. Zrušením rozsudku z r. 1985 se obžalovaný dostal do postavení nevinného a až do právní moci nového rozsudku s ním mělo být takto nakládáno. Soud rozhodnutím o uvalení vazby naznačil, že o jeho vině rozhodl předem, bez ohledu na to, co může přinést dokazování. Roztočil je svou dobrovolnou přítomností v soudní síni živoucí výčitkou svým trapičům, kteří ho bezdůvodně připravili o pět měsíců osobní svobody, jež přidali k předešlému protiprávnímu pětiletému věznění (pozn. : zrušením rozsudku z r. 1985 soud fakticky uznal porušení mezinárodněprávních závazků ČR jeho uvězněním v r. 2000). Kdyby byl státní zástupce Tomáš Milec schopen sebereflexe a měl svědomí, musel by se po třech dnech jednání obžalovanému aspoň mezi čtyřma očima omluvit za to, že vyvolal jeho další zbytečné strádání, protože k případu přistupoval mechanicky a snad i alibisticky. Kdyby byla schopna sebereflexe a měla svědomí, soudkyně Oldřiška Rysová by se musela vyloučit z řízení pro podjatost, z které ji opakované a v posledním případě nezákonné rozhodnutí o vazbě jednoznačně usvědčuje. Nic takového se nestalo. Oba původci zbytečného příkoří jsou proti výčitkám svědomí obrněni hroší kůží a tváří se, jako by se nic nestalo. Osobní svoboda občana -- nejdražší statek po životě a zdraví -- je pro ně bezcenný šmejd.

Na průběhu jednání se odrazily také události, jež mu předcházely. Bylo to především vyloučení soudkyně vrchního soudu Jaroslavy Maternové z úkonů tohoto trestního řízení. Jeho nepřímým následkem bylo propuštění Rostislava Roztočila z vazby. Vývoj vyvolala stížnost spolku Šalamoun, které vyhověl Nejvyšší soud ČR. Dále se projevily účinky stížností, které proti soudkyni Oldřišce Rysové podala obhájkyně a spolek Šalamoun. Stěžovatelé namítali, že soudkyně neprovádí hlasový záznam jednání a zneužívá toho k nesprávnému zapisování výpovědí, přičemž se zásadně dopouští chyb pouze v neprospěch obžalovaného. Předsedkyně soudu setrvala v arogantním přístupu ke stížnostem, které řízení provázejí od jeho začátku v r. 2005 a stěžovatelům dosud neodpověděla, nicméně předsedkyně senátu Oldřiška Rysová na začátku jednání oznámila, že vzhledem ke stížnostem bude pořizovat zvukový záznam. K překvapení obhajoby a veřejnosti pak znova vyslechla dva svědky, u nichž obhajoba a spolek Šalamoun namítali nesprávnou protokolaci výpovědí. Výsledek byl překvapující i pro stěžovatele: oba svědci naplno sdělili to, co v původním výslechu jen naznačili, totiž že byli při výsleších kriminální policií biti. Jeden z nich přímo uvedl, že byl úderem pěstí sražen ze židle. Nicméně paní předsedkyně nepředvolala nejdůležitějšího svědka, jehož výpověď zápisem znehodnotila. Svědek se osobně stýkal s domněle zavražděným Egypťanem, sdílel s ním laboratoř a bydlel s ním na koleji. Upozornil na jeho zvláštnost: i v horkém letním počasí nosil dlouhé spodky, kvůli čemuž se mu kolegové smáli. Mimo to popsal jeho chrup zcela odlišně od záznamu v pitevním protokolu. Tím posílil pochybnosti o identitě mrtvoly, která měla krátké spodky a chrup značně prořidlý, ale neplombovaný. Tyto poznatky soudkyně nezaznamenala. Kritiku odmítla s tím, že to není důležité, protože nelze vyloučit, že si poškozený náhodou zrovna v den smrti vzal krátké spodky. O odlišnosti popisu chrupu se nezmínila. Je to ukázka účelového nakládání se skutečnostmi, které provází její přístup k důkazům od počátku řízení.

