Souhlasím s liberálním přístupem, ale - ale: první chyba v jeho úvaze je ta, že majitel hospody, v jejímž prostoru se člověk nachází, si může se svým majetkem dělat, co chce.

(Pozn. red.: To není pravda, ZDE.

Ano, může - já jako liberální návštěvník podporuji jeho právo na sebeurčení. Ale problém kouření není ve vlastnictví hospody jako majetku, ale těl nekuřáků které jsou jejich majetky a které kouření poškozuje.

Jsem snad méně majitelem svého těla než hostinský svého podniku?

Představa, že já se v cizí hospoda nacházím "v něčím majetku" a ztrácím tedy práva na ochranu svého majetku (těla a zdraví) je chybná. A nejde o místo, ale o vzduch který dýchám - ten je tedy dle představy autora také majetkem hostinského?

Je to hezké a souhlasím s představou, že trh a zejména svobodný trh nedeformovaný zbytečnými omezeními je místem, kde lidé mohou realizovat svoje kontrakty - nákupy, prodeje. Ale trh jako takový je pouze bojištěm - mám-li použít tohoto příměru. Sám o sobě nemá paměť. A vyskytuje-li se na něm někdo, na koho bych si měl či chtěl dát pozor (například hospoda), trh mi to nesdělí, není živý, nemá paměť. Bojiště také nesdělí, kdo na něm padl. Musím si tam dojít se přesvědčit, no problém, po deseti hospodách a hodině hledání to přestane bavit.

K tomu, aby fungoval trh tak, že vytvoří místa s různými stupni "autoregulace" zasmradění hospod svými majiteli a zákazníci se budou rozhodovat podle svých kuřáckých preferencí, je třeba paměť - informace o tom, zdali je daný podnik kuřácký či nikoliv.

Kdyby bylo na dveřích hospody napsáno, že je jen pro kuřáky nebo nekuřáky nebo má pro ně oddělené prostory, tak není problém - do zahuleného pajzlu bych nelezl. Jenže dým má schopnost znečistit vzduch v průběhu mě návštěvy - na začátku jsem si mohl říci, že je tu čisto a pak to někdo zasmradil. Nebo musím lézt do každé knajpy abych konečně našel nějakou, kde se nekouří?

Přijdu příště? Do stejně hospody, kde se kouří, už ne. Nebo si mohu sám regulovat, jak dlouho v ní zůstanu. Ale zaměstnanci nemohou. Jsou odkázáni na pevné prostředí.

Ať si majitele vydělávají, není na tom nic špatného. Ať si klidně dělají kuřácké pajzly, kde recyklují smradlavý vzduch a nezamořují vzduch jinde. Ať si klidně udělají plynové komory a dýchají si to tam navzájem, je to skutečně volba kuřáků, jak si zničí zdraví. Ale přesto jsou tu dva hlavní problémy:

Zaměstnanci hospod jsou v tom pořád. Stát nastavil pracovní dobu (jinak by "majitele" dřeli své zaměstnance 25 hodin denně 7 dní v týdnu), nastavuje další "limity" - trh resp. zaměstnavatelé je nenastaví, trh není samoregulační, neumí si vytvořit nějaký "vyšší standard" sám. Osvícení podnikatele starající se o své zaměstnance krachují v konkurenci s drancujícími bezskrupulozními takypodnikateli (kupujete krví vykoupené zboží z Číny? příklad). Kdo nastavuje nejnižší standard? Nejlevnější hráč na trhu. Jak se chová? Bezskrupulózně. Chce vydělat.

Je legitimní nastavit podmínky tak, aby byl chráněn soukromý majetek - zaměstnanců - a tím je jejich tělo a zdraví? A zákazníků?

Druhý problém souvisí s rozhodováním spotřebitele i zaměstnanců: Jak se mám před návštěvou neznámého zařízení dozvědět, jestli mi vyhovuje, nebo ne? U známého zařízení mohu použít svoji paměť konfliktu - prostě si vybavím, jak to bylo v minulosti. U neznámých zařízení, ale i produktů na trhu, tuto možnost nemám a spotřebitelé by si museli udělat databázi podniků a u každého si psát, jak jsou zakouřené, a pak si data sdílet. Něco jako kolektivní paměť konfliktů - něco jako dějepis hospod :-)

Toto na rozsáhlém trhu není možné. Se zvětšováním trhu se zmenšuje informační rozhled zákazníka a ten ztrácí přehled a paměť konfliktů nemůže použít, protože by musel udělat zkušenost s velmi mnoha zařízeními. Cestující zákazníci - návštěvníci hospod pak nemají šanci. Stálé místní hospody je však schopen člověk zmapovat.

