Rumsfeld a Cheney - Tým B proti détente

Architekti dnešní americké zahraniční politiky ji začali budovat již na počátku 70. let.

Počátek 70.let 20. století se nesl ve znamení détente - uvolňování ve vztazích mezi velmocemi. Tuto politiku prosazující jednání se Sovětským svazem reprezentovali v prvé řadě prezident Nixon a ministr zahraničí Henry Kissinger. První úspěch slavili již v roce 1972, kdy došlo k podpisu dohody mezi USA a SSSR týkající se omezení jaderného zbrojení (SALT I - Strategic Arms Limitations Talks).

Killing detente - The right attacks the CIA, A. Hessing Cahn, Penn State Press, ISBN:0271017910

Kissingerova vize však neměla čas na úplné uskutečnění. Krach ve válce ve Vietnamu a aféra Watergate vedla k prudké výměně stráží v Bílém domě. Prezidentem se stává Gerald Ford a nejdůležitější místa v americké administrativě poprvé ovlivňují lidé spříznění s neokonzervativním hnutím - ministrem obrany je jmenován Donald Rumsfeld (1975-1977) a šéfem prezidentova týmu se stává Dick Cheney .

Rétorika Bílého domu se pod novou taktovkou zcela mění. Pro Rumsfelda a Cheneyho bylo totiž zcela nemyslitelné, aby americká veřejnost najednou přestala mít strach. To by znamenalo mnohem obtížnější možnosti manipulace s veřejným míněním. Druhým důvodem k rétorice živící v Američanech strach byly finance státního rozpočtu. Rumsfeld a Cheney prohlašovali, že SSSR má tajné ZHN, o kterých ovšem nevěděl ani prezident Ford ani CIA, jen oni. Touto strategií chtěli mimo jiné docílit přesměrování výdajů státního rozpočtu z domácích programů do rozpočtu ministerstva obrany. Ministerstvo obrany pak rozdělovalo miliardové zakázky obrovským zbrojařským společnostem s nimiž oba zmínění politici v budoucnu začali spolupracovat. (The New American Empire, Rodrigue Tremblay, st. 74)

Rumsfeld obvinil Sovětský svaz z toho, že porušuje smlouvy uzavřené s Nixonem. Tajné služby, především CIA, informovali o opaku. Šéfem úřadu pro záležitosti SSSR v CIA byl tehdy Melvin Goodman , který říká: "Rumsfeld vedl v letech 1975 až 1976 velmi intenzivní politickou kampaň, která měla ve Washingtonu odezvu. Do tohoto boje měla být zatažena i CIA. Lidé jako Rumsfeld, Cheney, nebo Paul Wolfowitz , tehdy náměstek Rumsfelda, chtěli, aby CIA vytvořila mnohem hrozivější přehledy o snahách Sovětského svazu bojovat a vyhrát v jaderné válce ."

Podrobnosti: Power Of Nightmares ZDE

Goodman a jeho lidé takový obraz nebyli schopni dodat, a tak vznikla konkurenční hodnotící skupina tzv. "Tým B", do jehož rady Rumsfeld a Cheney prosadili svého spojence, jednoho z nejradikálnějších neokonzervativců, Paula Wolfowitze .

Podrobnosti: Power Of Nightmares -- BBC ZDE

"Tehdy vznikla myšlenka na vytvoření týmu "odborníků" z vnějšku, kteří by měli k dispozici stejné údaje, jako měla CIA a kteří by ověřili, zda nelze dojít k jiným závěrům. Já jsem byl její předseda, protože jsem nebyl expert na jaderné zbraně. Byl jsem spíše expert na hodnocení postojů, ne na zbraně."

"Ale klíčovou otázkou byly právě postoje Sovětského svazu, protože CIA se dívala jen na čísla, pouze počítala zbraně, ale zbraně můžete použít různě, k obraně nebo útoku. Věděli jsme třeba, že Sověti sdílejí ideu strategické obrany, ale nemluví o ní. CIA to ale pominula, jako by o tom nevěděla." Říká Richard Pipes šéf týmu B, který byl vytvořen za účelem přezkoumání "důkazů" proti SSSR. Richard Pipes se později stal důležitým poradcem Ronalda Reagana .

"Tým B prozkoumal všechna data, která CIA o SSSR měla, nenašel však žádné důkazy, že Sovětský svaz vyrábí nebezpečné zbrojní systémy. A tak začal tvrdit, že sovětské zbraně jsou tak moderní, že je ani běžnými způsoby špionážních pozorování nelze odhalit."

