12. 6. 2007
Novinářská etika a právo slyšení i druhé stranyKe konci čtyřicátých let jsem byl kluk a to, co psaly noviny a říkal rozhlas, mě tak moc nezajímalo. I když je pravda, že doma po roce 1948 jsem stále slyšel kritiku na režim, protože jsem byl z úřednické rodiny, která obecně znárodnění nevítala. Mě ale nejvíc přesvědčilo, že něco není v pořádku, když byl za podivných okolností zrušen Junák a já, i když jsem v něm nebyl dlouho, jsem poznal čestnost a respektování svobody myšlení jednotlivce, přesto, že jsme byli jednotní. |
Tehdy jsem začal číst zprávy právě o Junáku a vůbec jsem nemohl pochopit, jak je možné, aby na stránkách novin, které každý mohl číst, byly takové lži. Zásady z Junáka ve mne zůstaly a já jsem nikdy nevstoupil do Pionýra ani do ČSM. Na začátku padesátých let jsem byl kluk a mé zájmy odpovídaly věku. Ale v roce 1953 byl zatčen a odsouzen za velezradu můj strýc, miláček rodiny, který byl středoškolským profesorem, a byl široko daleko oblíben. Jako rodina jsme věděli, že neudělal vůbec nic, ale udal ho jeden jeho známý, který byl pro spolupráci s cizinou odhalen a hrozil mu trest smrti. Aby se zachránil označil strýce za spolupracovníka a vzpomněl si, že měl po válce pistoli, kterou pak zakopal na zahradě. StB pistoli našla a to byl důkaz pro velezradu mého strýce. Věděl jsem, že s nikým nespolupracoval, jen učil, cestoval s žáky a učil se jazyky. A teď jsem v novinách o něm četl jako o velezrádci, který prý připravoval atentát na nějakého stranického „potentáta“. Bylo mně třináct let a od té doby jsem přestal věřit jakýmkoliv médiím a kromě sportu mě nic nezajímalo. Mimochodem kvůli svému strýci jsem byl označen jako politicky nespolehlivý a tak jsem šel na vojnu k „černým baronům“, kde jsem zažil podobné zážitky jako Miloslav Švandrlík. I když na tuto dobu rád vzpomínám, protože jsem byl na stavbách a dokonce si vydělal nějaké peníze, přesto absurdita všeho kolem mě utvrdila v tom, že všechno je lež a klam ještě navíc prezentovány oficielně médii. Z jistých důvodů jsem později zaujal životní postoj, který vedl k jakési neutralitě a věci kolem jsem sledoval s jistým nadhledem a z novin četl jen poslední stranu (každý ví, co tam bylo). Další absurditu jsem zažil v roce 1968, když bylo Pražské jaro. I když média dostala volný prostor, jehož široce využívala, přesto jsem nezískal jejich důvěru. Proklamovaná svoboda osobnosti nebyla respektována. Když jsem z důvodu osobní neutrality odmítl podepsat petici pro Dubčeka, jen to, že jsem byl znám jako bývalý boxer mě zachránilo od inzultace. Za velmi krátkou dobu mě titíž lidé perzekuovali za to, že jsem odmítl podepsat petici pro Husáka. Bezděky jsem si vzpomněl na to, co mně říkal otec o době války, když v našem domě bydlel Němec v hodnosti majora a říkal otci, který uměl dobře německy, že se v celé Evropě nesetkali s tolika udavači, co u nás. „Za drtivou většinu vašich lidí popravených Němci, máte odpovědnost, protože jste je udali a nám nic jiného nezbylo.“ Nicméně média po roce 1969 upadla znovu do kolejí, před rokem 1968 a různí „kojzarové“ vydávali různé články, které odsoudili nevinné lidi, že by si „od nich pes kůrku nevzal“. Napadalo mě, jak je možné, že lidé všemu, co čtou věří, aniž mají možnost slyšet i druhou stranu. A to platí až dodnes. V názvu článku jsem opsal zásadu římského práva Audiatur et altera pars, neboli ať je slyšena i druhá strana. Tato zásada je již zapsána v Bibli ve Skutcích apoštolů v kap. 25:14-16: „Je tu jistý muž, kterého Felix zanechal jako vězně, a když jsem byl v Jeruzalémě, informovali mě o něm přední kněží a židovští starší muži a žádali pro něho odsuzující rozsudek. Odpověděl jsem jim však, že to není římský postup, aby jako [projev] přízně byl kdokoli vydán dříve, než se obžalovaný člověk setká tváří v tvář se svými žalobci a dostane příležitost mluvit na svou obhajobu ohledně stížnosti.“ Není to seriózní? Není to spravedlivé? Ale ani po roce 1989 jsem se s tímto principem nesetkal až na vzácné výjimky. Když je napadena nějaká menšinová skupina, ať národnostní nebo náboženská, nemá šanci, aby tohoto práva mohla využít. Když jsem hledal nějaké informace o římském právu v oblasti písemné pomluvy, tak jsem četl, že když někdo někoho písemně obvinil, měl obviněný právo napsat svou obhajobu v objemu obžaloby. Kde to dnes funguje? Já už jsem to vyzkoušel – a nefunguje to. A jestli to někde trochu funguje, pak jsou to většinou stránky neplacené, které nejsou poplatné nějakým zájmovým skupinám. Nechci teď poukazovat na určitý precedent (i když ho mám), ale já jsem v Britských listech, jako v jedněch z mála novin zaregistroval skutečnou možnost, že někdo může říci otevřeně, necenzurovaně svůj názor a druhá strana se může stejným způsobem hájit a úsudek, ať si čtenář názor udělá sám. |