Mimo to ovšem toto spojení, navzdory všem "závojům ignorace", jímž se ho korporativní media snaží zakrývat, drží klíč k objasnění nejformativnější strategie dezinformace, která charakterizuje soudobou hegemonii neoliberalismu, a to nejen jako fakt, ale i se všemi jeho dopady na vztahy mezi národy a státy.

Za prvé Afrika není v žádném případě finančním břemenem mezinárodní rozvojové pomoci. Strukturálně závislé a slabé africké ekonomiky jsou sice neúměrně závislé na rozvojové pomoci, to však neznamená, že dostávají neúměrně vysoký podíl této pomoci. Tento omyl pramení z matoucího zaměňování skutečného množství finančních prostředků, které dostávají jednotlivé africké země s relativně důležitým podílem této pomoci na HDP těchto zemí.

Podle nejnovějších údajů Světové banky a OECD (r. 2005) do subsaharské Afriky směřovalo ca. 32% veškeré oficiální rozvojové pomoci, tj. 31,4 miliard USD. Avšak pokud odečteme největší díl, tj. snižování dluhu Nigérie, pak toto číslo představuje oproti předcházejícímu roku snížení o 2.1% na 24,9 miliard USD.

Dále bližší rozbor ukazuje, že i v r. 2005 rozvojová pomoc do subsaharské Afriky věrně kopírovala notoricky známou skladbu: téměř 30% spotřebovaly naléhavé zásahy při pomoci obětem přírodních či jiných humanitárních katastrof. Důležitý je i fakt, že podstatný podíl rozvojové pomoci tvořily programy oddlužování, které se více jak ztrojnásobily, a další humanitární potřeby, které rostly o 15,8%.

Velký poměr závislosti na rozvojové pomoci svědčí více o diferencovaných zahraničně politických zájmech jejich poskytovatelů než o skutečných potřebách přijímajících zemí. Podle samotné SB jsou v subsaharské Africe tyto poměry obzvlášť vyšší než v jiných regionech, a neustále rostou. To svědčí o skutečnosti, že neoliberální strategie rozvojové pomoci v Africe, stejně jako v době studené války, sleduje spíše politické inklinace jednotlivých režimů než skutečné potřeby kontinentu a jeho obyvatel jako celku.

Například v r. 2005 v přední linii populárních destinací rozvojové pomoci figurují vlády, kde se neberou ohledy na lidská i mezinárodní práva (Etiopie), ignorují dlouhodobě zájmy vlastní společnosti ohrožováním životního prostředí nebo jsou korumpované (Nigérie, Angola), popřípadě tam zuří občanská válka (Súdán, Demokratické Kongo).

Kromě násilně srážené a závislé ekonomické struktury způsobují relativně vysokou závislost zemí subsaharské Afriky na rozvojové pomoci dlouhodobě zhoršené podmínky mezinárodního obchodu, které spolu s nedostatečnou politickou kapacitou přispívají ke snížení příjmu obyvatelstva a slabým možnostem osobní akumulace.

Významným faktorem je únik kapitálu a selektivní investiční klima, o kterém rozhodují nadnárodní korporace a mezinárodní finanční instituce a ovlivňuje je jejich rentiérsky zaměřená a korumpovaná lokální politika.

Podle tiskového sdělení OSN (30. května 2007) ke konci r. 2006 dlouhodobý a vytrvalý přesun finančních prostředků z rozvojových do rozvinutých zemí dosahoval částku 658 miliard USD. V případě Afriky tento "odliv čistého zisku" dosahoval 95 miliard, z toho 10 miliard připadá na subsaharskou Afriku, tj. téměř 50% rozvojové pomoci r. 2005.

Jak si říká, nic není průzračné ani samozřejmé. To platí i pro šibalsky zkroucenou strategii rozvoje, kterou Africe servíruje neoliberalismus jako cestu ke svobodě a demokracii ačkoliv ji ve skutečnosti vnímá jen skrze svůj zisku. I vtom případě potvrzuje fakt, že vítězství neoliberalismu neznamená nic jiného než vítězství moci finančního kapitálu, přesněji jeho nejmocnějších vlastníků dnes převážně sídlících v USA.

Tyto síly se nikdy netajily tím, že je pro ně trnem v oku jakákoliv regulace kromě té jež je řízená potřebami kapitálu. Proto se také raduji nad demontáží sociálního státu a to všude, i tam, kde měl tradičně nejsilnější postavení v důsledku generace trvajících bojů odborů a sociální demokracie, a to v Evropě. Jejich cílům vyhovovala, zvlášť od 80. let prohlubující se krize národně-buržoazních rozvojových projektů v bývalých koloniálních zemích stejně jako nenadálý kolaps, zřejmě vnitřním vyčerpáním, sovětského bloku.

Jedině v tomto kontextu můžeme vysvětlit proč a jak ideologie rozvoje a praxe rozvojové pomoci se mění v nástroji nejreakčnější kapitalistické ekonomické teorie poskytující jakousi vědeckou a normativní auru neoliberalismu, jehož cílem není nic jiného než podrobit všechno zájmům finančního kapitálu a tím i zpeněžit ("marketize" podle Rémy Herrery) společenský život ve své totalitě. Jsou to tytéž cíle, které nejen uvrhly svět do dvou světových válek ale měly hlavní podíl na postupné dehumanizaci jinak humánních tendencí osvícenství, které tvoří základy moderního světa, aspoň jako ho známe dosud.

"Já mám moc rád, když tak lidi blbnou na kvadrát!" S trochou nadsázky lze říci, že Dobrý voják Švejk, geniální postava spisovatelé Jaroslava Haška, tady kromě žvatlání obrfeldkuráta Ibla komentuje zřejmě i letošní summit G8 a vzrušení okolo něj. To alespoň pokud jde o dramatické přelétávaní Air Force 1 z místa na místa a neméně dramatické obležení ospalého letoviska Heiligendam po zemi a na moři antiglobalisty. Faktem je, že modus operandi všech aktérů je typicky pro kapitalismus a jeho podstaty, což má významný dopad na to jak jsou vnímání problémy chudoby a rozvoje nejen v Africe ale i globálně, tudíž i jak jsou následně hodnocení a rozhoduje se o jejich překonání, pokud vůbec.