" Tým B byl neúnavný a jeho varovná zpráva šířila svůj vliv. Výbor pro současné nebezpečí, který k tomu účelu založili neokonzervativci, připravil mediální ofenzívu, v televizních klipech. Tento druh neokonzervativního mýtu, tedy zdramatizovaný boj dobra se zlem, postavený na výmyslu - "vznešené lži" jak tomu říkal Leo Strauss, profesor budoucích neokonzervativců, byl jasnou realizací jeho ideologie v praxi. Šlo o výmysl, ale výmysl nutný, aby Amerika pochopila, co je jejím posláním . A tato přízračná vize boje jediné dobré Ameriky proti sídlu všeho zla - Sovětskému svazu - přinesla neokonzervativcům nebývalou moc ." Přestože, jak tvrdí politický filozof Stephen Holmes, šlo o zkreslený pohled.

Holmes říká: "Je to falešná vize, svět není rozdělen na dobré a zlé, dobro a zlo. Boj, v němž se ocitli, nebyl bojem dobra se zlem. Spojené státy, což zjistí každý pozorovatel, dělaly a dělají dobré i špatné věci, jako každá velmoc, tak to prostě v dějinách chodí. Ale neokonzervativci chtěli vytvořit svět morálních jistot, proto vymysleli mytologii, pohádky, v nichž jakoukoliv sílu, která oponovala USA, vykreslovali jako satana, představitele zla."

Konec studené války - ztráta směru americké zahraniční politiky

Národní bezpečnostní strategie USA aneb ambice tvůrců Defence Planning Guidance a PNAC

Poté co USA vyhrály studenou válku defakto uzbrojením SSSR, jehož ekonomická situace nedovolovala investovat další a další miliardy do nových technologií zbrojního průmyslu, stála americká zahraniční politika hned před dvěmi zásadními otázkami. Jak naložit s nárůstem hospodářské, politické a hlavně vojenské moci, která ze Spojených států učinila supervelmoc, tedy hegemona světového politického systému? A za druhé, americký vojenský kolos ztratil hlavního nepřítele, tedy i téma Národní bezpečnostní strategie, jinými slovy The Grand strategy -- termín používaný především velmocemi s globálními zájmy a se schopností je prosadit.

Národní bezpečnostní strategii (dále jen NBS) by měla pravidelně předkládat každá americká administrativa na základě Goldwater-Nichols Defence Department Reorganization Act z roku 1986. Tento krok měl Kongresu umožnit lepší kontrolu zahraniční, bezpečnostní a obranné politiky prováděné především administrativou USA.

Goldwater-Nichols Act - Wikipedia: ZDE

V Národní bezpečnostní strategii mají být jasně definovány její cíle a ambice zároveň s přiměřeností postupů použitých k jejich dosažení, provázanosti jednotlivých nástrojů, široce definované americké bezpečnostní politiky a realističnost jejich dosažení v určitém časovém horizontu. Prezident je povinen předložit NBS do 18 měsíců od své inaugurace, ale zřejmě díky tomu, že NBS po roce 1989 začíná ztrácet jasnou definici, tak ani jeden z amerických prezidentů 90. let nestačil Grand strategy předložit v daném termínu. Bill Clinton předložil svou první NBS až v roce 1994 a George Bush až v září 2002. Styl definování NBS po roce 1989 nezní jako jasná deklarace bezpečnostních zájmů, ale potácí se od propagandistického shrnutí zahraničně politických úspěchů, to hlavně v období před volbami, k deklaraci obecných ambicí, tedy podpoře amerických principů a ideálů ve světě.

Za nejpovolanější elitu, která se měla ujmout řízení nejsilnější mocnosti světa, se opět považovali neokonzervativci v řadách Republikánské strany. Jedinou však klíčovou překážku představoval Bílý dům, ve kterém seděl od roku 1992 demokrat Bill Clinton. Jak příznivci Republikánů řešili tento problém si všichni pamatujeme. Mediální kampaň za účelem zkompromitování B. Clintona se táhla celým jeho funkčním obdobím. Mladí lidé, kteří se v té době nadchli pro Republikánskou stranu a značným dílem přispívali k této kampani, dnes přiznávají, že všechna obvinění byla smyšlená.

Podrobnosti The Power of Nightmares - ArchiveORG ZDE

Republikáni kritizovali Clintonovu demokratickou administrativu za to, že prý nebyla dostatečně efektivní při zajišťování bezpečnosti USA a prosazování jejich globálních zájmů. Jinými slovy nebyla dost agresivní. Neokonzervativci však měli vyšší cíle než "jen" ekonomickou prosperitu a mír ve světě. Jejich cíle nastínil již Geroge Bush Sr. na počátku 90. let, kdy byl hlavou výkonné moci právě on (1989-1992). Pokus o zformulování nové NBS obsahoval návrh dokumentu Defense Planning Guidance (Směrnice pro obranné plánování). Tento podkladový materiál byl vypracován v roce 1992 týmem expertů pod vedením P. Wolfowitze (tehdejšího náměstka ministra obrany USA) a I.L. Libbyho (bývalý student Wolfowitze na Yale a dnes již bývalý ředitel kanceláře viceprezidenta Cheneyho).