V pátek vypukla v soudní síni nevole, když příliš slušně vychovaná reportérka TV Prima požádala předsedkyni senátu o povolení pořizovat zvukový záznam a dostala zamítavou odpověď. Soudkyně zřejmě nezná dobře zákon o soudech a soudcích, jinak by věděla, že o povolení k pořizování zvukového záznamu veřejnost nežádá, má pouze oznamovací povinnost, a předseda senátu pouze bere oznámení na vědomí. Případný zákaz je možný až následně, pokud by provoz záznamového zařízení rušil. Předsedkyně senátu odpověděla na protesty novinářů a veřejnosti vykázáním přítomných ze soudní síně za účelem porady senátu. Přibližně po čtvrthodině pak pořizování zvukových záznamů povolila. Senát se radil o této "prkotině" déle než později o návrzích obhajoby na další dokazování. Paní předsedkyně vysvětlila předchozí rozhodnutí nezkušeností s provozem záznamového zařízení a obavami, že provoz diktafonů bude rušit záznam. Zařízení pro pořizování hlasového záznamu bylo zavedeno již před několika lety a používání soukromých záznamových zařízení v soudních síních je běžné. Incident dokresluje úroveň profesionality soudkyně.

Celé řízení od prvního líčení ze dne 18. prosince 2006 provázela nejistota obhajoby a veřejnosti o programu jednání. U dlouhých a složitých jednání bývá zvykem, že předseda senátu na začátku bloku jednání nebo jednacího dne seznámí přítomné s tím, co se bude dít. A obvykle upozorní obhajobu a státního zástupce na blížící se okamžik přednesení závěrečných návrhů. Soudkyně Rysová své programové záměry neoznamovala a nakonec obhajobu nepříjemně zaskočila tím, že ukončila dokazování, vyzvala k závěrečným návrhům a následně vynesla rozsudek. Z redakcí pronikla neověřená zpráva, že některé z nich dostaly od soudu "echo", že v pátek 8. června 2007 bude vynesen rozsudek. Bez informací zůstala obhajoba, "neposlušná"TV Nova a veřejnost.

Přístup paní předsedkyně Rysové k návrhům obhajoby na dokazování byl od počátku v r. 2005 svérázný. Její nonverbální projevy nevole nad tvrzením obhajoby, že proces z let 1982-5 mohl být ovlivněn intrikami StB, jsou nezapomenutelné. Počínaje přípravou na veřejné zasedání soudu z 1. prosince 2005 obhájkyně předkládala opakovaně písemné i ústní návrhy na dokazování. Další návrhy s listinnými důkazy jsem předložil jako zmocněnec sestry obžalovaného během přípravy původního řízení o povolení obnovy řízení. Trestní řízení je veřejné, takže soud je povinen vypořádat se s každým důkazem, který obdrží. Soudkyně důsledně ignorovala návrhy na dokazování, jejichž provedením by se mohla potvrdit domněnka o intrikách StB v pozadí procesu z let 1982-5. Přesto na každém veřejném zasedání se znova tázala po dalších návrzích na dokazování. V pátek 8. června 2007 předstírání zájmu o doplnění dokazování zopakovala. Obhájkyně, která před vstupem do advokacie byla předsedkyní okresního soudu a má praxi soudkyně v trestních věcech, byla zřejmě popuzena, nicméně znova shrnula dřívější neprojednané návrhy. Následovala porada senátu, ukončení dokazování, závěrečné návrhy a rozsudek. Státní zástupce i soud opakovaně vyčítají obžalovanému, že označil své trestní stíhání za mstu StB za jeho služby zpravodajským službám Západu, ale svá tvrzení nedoložil důkazy. Žádný z důkazů, jenž by mohl vyústit v odhalení závoje tajemství, do kterého je životní příběh Rostislava Roztočila stále zahalen, nebyl soudem připuštěn.

V průběhu tohoto řízení již od 19. prosince 2006 se projevily hodnoty veřejného soudního řízení, které při aspoň částečném dodržení procesních pravidel zaručuje dostatečně přesné objasnění skutkové podstaty případu. Přes zjevnou snahu soudkyně Oldřišky Rysové dosáhnout pouze potvrzení rozsudku z r. 1985 došlo k významnému posunu v poznatcích o případu, který byl tak velký, že jej podjatý soud nedokázal správně vyhodnotit.