Existuje něco, co v současnosti řeší tento problém tržními metodami, které nepobuřují stoupence liberálního přístupu k nastavení pravidel ve vlastním podniku? Existují - jsou to regulace nejnižší kvality - které už jsou formou hygieniků - a pak značek. Značky na silnici nám říkají, jak se máme chovat na silnici, značky kvality na potravinách nám chybějící kolektivní paměť konfliktu nahrazují - ujišťují nás, že nebudeme podvedeni a kvalita představovaná značkou bude dodržena. Když výrobce nechce dodržet kvalitu, nemusí značku používat.

Jaká značka je na vstupu do hospody? Většinou žádná. A přesto máme pěknou ikonu přeškrtlé cigarety. Proč? Protože kuřáci znečistili veřejný prostor veřejného vzduchu svými zplodinami, vymlouvají se na své právo ničit si své zdraví (to jim nikdo neupírá), ale zcela opomíjejí vedlejší efekt ničení cizího zdraví a i ošacení. Kdybych kuřácké hosty v hospodě pochcal s tím, že je to moje právo a potřeba, jak by asi zareagovali?

Hospodští pak jen musí mlčky přihlížet znečišťování veřejného statku v jejich prostoru, protože jsou slabí - i málo kuřáků znečistí velký prostor. Můžou je vyhodit? Nákladné, riziko právního postihu, těžce legálně proveditelné. A tak raději rezignují a situaci neřeší, zaměstnanci jsou jim fuk protože majitelé od určité velikosti podniku v něm nepracují.

Bylo by hezké, kdyby to vyřešil trh a třeba zmíněným systémem značek kvality, ale muselo by se to rozšířit, stát by byl garant jednoho: kdo deklaruje, že jeho podnik je nekuřácký, musel by se o to postarat. Na druhé straně by stát také musel zajistit vyvedení kuřáků z prostor, které majitel označil jako nekuřácké, a sami nechtějí prostor opustit. A náhodný zákazník by musel mít zcela jasné, jakého typu jsou prostory. Lidé by si museli zvyknout na značku kvality - kterou by mohl vytvořit stát, ale bohužel by ji musel hospodským vnutit aby vešla ve známost (i když možná že by to šlo i dobrovolně) - značku čistého vzduchu.

Není nemožné mít i podnik s oddělenými prostory. Proč ne? Jak moc si necháme stát kecat do svých věcí, je věcí naštvaností lidí a vůle těch nahoře. Přitom není nutné hned něco zakazovat (kromě kouření na uzavřených veřejných prostranstvích, státních úřadech a školách atd.) ale zkusit použít jiné možnosti. Připomínám však problém, který souvisí s obecným trhem a jeho velikostí - s velkou velikosti trhu a spektrem produktů už se nemůžeme spoléhat jen na paměť lidí - konfliktů, ale spoléháme se už na zprostředkovanou informací o kvalitě, kterou musí někdo garantovat. Když garantuje stát to, že produkty prodávané jako potraviny jsou neškodné, dopravní značky ukazují to co by měly (občas ne), proč by stát nemohl vytvořit značku (ale musí vejít ve známost a její zneužití být trestáno) pro jasné označení vůle majitele podniku v zakázáni/povolení kouření v něm?

Jako individualista starající se o sebe, jak nejlépe může, musím přesto konstatovat, že nejnižší standard na pracovním i spotřebitelském trhu stejně nastavuje stát. Ať už jsou to zmíněné pracovní doby, nejhorší povolené pracovní prostředí (do kterého i hospody patří), míru vystavení toxickým látkám. Trh si je sám nevytvoří, protože snižují zisky a o ty jde v ziskovém sektoru především (a přímo že zákona). Globálním zákazem kouření ve veřejných prostranstvích je možné tento standard "direktivně" nastavit výš než je. Naštve to lidi, kteří lpí na zásadách, kuřáky, ale zachrání to stovky tisíc člověkohodin života.