I.L. Libby působil na ministerstvu zahraničí v letech 1981-1985 v Raeganově administrativě, kde mu práci nabídl Paul Wolfowitz. V kariéře pokračoval v Pentagonu pod Wolfowitzem. Pak se stal asistentem Condoleezy Riceové v době její působnosti jako poradkyně pro národní bezpečnost v administrativě Georgie W. Buse, nynější ministryně zahraničí. V roce 2001 se stal Cheneyho chief of staff - ředitelem kanceláře viceprezidenta. V součastné době je vyšetřován v souvislosti s odhalením  totožnosti americké agentky CIA, Valerie Plame.

Podrobnosti ZDE

"Jeho nosnou myšlenkou byl požadavek, aby si USA ponechaly, respektive dále rozvíjely svůj potenciál pro odstrašení eventuálních konkurentů, kteří by chtěli aspirovat na větší regionální nebo dokonce globální roli. Tato strategie spočívala na dvou principech -- USA měly zabránit vzestupu jakéhokoli rivala a své bezkonkurenční mocenské postavení měly využít k šíření západních hodnot a k zajištění amerických zájmů. Podle tohoto dokumentu se USA neměly stát světovým četníkem, který je odpovědný za potírání všeho zlého, jak se před světovou veřejností často snaží prezentovat. Jejich úlohou mělo být selektivní řešení těch problémů, které jasně souvisejí s národními zájmy USA."

Podrobnosti: Národní bezpečnostní strategie USA, Radek Kohl in: Mezinárodní vztahy 1/2005

Zde je vidět obrovský nárůst ambicí americké zahraniční politiky, který vychází z vyhrané studené války. Tento 46 stránkový dokument, jehož část prosákla na veřejnost díky listu The New York Times, umožnila nahlédnout pod republikánskou pokličku, která skrývá unilaterální koncepci globálního mocenského uspořádání, založenou na ústřední roli USA při zajišťování celosvětové bezpečnosti.

Zatímco Defence Planning Guidance byl tajným materiálem administrativy G. Bushe, Sr., dokument PNAC (Plan for the New American Century) byl oficiální sérií dokumentů, tzv. think-tanků, které se staly součástí republikánských programových prohlášení před prezidentskými volbami 2000 .

Project for the New American Century ZDE

Jedním z výstupů v rámci PNAC byl dokument Přebudování americké obrany (Rebuilding America's Defence). K jeho autorům nepatří nikdo jiný než opět P. Wolfowitz, J. Bolton (bývalý velvyslanec USA při OSN) a I. L. Libby.

J. Bolton : Assistant Secretary for International Organization Affairs at the Department of State (1989 -- 1993); Assistant Attorney General, Department of Justice (1985--1989); Assistant Administrator for Program and Policy Coordination, USAID (1982--1983); and General Counsel, USAID (1981 -- 1982)
biography ZDE

"V roce 1997 získal PNAC institucionální podobu think-tanku, jehož hlavním cílem byla podpora amerického globálního vůdcovství. V zakládajícím prohlášení této organizace se píše, že se USA musí vrátit k principům politiky prezidenta R. Reagana - k silným ozbrojeným silám, čelícím současným i budoucím hrozbám , a k zásadové zahraniční politice, prosazující americké hodnoty a zájmy. Tento dokument, představující zárodek současné americké bezpečnostní a obranné politiky deklaroval, že udržení a upevnění vůdčí role USA ve světě závisí na jejich vojenském potenciálu. Konstatuje se v něm, že současný globální bezpečnostní pořádek bezprecedentně vyhovuje americkým hodnotám a zájmům, a proto USA stojí před výzvou zachovat a rozšířit tento tzv. Pax America.

Podle této vize mají Spojené státy šířit svobodu a demokracii v celosvětovém rámci a při realizaci této mise se v první řadě opírat o svou dominantní vojenskou převahu a o americkou politickou i hospodářskou moc, píše Radek Kohl, přední český odborník na bezpečnostní problematiku.

Národní bezpečnostní strategie USA, Radek Kohl in: Mezinárodní vztahy 1/2005

Prioritou Republikánské strany bylo již před vítězstvím jejich kandidáta G. Bushe Jr., obnovení vojenské síly USA, která měla být údajně během 90. let oslabena nedostatečnými investicemi a vysokým počtem operací v oblastech nesouvisejících s národními zájmy USA. Bushova administrativa předložila po 11. září 2001 válečnou bezpečnostní politiku, založenou na akci. Důsledkem této politiky opírající se hlavně o vojenskou převahu USA ve světě, je logické navýšení obranného rozpočtu, jakož i aplikace nových postupů, jejichž provedení je ponecháno plně na uvážení amerického prezidenta. Absolutně neskrývá preferenci unipolárního jednání a výrazné omezení multilaterální spolupráce.

