Jak vidí úlohu Spojených států ve vývoji korejské stuace dřívější kanadský diplomat pan Harry Sterling, který před lety sloužil v Jižní Koreji? Nazval ji cestou k pragmatismu. Po mnoha letech osočování Severní Koreje jakožto darebáckého státu se americký prezident George W. Bush rozhodl kousnout do kyselého jablka a jednat o záležitosti vývoje atomových zbraní přímo s Pyongyangem. Na základě prozatímní dohody mezi Severní Koreou na jedné strané a Spojenými státy, Jižní Koreou, Ruskem, Japonskem a Čínou na straně druhé, Kim Jong-Ilův režim údajně zastaví práce v dříve tajném středisku v Yongbyonu.

Na první pohled by se zdálo, že k dohodě došlo především pro špatnou hospodářskou situaci Severní Koreje navíc zhoršenou sankcemi OSN, které byly zavedeny po severokorejském nukleárním výbuchu loni v říjnu. Skutečnost je ale taková, že vysmívaný, obávaný i opovrhovaný Kim Jong-Il byl mnohem úspěšnějším vyjednávačem, než by kdo očekával. Přinutil Bushovu vládu, aby zrušila už zavedené finanční a bankovní sankce a navíc ji přiměl k tomu, aby dodala milion tun palivového oleje, nutně potřebného v severokorejském hospodářství, které trpí nedostatkem energie. Washington se také musí smířit s tím, že bude muset uzavřít se Severní Korejou nějakou formu dohody o neútočení a normalizovat diplomatické styky.

Zatímco Severní Korea musí nejprve "zmrazit" a potom "znemožnit" práci ve svém nukleárním středisku a dovolit mezinárodním inspektorům neomezený přístup ke svému zařízení, Pyongyang věděl od samého začátku, že by toto byla cena, kterou by musel zaplatit za ústupky, jež by mohl získat jednáním.

Po rozpadu Sovětského svazu si Pyongyang uvědomil, že by mohl úspěšně jednat se Spojenými státy a jinými zeměmi jen kdyby měl rakety a atomové zbraně. Zatímco prezident Bush charakterizoval Severní Koreu jakožto smrtelné nebezpečí pro celý svět poté, co tato země provedla pokusný výbuch atomové zbraně, zamlčel skutečnost, že to byla právě dřívější americká politika vůči Severní Koreji, praktikovaná zejména po jeho vlastním nástupu k moci, která vedla k nedávné krizi.

Předešlý americký prezident Bill Clinton si byl natolik vědom raketového a atomového programu v Severní Koreji, že zahájil rozhovory s Pyongyangem v Ženevě, které vedly k zásadní dohodě v r. 1994, že Severní Korea zastaví svůj nukleární výzkum výměnou za výstavbu dvou nukleárních reaktorů s lehkou vodou. Reaktory mělo dodat konsorcium, v němž měla být zastoupena Jižní Korea, Japonsko a USA. (Za jedné situace v r. 1994 uvažoval Washington o útoku na severokorejské nukleární zařízení, ale k jeho uskutečnění nedošlo).

Se stavbou reaktorů se nezačalo ani v r. 1998 a Pyongyang tedy provokativně vyzkoušel odpálení dalekonosné rakety nad japonskými vodami, čímž velice pobouřil Tokio. Washington došel k přesvědčení, že by bylo vhodné zrušit americké sankce proti Severní Koreji, jestliže by tato země zastavila svůj raketový program. Krátce poté, co Pyongyang skutečně skončil s raketovým programem, některé americké sankce byly zrušeny a Washington dokonce naznačil, že by diplomaticky uznal Severní Koreu.

Tento poměrně pragmatický přístup vyvrcholil v říjnu 2000 návštěvou americké ministryně zahraničních věcí Madeleine Albrightové ve Pyongyangu. Ministryně Albrightová byla nejvýše postavenou americkou politickou osobností, která kdy po skončení korejské války navštívila tento komunistický totalitní stát.

Určité zásluhy za tento vývoj patří jihokorejskému prezidentovi Kim Dae-Jungovi, který nastoupil do úřadu v únoru 1998. Praktikoval vůči Pyongyangu "Slunečnou politiku" (Sunshine Policy) a navrhoval, aby se na Korejském poloostrově skončilo s napětím a aby se zahájila mírová spolupráce obou korejských států.