Především vyšla najevo dříve neznámá okolnost, která nemá oporu v trestním spisu. Oficiálním počátkem trestního stíhání bylo anonymní udání družky jednoho ze spolupachatelů, které policie obdržela koncem r. 1979. Ve skutečnosti všichni Roztočilovi údajní spolupachatelé a někteří svědci, kteří jej usvědčují, byli vyšetřováni již od r. 1976, částečně vazebně nebo během zadržení v policejní cele. Jediný, koho policie vynechala, byl Rostislav Roztočil. Někteří účastníci této části vyšetřování uvedli, že o Roztočilově spojitosti s vraždou po prvé slyšeli od policistů při výsleších. Zdá se, že "epicentrem"šíření obrazu děje, který se stal základem obžaloby, byl údajný spolupachatel Jan Bašista, který byl tehdy ve výkonu trestu ve Vinařicích. Za původce informací jej označil i vyšetřovatel případu Petr Faltus, dnes advokát. Okolnost, že někteří účastníci případu byli vyšetřováni, ale podezřelý Rostislav Roztočil zůstal na svobodě a nebyl vyslýchán a nakonec až za pět let po činu emigroval, je skutečně hodně zvláštní. Soud jí nevěnoval dostatečnou pozornost. Operativní spis z vyšetřování před r. 1980 byl údajně skartován.

V této souvislosti je vhodné připomenout známou skutečnost, že v trestním spisu je založeno další anonymní trestní oznámení kvůli zavraždění Nabila al Kalliniho, podané jinou svědkyní. Počátečním zdrojem informací obou oznámení je stejný spolupachatel. Jenže v druhém oznámení není jako pachatel označen Rostislav Roztočil, ale jeden z jeho kamarádů. Neexistují žádné stopy po prověřování tohoto trestního oznámení. Pouze v jedné svědecké výpovědi se vyskytla zmínka, že alternativní podezřelý byl rovněž vyšetřován v předprocesní fázi vyšetřování před r. 1980. Je o něm známo, že krátce po Roztočilově emigraci ověřoval u jeho matky, kde se zdržuje. Pozoruhodné je, že oznamovatelka o rok později ve výpovědi před soudem vyprávěla do detailů shodnou historku jako v písemném trestním oznámení, ale za pachatele již označila Rostislava Roztočila. Asi se během roku lépe naučila úlohu. Soudkyně Rysová nemá zájem o její nový výslech.

Posledně uvedené skutečnosti nabývají zvláštního významu v souvislosti se zjištěním, že údajní spolupachatelé a svědci v tomto řízení byli vystaveni psychickému nátlaku ze strany kriminální policie a při výsleších byli biti. Netýká se to vyšetřovatele Petra Faltuse, který byl účastníky řízení označen za korektního. Své "zákazníky" ostatně dostal již řádně zpracované kriminální policií, takže k použití nezákonných metod ani neměl důvod, a musíme připustit, že možná ani nevěděl, co se za případem skrývá. Za těchto okolností by v demokratickém právním státě nemělo být k výpovědím spoluobžalovaných a svědků tohoto případu přihlíženo, protože v průběhu přípravného řízení byli vystaveni nezákonnému zacházení a je důvodné podezření, že byli přinuceni "naučit se" své výpovědi. Soudkyni, která patří k představitelům pozůstatků nomenklaturních kádrů protiprávního režimu v současném soudcovském sboru, připadají takto získané výpovědi jako normální.

Na pozadí tohoto zjištění nabývají důležitosti zjevné rozpory mezi výpověďmi spoluobžalovaných Jana Bašisty a Otakara Pelanta, kteří se sice shodují v tvrzení, že Egypťana vyzvedli před jeho poslední cestou z hotelu Olympik, ale úplně rozdílně popisují předchozí pokus o jeho přepadení: dle jednoho z nich ho hledali v hotelu Slovan, dle druhého na Sinkuleho koleji. Žaloba a soud považují rozpory za nepodstatné, ač podstatné zjevně jsou.

Pro dokreslení hodnoty výpovědí svědků obžaloby je na místě připomenout, že se jedná o recidivisty, mezi nimiž vynikali spoluobžalovaní Karel Kurucz a Jan Bašista, pachatelé násilných trestných činů, oba s velmi nízkou inteligencí. Jan Bašista byl k soudu přiveden eskortou z vězení. Mezi svědkyněmi byly opakovaně trestané prostitutky. Sám Rostislav Roztočil byl také opakovaně trestán, ale nikdy se nedostal do vězení. Dopouštěl se protiprávního jednání v duchu zásady "kdo neokrádá stát, okrádá svou rodinu". Od opuštění republiky na jaře 1980 se již nikdy nedostal do střetu se zákonem.