11. září 2001 se pro zbrojní koncerny USA a neokonzervativce stalo něčím jako americké embargo vůči Kubě pro Castrův režim, raison d'être. Válka proti terorismu a její hlavní projekt, válka v Iráku jsou stejným mediálním podvodem, jakým byl výmysl o super zbraních hromadného ničení v rukou SSSR v 70. letech, režírovaný stejnými lidmi, za stejným účelem a tím rozhodně není šíření demokracie .

Podpora Spojených států represivním autoritativním režimům, tedy podkopávání rozvoje občanské společnosti a demokratizačních hnutí v arabských zemích jako je Saúdská Arábie, Bahrajn, Kuvajt či Alžírsko je důkazem "dvojího metru" USA při jejich pověstném šíření demokracie. Jejich kritika nedodržování lidských práv se nejčastěji řídí aktuálními národními zájmy USA.

Je také nutné si uvědomit, že muslimové nezačali protestovat proti americké zahraniční politice až za prezidenta Bushe a nekončí svou kritiku na hranicích Iráku nebo Afghánistánu. Pamatují si, kdo podporoval Írán za dob šáha a Saddáma Husajna v jeho největších zločinech včetně války proti Íránu a plynových útoků na kurdské obyvatelstvo. Nezapomínají na to, kdo dal dohromady a financoval armády nejradikálnějších mudžahedínů pro boj proti bývalému SSSR v Afghánistánu. A také mají přehled o metodách a dopadech americké zahraniční politiky mimo arabský svět.

Manipulace zpravodajských služeb - Tým B v novém kabátě PCEG

Na přelomu dubna a května 2006 byla hlavním tématem magazínu Foreign Affairs výpověď Paula R. Pillara, který bez obalu útočil na Bushovu administrativu kvůli zmanipulování zpravodajských služeb v případě prohlášení o vlastnictví ZHN Saddáma Husajna a jeho spojením s Al Kajdou . Pan Pillar by o tom měl něco vědět, protože byl vedoucím oddělení zpravodajských služeb CIA pro Blízký východ a jižní Asii od roku 2000 do roku 2005.

Píše: "Administrativa použila zpravodajské služby, ne aby informovala, ale aby ospravedlnila invazi do Iráku. Bush měl úmysl odstranit Saddáma již od prvního dne v úřadu a také s tím zaúkoloval svůj tým , jak vypověděl bývalý ministr financí Bushova kabinetu Paula O'Neill."

Pillarovy argumenty, že Bushova administrativa zmanipuloval zpravodajské služby, aby dosáhla svého cíle, tedy války, jsou následující: " Bush šel do války, aniž by si vyžádal jakýkoli odhad situace v Iráku od CIA. Jako ředitel oddělení zpravodajských služeb CIA pro Blízký východ jsem měl na starosti koordinaci veškerých odhadních materiálů (dokumentů, zpráv, analýz) vztahujících se k Iráku. První žádost od tvůrců naší zahraniční politiky o podobný dokument přišla až ani ne rok před invazí. A žádost nevzešla od prezidenta, ale od Senátu. Tomuto požadavku předcházelo prohlášení poradkyně pro národní bezpečnost C. Riceové a více prezidenta Cheneyho, kteří přeháněli a tvrdili, že je Irák blízko získání jaderné zbraně, protože si Husajn objednal hliníkové trubky." (Bylo dokázáno, že pro výrobu jaderné zbraně byly trubky nepoužitelné.)

Pillar píše, že si administrativa záměrně vybírala jen informace, které se jim hodily a které bylo možno zkreslit.

Pillar pokračuje: "Ale nejzávažnějším klamem byla prohlášení některých zmanipulovaných zpravodajských služeb týden před hlasováním Kongresu o rezoluci schvalující válku. Prohlášení tvrdila, že existují vazby mezi Al Kajdou a Husajnem, což bylo většinou zpravodajských služeb, včetně mého oddělení CIA, zpochybněno ve čtyřech tajných dokumentech.

Dále Pillar dodává: "Nicméně vycházejíc z konstrukce lží, Bush varuje Kongres slovy: "Nemůžeme dopustit, aby se Al Kajda stala šiřitelem Saddámova šílenství." Ale Bushovu lež překonává ještě ministr obrany D. Rumsfeld, když pronese, že "Americké zpravodajské služby mají neprůstřelné důkazy ("bulletproof evidence") o spojení Al Kajdy a vlády Saddáma Husajna. Přičemž každému, kdo četl zmíněné čtyři tajné dokumenty, muselo být jasné, že Bush a Rumsfeld si vymýšleli. Z toho plyne, že prakticky všichni nejvyšší činitelé Bushovy administrativy byli jejich komplicové, neboť k dokumentům měli přístup".