Ačkoliv se Severní Korea začala otevírat zejména vůči Jižní Koreji, v r. 2000 si stále hlasitěji stěžovala na to, že se dosud nezačalo s dlouho odkládanou výstavbou slíbených reaktorů, což záměrně sabotovalo její nepříliš dobrou hospodářskou infrastrukturu. Z hlediska Pyongyangu se nekonečné odkládání výstavby jevilo jako blatantní pohrdání Spojených států svými vlastními závazky, jejichž hodnota se tedy rovnala nule.

(Oponenti Severní Koreje v americkém Kongresu blokovali aktivně jakékoliv sbližování s Pyongyangem a mohou své akce zopakovat, protože někteří z nich považují dnešní dohodu za velký ústupek).

Podezření Pyongyangu z nečestnosti amerických úmyslů zesílilo, když nastoupil v USA prezident Bush. Jeho následné odsouzení Severní Koreje, Iráku a Iránu jakožto "Osy zla" v lednu 2000 toto podezření ještě více zesílilo.

Není dosud jisté, kdy přesně se rozhodl Pyongyang zahájit tajný program výroby atomových zbraní, ale neschopnost konsorcia začít s výstavbou dvou reaktorů a nepřátelské výpady prezidenta Bushe proti Severní Koreji nepochybně posílily rozhodnutí Pyongyangu takový program urychlit.

Sdělení prezidenta Bushe o nové severoamerické zahraniční politice, která by používala pre-emptivních útoků vůči státům, které by Spojené státy považovaly za nebezpečné vůči sobě dále zesílily pocit Pyoangyangu, že je zranitelný vůči americkému útoku, zejména po Bushově téměř jednostranné invazi Iráku. Jižní Korea a Čína se snažily přesvědčit prezidenta Bushe, aby zaujal pragmatičtější přístup k Severní Koreji, ale ten tvrdohlavě pokračoval ve své nepřátelské politice.

Říjnové odpálení atomové zbraně v Severní Koreji doslova otřáslo Bushovou vládou v jejím zdánlivě neotřesitelném postavení a přinutilo prezidenta, aby uznal, že je nutné vyjednávat přímo s Pyongyangem, což až do té doby co nejrozhodněji odmítal.

Ačkoliv je prozatímní dohoda vítaným prvním krokem, dá se očekávat na základě dřívějšího vývoje, že i v budoucnu bude mít uskutečňování takové dohody své jasné i stinné stránky. Dnešní skutečnost, že má Severní Korea schopnost vlastnit atomové zbraně, by měla na všech stranách vést k opuštění tvrdohlavosti a jejímu nahrazení jednáním všech zúčastněných.

Kromě tohoto věcného rozboru přinesl denní tisk také podrobnosti o dohodě a její kritické zhodnocení, které z mezinárodních zdrojů připravil Richard Spencer.

Podle nové dohody zapečetí Severní Korea své nukleární zařízení v Yongbyonu, severovýchodně od hlavního města do 60 dní, což potvrdí mezinárodní inspektoři. Za to obdrží Severní Korea energii, potraviny a jinou pomoc v hodnotě 50 tisíc tun těžkého palivového oleje.

Spojené státy Ameriky zahájí se Severní Koreou rozhovory, jejichž cílem je norrnalizovat vztahy mezi oběma státy, odstranit označování Severní Koreje jakožto státu, který podporuje terorismus, a ukončit severoamerické hospodářské sankce. Tato úloha nemá určen žádný časový limit.

Japonsko zahájí rozhovory se Severní Koreou, které by vedly k normalizaci vztahů.

Ve druhé fázi musí Severní Korea trvale zrušit své nukleární zařízení. Za to dostane postupně pomoc odpovídající 950 tisícům tun těžkého palivového oleje.

Vytvoří se pět pracovních skupin pro následující obory: zrušení nukleárního programu, vztahy mezi USA a Severní Koreou, vztahy mezi Japonskem a Severní Koreou, hospodářská spolupráce, a mírové a bezpečnostní mechanismy v severovýchodní Asii.

Šest států, které se zúčastnily jednání, se opět sejde 19. března.

Mnoho politických analytiků se domnívá, že se Severní Korea nikdy nevzdá nukleárního deterentu, jehož dosáhla a bude se domnívat, že jí bude případně odpuštěno podobně jako se stalo Indii a Pákistánu v r. 1998, kdy se obě země za mezinárodního odsouzení připojily ke klubu nukleárních států. Podrobnosti dohody naznačují, že by se ale mohlo spíš jednat o podobnost se situací, ke které došlo mezi USA a Čínou v 70. letech minulého století, kdy se Čína prohlásila za nukleární stát. Někteří politici se domnívají, že by mohlo dojít v Severní Koreji k podobnému "otevření se" vůči Západu, k jakému došlo v Číně.