Rozsudek se opírá o jediné přímé svědectví, podané recidivistou Janem Bašistou, který před soudem Rostislava Roztočila nepoznal, ale ochotně označil stejnou fotografii, na které ho označil policistům před více než třiceti lety. Další spolupachatel se zúčastnil příprav přepadení, ale na místě činu nebyl. Všichni ostatní předkládají svědectví z druhé a třetí ruky.

V průběhu dokazování se prohloubily pochybnosti o identitě mrtvoly, vylovené z Labe v červenci 1975. Její identita nebyla nikdy jednoznačná. Od března 1975 pátrala po zmizevším Egypťanovi Federální kriminální ústředna. Dá se předpokládat, že se o mrtvole dověděla a její znaky porovnala s údaji o pohřešovaném. Nepojala ale podezření, že se našly ostatky Nabila al Kalliniho. Soudkyně Oldřiška Rysová při čtení listinných důkazů zatajila před soudní síní dokumentaci o pátrání po identitě mrtvoly, které vedla středočeská Veřejná bezpečnost dokonce i v Polsku. Výsledkem byl policejní souhlas s jejím spálením jako mrtvoly s nezjištěnou identitou. Nepochopil jsem, proč o sedm let později policie věděla, že neidentifikovaná mrtvola byl Nabil al Kallini. Popis chrupu mrtvoly v pitevním protokolu neodpovídá svědeckým výpovědím. Shoda je jen v tom, že se jednalo o chrup kuřáka, v ostatních znacích jsou významné odchylky. Při dodatečné identifikaci mrtvoly byl pořízen antropologický posudek, při jehož zpracování byla použita zachovaná lebka ze sbírek Kriminalistického ústavu. Znalec dospěl metodou superprojekce k závěru, že nelze vyloučit, že lebka patřila pohřešovanému. Policie mu ale nejdříve dodala nesprávnou lebku a teprve následně tu domněle správnou. Avšak soud přehlédl významnou nesrovnalost mezi popisem lebky antropologem a pitevním protokolem: antropologově lebce chyběly dva řezáky, ale podle pitevního protokolu neměla tři. Na rozdíl od mínění paní soudkyně považuji za důležitou okolnost informaci svědka o zvyku pohřešovaného nosit i v létě dlouhé spodky, zatímco mrtvola měla krátké. Nenapadá mě, proč by měl Nabil al Kallini změnit zvyky právě v den své smrti. Rozpory jsou i v časovém průběhu dvou dějů, jež na sebe musely navazovat. Spis obsahuje velmi podrobný popis jednání zmizevšího v poslední večer jeho pobytu na koleji. Z něho vyplývá, že se až do půlnoci zdržoval na koleji a odešel pak na schůzku do kavárny Evropa. Popis skutkového děje ale uvádí, že pachatelé vyzvedli poškozeného v podvečer dne vraždy z hotelu Olympik, zavezli ho na most Štěpán u Obříství, oloupili ho a zabili. Roztočil měl oznámit dokonanou vraždu kdekomu ze svých známých ve vinárně Split asi ve 23 hod. Jak časový údaj o Roztočilově příchodu do Splitu, tak o Egypťanově odchodu z koleje jsou doloženy zdánlivě dosti věrohodně, ale vzájemně se vylučují. Pochybnost vzbuzuje i zjištění, že oběti loupežného přepadení zůstaly na rukou zlaté hodinky. Méně důležitá jsou tvrzení svědků, že poškozeného viděli dlouho po jeho údajné smrti a dokonce, že ho slyšeli plánovat stěhování do tehdejší NDR: nikdo si nebyl úplně jist, že ho s nezaměnil s někým, kdo na něj byl podobný. Státní zástupce i předsedkyně senátu bagatelizovali výpověď svědka-bývalého důstojníka 1. správy StB (zahraniční civilní rozvědka). Připouštím, že část jeho svědectví neměla valnou hodnotu. Nicméně nemůže být náhodná shoda mezi jeho tvrzením, že Nabil al Kallini byl agentem StB a současně britské rozvědky, a obdobnými zprávami v rakouském dobovém tisku z let 1982-3. Soudkyně Oldřiška Rysová soudí, že identita mrtvoly ani identita zavražděného nejsou příliš důležité: trestný čin se stal a je lhostejné, kdo byl jeho obětí. To je ovšem omyl: vyprávění všech svědků směřuje ke spáchání loupežného přepadení a zavraždění právě tohoto domnělého poškozeného. Pokud se nepotvrdí, že mrtvola mu skutečně patřila, celá povídačka o vraždě, spáchané Rostislavem Roztočilem a společníky je nesmysl.