Pillar pokračuje: " O těchto dokumentech a jejich obsahu se dozvědělo i několik lidí mimo Bushovu administrativu (Pillar v článku nezveřejňuje jejich jména, ale ví kdo jsou). Díky jim , naši britští spojenci ve válce proti Iráku věděli, co se v USA děje . Zpráva dokazující, že britská vláda věděla, do čeho jde, pronikla na veřejnost díky člověku, který uveřejnil vysoce tajný dokument - "Downing Street Memo" z července 2002. "

"Downing Street Memo" ZDE

Tento dokument obsahoval zprávu, v níž ředitel Britské zpravodajské služby informuje premiéra Tonyho Blaira a jeho kabinet o svých rozhovorech ve Washingtonu (před invazí) slovy: "Je tam znát citelná změna. Vojenské řešení situace je považováno za nevyhnutelné. Bush chce odstranit Saddáma vojenskou akcí a ospravedlnit ji spojením mezi teroristy a ZHN. Informace amerických zpravodajských služeb a fakta jsou tomuto postupu politicky přizpůsobována ".

Navíc Pillar píše: "Nezájem administrativy o zprávy vyvracející spojitost mezi Saddámem a Al Kajdou byl jasný již od počátku. 21. září 2001 byly Bushovi předloženy čtyři zmíněné tajné dokumenty zpochybňující tuto spojitost."

A právě zde Pillar potvrzuje tuto "déjà vu teorii".

"Tyto dokumenty měly ale jen za následek podráždění neokonzervativců, kteří v Pentagonu zřídili malou kancelář, jejímž úkolem bylo "zmírňovat" tento zásadní rozpor mezi zpravodajskými službami a prohlášeními G. Bushe," což znamenalo shromaždovat analýzy, které by administrativě nahrávaly v jejím úsilí a rozptylovaly pochybnosti o nutnosti intervence do Iráku.

Tým B zažil v Bushově administrativě tak říkajíc obrození. Jsou to ti samí lidé, kteří již mnohokrát v minulosti předvedli svůj charakter a své zájmy. Jejich představa o politice je založena na propojení Straussova modelu strachu, cesty jak si udržet moc, a profitování z businessu se strachem a válkou přímo spojeným, tedy zbrojním, stavebním a ropným průmyslem. Za tímto účelem se neokonzervativcům v podstatě podařilo privatizovat americkou zahraniční politiku, která teď přímo reflektuje jejich zájmy. Dokonce v takové míře, že se to zdá být do budoucna neúnosné i pro federální rozpočet Spojených států.

D. Rumsfeld před válkou Kongresu tvrdil, že válka i rekonstrukce Iráku nebude stát víc než 60 miliard USD. Bývalý Rumsfeldův náměstek Paul Wolfowitz, dokonce tvrdil, že válka nebude stát nic , protože se zaplatí iráckou ropou, což je mimochodem v rozporu s mezinárodním právem. Larry Lindsey, svého času nejvýše postavený ekonomický poradce Bushe, byl smělejší a odhadoval, že USA bude válka stát 100 až 200 miliard USD. K dubnu 2006 stála Spojené státy válka v Iráku více než 250 miliard a toto číslo stále stoupá. Hlavní ekonomičtí poradci bývalého prezidenta Clintona, Linda Bilmes a Joseph Stiglitz , odhadují, že by se cena této války mohla vyšplhat až na astronomických 2,24 bilionů v roce 2015. Nižší odhady mluví o 670 miliardách. Proč jsou tak vysoké? Protože do válečného rozpočtu započítávají i výdaje, které vznikají v důsledku války, jako je zvyšování cen ropy a úrokových sazeb. Obrovské náklady také představují zabití (6 až 7 milionu USD) a ranění (1,3 milionu UDS) američtí vojáci a dávky jejich pojištění v budoucích letech a desetiletích.

The Economist, 8. 4. 2006, Blood and treasure, prof. Linda Bilmes: The costs of the Iraq war ZDE

Jak je možné, že se neokonzervativcům podařilo svou zemi do něčeho podobného zatáhnout? Odpovědí by mohlo být staré pořekadlo: nemůžeš-li je přemoci, přidej se k nim. To udělal jak bývalý ředitel CIA Tenet, tak i mnoho států na seznamu tzv. koalice ochotných a schopných, tedy států, které USA v invazi do Iráku podpořily tím, že se jí i zúčastnily.

V překladu interwiev s bývalým činitelem CIA budu ještě pokračovat, protože zde vyplynou další souvislosti dokazující, že neokonzervativci měli eminentní zájem na invazi do Iráku a dělali pro to vše včetně obelhávaní veřejnosti i Kongresu.

Tedy zpět ke zmíněné malé však velice výkonné kanceláři uvnitř Pentagonu. Pillar říká: "tato kancelář byla plná nekvalifikovaných, ale "správně založených", tedy politicky prodejných lidí. Kancelář založil Dougles Feith (zástupce náměstka ministra obrany Reaganovy administrativy a náměstek ministra obrany G. Bushe) a nazval ji Policy Counterterrorism Evaluation Group ( PCEG ) - Skupina hodnotící protiteroristické strategie."