Moje otázka zní (a vztahuje se k dalším odvětvím a produktům na trhu): existuje možnost lépe regulovat kvalitu služeb a zboží systémy například značek kvality tak, aby stát nemusel regulovat jen nejnižší kvalitu ale i vytvořit "vyšší" úrovně kvality - a tu si volili sami poskytovatele služeb? (toto je myslím v duchu argumentace autora p. Záloma). Přijali by zákazníci a naučili se znát značky, které by je ujišťovaly o kvalitě ovzduší? Případně o dalších kvalitách (jako třeba počet hvězdiček u hotelu)? Je to potřeba, nebo by to bylo užitečné? Nebo bychom byli světu pro smích?

A tržní otázka: mají podniky, které mají lepší kvalitu ovzduší, šanci "být nalezeny"? To není jen tak, že zajdu do nekuřácké hospody - lépe řečeno je to tak, že zákazníci musí svoje čistě hospody usilovně hledat a to snižuje efekt poptávky po nich - nejsou jednoduše k nalezení. Když budou vedle sebe v poměru 50:50 %, tak vím, jak se rozhodnu. Když bude 90% zahulených hospod, bude mi pětkrát déle trvat, než ji najdu, a cizincům také. Kolik času se zmaří hledáním čisté hospody? Je vysokou měrou zahulených hospod zmařena vůle zákazníků hledat ty čisté, nebo rezignují a dýchají huly, protože si hledání nemohou dovolit? (ekonomové a statistici, odpovězte). Je legitimní chtít po státu aby nás nekuřáky nediskriminoval tím, že musíme hledat svůj podnik v neznámém prostředí několikrát déle? Že pro nás není garantován ani salónek bez smradu? Tato diskriminace zavádí do "rovného tržního boje pajzlu vs nekuřáckých hospod" nerovnost a nestabilitu, protože dlouhým hledáním v neznámém prostředí (turisté, cestující) snižuje poptávku po nezakouřených hospodách (ekonomové, otázka pro vás).

Je nás právní systém tak vyspělý a citlivý, že dokáže rozlišit porušení práva člověka na čistý vzduch a zdraví a najít takové způsoby, jak může (dle liberálního přístupu) poskytovatel služby sdělit svému hostu, že má kromě kvalitního jídla i kvalitní vzduch? Nebo naopak - že nemá a pak si host nemá na co stěžovat? Co je "normální" standard například na západě - smrad nebo čistota? Když je někdo prase a chce se rochnit a dusit se svými zákazníky ve špíně a smradu, může či ne? Nebo je možné jen kouření někde zakázat?

K těží že trh vše vyřeší - související s autoregulací poskytovatelů služeb a regulujícím "odporem" zákazníků - přidávám jen pozorování, že bez zpětné vazby to nejde a v mnoha oblastech tato zpětná vazba na trhu není - informace o kvalitě usuzujeme podle předešlé zkušenosti - a ta na rozdrobeném trhu není "k přečtení". Jsem snad hlupák nebo nesvéprávná osoba když nemám informace o podniku XYZ - kromě těch, kde si mužů čichnout? Nebo když si zarezervuji naslepo stůl a pak nejsem spokojen?

Závěr? Kuřáci prasí ovzduší a ničí naše soukromé majetky - těla a zdraví a my jim jen ustupujeme, protože jsme "liberální". Oni přece mají "právo". My ale taky. Ať si to uvědomí a začnou vidět nás nekuřáky a ne se nám vysmívat do ksichtu se žvárem v hubě. Znemožnili nám v rozumném čase najít hospodu, která nám vyhovuje. Liberálního ustupování mám dost. Musím konstatovat, že i minoritní skupina ozbrojená zbraní hromadného smradu je schopna zničit všeobecný standard kvality, a my ostatní na to nemáme obranu jinou, než žebrání u státu o uzákonění "lepších standardů, co byly dřív, než nám je zmrvili" nebo plkání o samoregulovatelnosti těchto znečišťovatelů. Míru zplodin ve výfukových plynech u aut si také výrobci nenastavili sami.

Ať se snažím jak se snažím být liberální, vychází mi: odsaď až pocaď.

A prosím nějakého hospodského, který by rád měl svůj podnik nekuřácký, ale má s tím to prosadit problémy, nebo se bojí odlivu zákazníků, o jeho názor. A zaměstnance kuřáckých podniku také a také ekonomy a statistiky, kteří potvrdí či vyvrátí zmíněné domněnky.