Vlna vyrovnání se (emancipace) ještě nemá svůj vrchol. Náš národ není agresivní, takže ani muži si nemusí stěžovat na přílišnou agresivitu svých žen, ve srovnání se zámořím a nově i s Ruskem. Přesto - lze sledovat, zda vyrovnání žen s muži ve svém vývoji překmitne hodně či málo. Žehrání některých žen na vrozenou mateřskou roli, která jim brání srovnat se s muži v profesionálním uplatnění, je možná už oním nenáležitým překmitem.

Ovšem z druhé strany popatřeno. Politikové málo dbají na to, že by měli všestranně zdůrazňovat roli maminek, že je to víc než hdp. Případně my všichni málo dbáme.

Proč se v druhé polovině 20. století staly ženy hlavou rodiny - v našem českém prostředí? Jistě proto, že si na sebe vzaly víc úkolů než muži. Nebylo v tom žádné násilné sebeprosazování či promyšlený útok na mužskou pozici. Pomáhá k tomu i podivný názor, že děti vychovává právě matka, kromě jiných jejích úkolů. Přece oba mají tu možnost a povinnost!

Rovnost žen a mužů obsahuje základní rozpor. Měly by ženy mít vyrovnaný podíl na domácích pracích s muži? Když současně má fungovat dlouhodobé spokojené soužití - manželství. Žena dosud od partnera očekává, že jí bude oporou, že se bude moci na něho spolehnout. Že tedy on bude silnější než ona. Že on si bude v mnoha situacích vybírat to horší, to těžší. Tudíž je celý vývoj k zrovnoprávnění tímto zašmodrchaný. Chápu, že různí lidé to vidí po svém.

Objevuje se jakýsi protiklad - buď rovnost, nebo opora. Je-li muž oporou, imponuje-li, pak je zřejmě ženě poněkud nadřazený, aspoň občas nebo nějak. Sám to vyrovnává souvislostmi plynoucími z jeho obdivu a touhy po ženě a převzetím horších povinností. Navíc ženám prospívá, že ony lépe rozumějí vztahům mezi lidmi, než muži. Tak to snad bývá.

Otcové nejsou pány rodiny, jejichž slovo by platilo ze zásady. Násilné řešení partnerského soužití ať zanikne, jenže ženy řeší nesrovnalosti hovorem jinak než muži, bývají hovornější.

Chlapci nebývají v mnohahodinovém styku s otcem řemeslníkem či rolníkem, jako před 150 lety bývali. I po příchodu do školy je vychovávají ženy učitelky. Nesnadno jim tolerují větší aktivitu, kterou spíš důraznější muž učitel dokáže v potřebné chvíli zkrotit. A mladé ženy pak zjišťují nedostatek vhodných zodpovědných mužů pro založení rodiny - následek chybějícího mužského vzoru. Role mužů se znejistila, po čase se objevuje zapochybování ženy, k čemu vlastně muže potřebuje.

Na internetovém "osudu" se objevila promyšlená úvaha "Kdybych žila znovu se svým mužem" , zajímavější a přínosnější, než tato moje úvaha. Přiznává, že té labilnější části lidstva, mužům, by se mohlo věnovat v partnerském životě více cílevědomé pozornosti. Ohleduplnosti. A také radí, jak na to. Docela konkrétně popisuje, že žena nemá s mužem soupeřit, nýbrž má dbát rozlišování povahových vlastností obou pohlaví.