3. 2. 2006, Walter C. Uhler: "Fixed" intelligence from Feith's "Gestapo Office" the CIA and the Bush administration's impeachable lies about Iraq's prewar links to al Qaeda ZDE

Pillar popisuje činnost a záměr této skupiny slovy: "Administrativa odmítala konsensus zpravodajských služeb, který zpochybňoval Husajnovo spojení s Al Kajdou a jeho vlastnictví ZHN, to bylo jasné. Skupina PCEG tu byla proto, aby podávala důkazy o opaku. Toho docilovala podáváním klamných a zmanipulovaných zpráv. Jejich nejčastější metodou bylo překrucování a přibarvování skutečností, které již byly zpravodajskými službami označeny za bezvýznamné. PCEG své bludy stavěla také na "informacích" od dnes již zdiskreditovaného Ahmada Chalabiho , který byl svého času členem Iráckého národního kongresu, ale později se obrátil proti Saddámovi. Poznámka viceprezidenta Cheneyho na jedné z Feithových zpráv mluví za vše", říká Pillar. V poznámce stálo: "This is very good... Encouraging... Not like the crap we are all so used to getting out of the CIA" (To je dobré... povzbuzující... ne jako to svinstvo, které jsme všichni zvyklí dostávat od CIA).

Poznámku Pillar komentuje slovy: "Povzbuzující? Manipulování důkazů provokujících k válce je povzbuzující? Myslím, že celou záležitost vystihuje výrok nejméně nadšeného (bývalého) člena Bushovy administrativy Colina Powella , který Feithovu skupinu nazval "Gestapo office ".

Nikoho teď už snad nepřekvapí silná slova, kterými bývalý pracovník CIA končí své svědectví. "Poslední průzkumy veřejného mínění naznačují, že 53 procent Američanů by podpořilo obvinění Bushe z velezrady, kdyby se našly důkazy, že národu lhal. Je to tedy na těch 53 procentech lidí, aby rozhodli zda "Gestapo Office" byla založena, aby dodávala oficiální, ale klamné informace. Můj názor je, že tito bývalí funkcionáři administrativ Ronalda Reagana, Bushe Sr., a nejnověji Bushe Jr. dali právní podobu něčemu, co se nedá nazvat jinak než "BIG LIE" - velkou lží, tedy tomu, co totalitární režimy v minulosti dovedly do dokonalosti".

Walter C. Uhler: More Proof of Prewar Intelligence Manipulation by the Bush Administration, 16. 2. 2006, ZDE

Známé byly také tzv. "The Niger documents" . Stálo v nich, že Husajn se pokusil koupit značné množství uranu od Nigerské republiky. Ale bývalý ředitel protiteroristických operací CIA (v době před invazí do Iráku) Vincent Cannistaro , vystoupil v dubnu 2005 v Los Angelském rádiu KPFK, kde řekl: "Informaci jsme dostali od italské zpravodajské služby SISME, ale uváděla velice nevěrohodné zdroje. Nakonec jsme zjistili, že zpráva byla vyprodukovaná ve Spojených státech. " Redaktor se Cannistara ptá, jestli má představu, kdo zprávu zfalšoval. Cannistar odpovídá, že představu má, ale nemá ještě všechny důkazy. Redaktor: "Kdybych řekl Michael Ledeen ?" Cannistar odpovídá: "Tak byste byl velice blízko."

Rozhovor Iana Masterse s Vincentem Cannistarem 7. 4. 2005. Audio záznam i transcript rozhovoru Who forget the Niger Documents? ZDE

Michael Ledeen byl poradce ministra zahraničí v Reaganově administrativě. Odmítal zprávy CIA, které vyvracely to, o čem chtěl Tým B všechny přesvědčit, že SSSR má super zbraně hromadného ničení.

Zde jsem citovala jen dva bývalé činitele CIA, ale výpovědí těch, kteří obvinili Bílý dům z manipulace a ze lživých prohlášení, je celá řada. Například Tyler Drumheller , bývalý ředitel sekce pro Evropu (v CIA), Melvin Goodman, bývalý analytik pro národní bezpečnost CIA a další.

iHNed 22. 4. 2006, CBS, epi-iHNed, ČTK: CIA tvrdila, že Irák nemá ZHN, Bílý dům ji ignoroval ZDE

Irák - preemptivní válka aneb PNAC v praxi

"Preemptivní válka (úder) se zaměřuje na akci, bezprostředně předcházející hrozícímu útoku ze strany protivníka. Je tedy založena na existenci protivníkových rozvinutých schopností a na faktoru jasného a bezprostředního ohrožení."

