Historie je nesmírně komplikovaná vědecká disciplina. Interpretace jednotlivých událostí je přímo závislá nejen na stupni poznání (vědění), dokonalé znalosti souvislostí, ale především na světovém názoru interpreta. Velmi zjednodušeně řečeno: identická (tedy stejná) událost může být interpretována (vykládána) podle postavení toho, kdo ji vykládá jednou jako "vítězství ", po druhé jako "totální prohra". Ještě srozumitelněji: přihlásí-li se svědek nekalého činu ke svědectví, bude těmi, kdo byli poškozeni považován za slušného člověka. Pachatelem -- lumpem, bude ovšem označen za grázla. Povinností historika je pokoušet se najít co nejobjektivnější výklad zkoumané skutečnosti. Protože je ovšem vždy sám svým postavením (původem, vzděláním, zkušeností) nějak determinován (určen), bude i to sebeobjektivnější sdělení více či méně "pokřivené".

Výše uvedený výklad není samoúčelný. Má objasnit, že hodnocení událostí minulých, nelze provádět na základě dílčích vědomostí, bez důkladné znalosti souvislostí a bez potřebné profesní kvalifikace (vědění i zkušenosti). Ať se tedy snažím pochopit smysl akce "otevřená minulost" sebevíc, vychází mi jediné: jde o velmi nestandardní akt, který může mít nedozírné následky.

Aby bylo zcela jasno: maximální množství dokladů z minulosti, které jsou uloženy v archivech, je nutné otevřít a zpřístupnit. O tom není sporu. Ale otevření znamená, že se s nejrůznějšími dokumenty mají možnost seznamovat poučení badatelé, případně dotčení občané (ti však pouze v rozsahu, souvisejícím s jejich případem).

Udivuje mne, že se proti návrhu pana ministra vnitra neohradil ombudsman, úřad pro ochranu osobních údajů a všechny možné organizace, které se holedbají ochranou lidských práv.

Nepoučené, nekomentované a ke všemu ještě neúplné, neověřené, tedy naprosto neprůkazné dokumenty mohou být zneužity ke skandalizaci kohokoliv, kdo v nich bude zmíněn (lhostejno zda jako subjekt či objekt). Celou aktivitu nelze chápat jinak, než jako tvrdý politický atak a pokus znemožnit poznání a objasnění nedávné historie našeho státu.

Jen porozumění spletitým dějům osudu národa může vytvořit předpoklady k tomu, aby se osudové chyby (pokolikáté už!) nemohly opakovat. Historie nemá jednoduchá sdělení. Každé zjednodušení jejího výkladu je nejen zavádějící, ale především velmi nebezpečné a zneužitelné.

Představím-li si, že se k velmi citlivým (a znovu zdůrazňuji) obtížně ověřitelným dokumentům, postrádajícím vědomí souvislosti, bez nejmenších problémů dostanou fanatičtí vyhledávači skandálních senzací, pro které jediným zásadním hodnocením minulosti je zákon č. 198/1999 Sb, jímá mne děs a hrůza.