Nepřipuštěním důkazů, navržených obhajobou, zamezila soudkyně Oldřiška Rysová prověření "špionážního" příběhu, který Roztočilovu kauzu provází od rakouského vydávacího řízení. Ten začíná vyprávěním o jeho působení jako kurýra západoněmeckých zpravodajců, pracujících proti ČSSR. Pokračuje podivnými okolnostmi jeho emigrace:odjel z ČSSR vlakem přes Maďarsko, Rumunsko a Jugoslávii až do Rakouska, vybaven amatérsky pozměněným pasem svého kamaráda. Padělek pasu byl tak dokonalý, že na něj získal rakouské krátkodobé pobytové visum. Později byl vyšetřován a pas mu byl zabaven, protože rakouské orgány nechtěly věřit,že se jedná o padělek. Z Československa převezl přes troje státní hranice nelegálně drženou pistoli, jejíž existenci považuji za svědecky doloženou. Kromě toho měl u sebe tajné vojenské dokumenty, které odcizil před třinácti lety. Ty měly skončit v rukou zpravodajců centrály NATO. Za jejich předání měl být odměněn penězi a urychleným vyřízením žádosti o politický azyl v Rakousku. Jeho vydávací řízení vyvolalo v Rakousku značnou mediální pozornost. Vyšly články, v nichž se o trestním řízení proti Rostislavovi Roztočilovi psalo jako o výsledku intrik StB. Články, vložené do spisu, paní předsedkyně rovněž nevzala v úvahu. Soud ve Wiener Neustadt zamítl čsl. žádost o jeho vydání, protože považoval obžalobu za nedostatečně podloženou. Rozsudek je součástí spisu a samozřejmě byl při čtení listinných důkazů vynechán. Konfrontace úvah rakouského a českého soudu by nebyla příznivá záměrům předsedkyně senátu Oldřišky Rysové. Během pobytu v uprchlickém táboře Traiskirchen měli Roztočila navštívit příslušníci StB, působící na našem konzulátu ve Vídni, a snažili se ho naverbovat. Dále ho měl navštívit jako emisar StB bývalý kamarád, jenž v Traiskirchenu dva měsíce čekal na visum U. S. A. , ale pak z tábora zmizel a vrátil se do Československa. Ten ho měl údajně přesvědčovat k návratu do vlasti. Hrozil mu, že jeho děti jinak skončí v dětském domově. Jak pány z konzulátu, tak zmíněného emisara Roztočil odmítl. V době, kdy byl ve vydávací vazbě, mu čsl. orgány vydaly do Rakouska osiřelé děti. O jejich vydání se měl zasadit předák exilové sociální demokracie Přemysl Janýr st. , který dosáhl projednání jeho žádosti rakouským kancléřem Bruno Kraiskim přímo s generálním tajemníkem KSČ a prezidentem ČSSR Gustávem Husákem. Zajímavá je i historie Roztočilova vztahu k staré vlasti po pádu komunistického režimu. V té době ztratil status politického uprchlíka. Postupně získal tři československé, popř. české pasy a od r. 1993 cestoval opakovaně přes naše hranice v obou směrech, ačkoli Krajský soud v Praze na něho vydal v r. 1992 zatykač. Zatčen byl až v září r. 2000 na Svatém Kříži. Nebyla to náhoda: čekalo zde na něj komando zakuklených policistů. Část výše uvedených údajů je doložena, další čekají na prověření nástroji, jež nemá obhajoba k disposici, ale samozřejmě jich může použít soud nebo státní zastupitelství. Nezdá se, že by měli chuť to udělat. Je přece snazší nechat Rostislava Roztočila dalších šest let ve vězení a o zmaření třinácti let života nevinně odsouzeného nepřemýšlet. Odpovědní činitelé mají zjevně dost tlustou hroší kůži na to, aby k jejich svědomí nepronikly pochybnosti o správnosti závěrů soudu protiprávního režimu z r. 1985.