Radek Kohl: Národní bezpečnostní strategie USA, in: Mezinárodní vztahy 1/2006

"O preemptivních úderech lze hovořit pouze v tom případě, když existuje hrozba, že nepřátelský stát již plánuje bezprostřední útoky za použití ZHN."

doc. PhDr. Jan Eichler. CSc. In: Mezinárodní bezpečnostní vztahy, str. 107

Přítomnost masivních tajných programů výroby ZHN či existenci hrozivých arzenálů ZHN v Iráku v době těsně před americkým úderem zpochybnil nejprve šéf zbrojních inspektorů OSN Hans Blix a později i americká komise Iraq Survey Group v říjnu 2004.

Verifikační komise inspektorů v Iráku pracovala s mandátem resoluce RB OSN č. 687. Nacházela zkoumaný materiál a také ho ničila. V této souvislosti se ve zprávě předsedy sboru inspektorů Hanse Blixe z ledna 2003 píše, že: "kontrola s sebou přinesla podstatné (considerable) odzbrojovací výsledky" a můžeme citovat dále. "Nukleární infrastruktura byla zničena a štěpný materiál odvezen z Iráku" .

The security council, 27 January 2003: Update on inspection Executive Chairman of UNMOVIC, Dr. Hans Blix ZDE

Na základě této zprávy začala komise pracovat na rezoluci RB s č.1441 2002 z listopadu 2002, ve které se hovoří o práci komise v "rozumné" době a s cílem vytvořit "zónu bez zbraní hromadného ničení."

BL 3. 2. 2003, Miroslav Polreich: Blixova zpráva je objektivní, tedy zřejmě zklamal... ZDE

Tento velice závažný a podstatný cíl, však "unikl" nejen Bushově administrativě, ale většině médií po celém světě. Vlády, které mají vliv na média, potřebovaly spíše účelové důkazy o irácké neochotě spolupracovat jako důvodu k válce. Teď mám na mysli samozřejmě jen těch několik vlád, které byly ochotné válku v Iráku podpořit.

29.1. 2002 předstoupil G. Bush před Kongres s výroční Zprávou o stavu Unie v níž definoval dva základní cíle příští americké zahraniční politiky - s terorismem a postavení se hrozbě ZHN. V této souvislosti mluvil o KLDR, Íránu a Iráku jako režimech, vyvíjejících nekonvenční zbraně a podporující mezinárodní terorismus, a označil je za "osu zla" (Axis of Evil). Prezident zdůraznil, že USA nedovolí, aby "nejnebezpečnější režimy ve světě ohrožovaly USA nejničivějšími zbraněmi světa".

State of the Union Address 2002, 29 January 2002 ZDE

Dalším zásadním projevem G. Bushe, který signalizoval blížící se preemptivní zásah, bylo jeho vystoupení 1.6. 2002 na vojenské akademii ve West Pointu, kde konstatoval, že tradiční strategické koncepce studené války odstrašování a zadržování už neodpovídají novým bezpečnostním hrozbám. Tyto hrozby vyžadují změnu myšlení, protože teroristy není možně odstrašit. Nové strategické uvažování by proto mělo být založené na aktivním boji proti všem hrozbám ještě dříve, než se stačí plně rozvinout. Ústředním bodem jeho vystoupení bylo prohlášení, že "USA budou připraveny podniknout i preemptivní (předstihující) akce, když bude potřebné bránit americkou svobodu a životy."

President Bush Delivers Graduation Speech - United States Military Academy West Point, New York , 1. 6. 2002 ZDE

G. Bush si při těchto prohlášeních zřejmě vůbec neuvědomoval, že jeho rétorika ospravedlňující použití preemptivních útoků k řešení sporů vojenskou cestou přímo nahrává například Indii, jejíž spor s Pákistánem o území Kašmíru trvá již desítky let. Obě země však vlastní jaderné zbraně a vojenská akce silnější Indie by mohla mít za následek použití jaderné zbraně slabšího Pákistánu. Bush měl později velké potíže, aby Indii vysvětlil, že preemptivní úder "si mohou dovolit jen USA".

Válka v Iráku však nevytvořila precedent mezinárodního práva, jak někteří novináři ba dokonce právníci varují, válka v Iráku byla zcela v rozporu s mezinárodním právem. Tedy zřejmě ne u mezinárodního soudu nicméně před světovou veřejností může být americký postup v Iráku využit jako argument - když oni, proč ne my, když oni nerespektují mezinárodní právo, proč by jsem měli my? Mám na mysli Čínu ve sporu s Tchajwanem, Rusko ve sporu s Čečenskem, sporu Azerbajdžánu s Arménií o území Náhorního Karabachu a v mnoha dalších sporech.

Čína už se také vyjádřila, že pokud by Tchajwan vyhlásil nezávislost, tak vojensky zasáhne.

