Bursík lže, když tvrdí, že má málo informací. Těch jsou plná média a stačí si je jen přečíst a zohlednit je. Lže i Karel Schwarzenberg, jehož někteří delegáti kritizovali za to, že nerespektuje stranický program. "Ve stranické diskuzi můžu mít jisté názory, ale jako ministr musím zastupovat stanoviska vlády a zájmy celé republiky," řekl na sjezdu Schwarzenberg. Proč Bursík nominoval na funkci ministra zahraničí člověka, který nebyl ochoten prosazovat politiku strany a jenž zájem republiky vidí v tom, aby z ní udělal terč pro teroristy, je za těchto okolností evidentní. Bursík si dělá vlastní politiku a adorace, jíž se mu na sjezdu od jeho příznivců dostalo, jej utvrzuje v tom, že může být i nadále úspěšný.

V Bursíkovi se sváří jeho na jedné straně odborná erudice, ješitnost, na straně druhé politická krátkozrakost a zaslepenost. Na rozdíl od Václava Klause sice rozeznal, že zpráva o klimatických změnách je novým referenčním bodem, k němuž se bude vztahovat světová politika, současně však akceptuje lživou rétoriku George Bushe a jeho agresivní politiku, s níž silou a bez ohledu na OSN vymáhá pro USA udržení imperiální pozice.

Bursík volá po silné pozici Evropy, ale do její vojenské doktríny by rád implantoval Bushovy kroky, jež jsou fakticky namířeny proti Rusku. A to má k Evropě určitě blíže, než Spojené státy. Rusko, nikoli Írán nebo Severní Korea, je totiž mocností, jež disponuje silou -- silou svého energetického potenciálu. Vůči zbrojním programům USA může kontrovat, jak řekl jeho prezident, adekvátními, byť "asymetrickými" opatřeními. Rusko, ve spojení s hospodářskými supertygry Čínou a Indií, spoluvytváří novou mocenskou mapu světa. Může se nám to nelíbit. Můžeme poukazovat -- zejména v případě Číny -- na nedostatek respektu k lidským právům. Ale nemůžeme to dělat ve spolupráci s Bushovou administrativou, která je bita a uznává jen právo platné na Divokém Západě.

Zelení propásli na svém sjezdu šanci na to, aby zaujali racionální stanovisko a ztotožnili se s názorem většiny obyvatel této země. Místo toho akceptovali Bursíkovo a Liškovo úhybné politikaření, které je u řady jejich voličů definovalo jako alibisty. Znamenám řadu voličů SZ, kteří se dnes tlučou do hlavy. Je jistě možné, že na konto zklamané části elektorátu získá Strana Martina Bursíka jiné voliče, jimž se ten výkrut zalíbí. Této zemi to ale určitě nepomůže.

Než tyhle Zelené, to už raději komunisty, chtělo by se říci. Přes zuřivou antikampaň jsou střízliví, argumentují přesně a jejich názory jsou konzistentní a akceptovatelné. Ne už tak minulost ale i současná praxe některých z nich. Je ale v Česku relevantní politická síla, která by se důvěryhodně postavila do čela občanského odporu vůči záměru zaoceánského bratra? "Možná ničeho nedosáhneme," parafrázuji přes dvacet let starý výrok Václava Havla, "bylo by však chybou neudělat nic."

Občan, který nerad komunisty, bohužel s jinou politickou podporou svého odmítavého postoje vůči instalaci zbrojního systému počítat nemůže. Sociální demokraté před radarem kličkují stejně jako zelení zajíci, jen na opačné straně. A Humanistická strana excelentního mluvčího iniciativy Ne základnám! Jana Tamáše? Je to strana bez peněz, s minimální členskou základnou, bez reálného vlivu. Mýlím-li se, hluboce se omlouvám.

Koho budu volit v příštích volbách? Určitě ne ty, kteří mne podvedli. Byli pro mne alternativou. Už nejsou. A budu vůbec někoho volit?