S militantními projevy nešetřil viceprezident Cheney ani ministr obrany Rumsfeld, který při svém projevu ve Výboru pro ozbrojené síly Kongresu USA dne 18.9. 2002 dokonce dramaticky prohlásil, že "žádný teroristický stát nepředstavuje dnes větší a bezprostřednější hrozbu pro bezpečnost lidu USA a stabilitu světa než režim

S. Husajna. Naším úkolem je předvídat mnohem ničivější útoky předtím, než se stanou, a následně učinit správné rozhodnutí vedoucí k odzbrojení Iráku."

A ve stejných praktikách Bush pokračuje nadále. Důkazem jsou jeho prohlášení z 10. ledna 2007.

At a not-for-quotation pre-speech briefing on Jan. 10, George W. Bush and his top national security aides unnerved network anchors and other senior news executives with suggestions that a major confrontation with Iran is looming.
In: Robert Parry: The U.S.-Iran-Iraq-Israeli-Syrian War, 12. 1. 2007 ZDE

Šéf washingtonské kanceláře televize NBC Tim Russert uvedl, že "vysocí činitelé v Bílém domě mají silný pocit, že se Írán relativně rychle stane významným tématem v této zemi i ve světě a to velmi akutním způsobem." Russert a moderátor televize NBC Brian Williams charakterizovali důraz Bílého domu na Írán jako největší překvapení z této tiskové konference, na které Bush vášnivě hovořil o tom, proč chce na Blízkém východě zvítězit.

"Pan prezident odvozoval toto: že ten celý region vybuchne zevnitř a jádrem výbuchu bude Irák," řekl Williams.

Bush také znovu obhajoval své rozhodnutí napadnout Irák a eliminovat Saddáma Husajna, protože "jinak by Saddám a Irák soupeřili o to, kdo získá jadernou bombu, pokud bychom jim v tom nezabránili, Írán by se obrátil na Pákistán nebo na Čínu a situace by byla daleko horší."

Bush se také zmínil o dalších důvodech, proč je nutno očekávat širší válku. Naznačil, že Spojené státy či jejich spojenci by mohly zahájit útoky uvnitř Íránu či Sýrie, "abychom ochromili útoky na naše jednotky" v Iráku.

Prezident oznámil další kroky, které lze interpretovat jako budováni vojenské infrastruktury pro regionální válku, anebo alespoň pro letecké údery proti íránským jaderným zařízením.

Bushovy výroky o jeho regionální strategii jsou pravděpodobně daleko důležitější než zprávy o tom, že vysílá dalších 21 500 amerických vojáků do Iráku.

4. ledna 2007 odstranil Bush z velení dva vysoké velitele na Blízkém východě, generály Johna Abizaida a George Caseyho, kteří byli proti vojenské eskalaci v Iráku. Také odstranil šéfa amerických státních výzvědných služeb Johna Negroponteho, který zastával názor výzvědných analýz, že v krátkodobé perspektivě není íránský jaderný program nebezpečný.

Jednou z možností jak neutralizovat opozici americké armády vůči eskalaci války by bylo přesunout odpovědnost za bombardování Íránu na Izrael. Útok Izraele proti Íránu by zřejmě byl také přijatelnější pro americký Kongres.

7. ledna uveřejnil londýnský týdeník Sunday Times informaci, že se dvě izraelské letecké jednotky připravují na útok proti íránským jaderným zařízením. Izraelský vládní mluvčí pak popřel, že má Izrael tajné plány na bombardování Íránu.

Zatímco se někteří pozorovatelé domnívají, že Izrael či Bushova vláda záměrně nechala prozradit izraelské plány na bombardování Íránu proto, aby strachem přiměla Írán, aby přijal mezinárodní omezení svého programu, jiné zdroje naznačují, že přípravy pro širší válku na Blízkém východě jsou velmi vážné a probíhají rychle.

Když se šílenci či lobbisté v roli politiků rozhodnou prosadit naprostou lež a výmysl, tak je to možné

Je to jen otázka příležitosti , znalosti veřejnosti a tedy účinné rétoriky a samozřejmě moci v daném okamžiku příležitosti. Válka v Iráku, ale i další ozbrojené konflikty dokazují, že při rozhodování o jejich zahájení nejsou rozhodující zásady mezinárodního práva, dokonce se na ně mnohdy nebere ani ohled, ale umění manipulovat s názorem masy lidí - voličů.

V této práci jsem se snažila ukázat historické pozadí propagátorů války v Iráku, které vypovídá mnohé o jejich pravých úmyslech a poukázat na detaily, kterými se veřejnost často nezabývá. Tyto detaily dokazují jak je i dnes jednoduché manipulovat s názorem masy lidí. Dokazují, že demokratické zřízení státu není pro mocenské zájmy určité skupiny lidí žádnou překážkou. A pokud skupiny podobné neokonzervativnímu hnutí budou i v budoucnu rozhodovat o válečných taženích a zbrojení, tak válečná řešení sporů v mezinárodních vztazích rozhodně neomezí, ale naopak rozpoutají další spirálu nekonečných národnostních sporů a povedou k totálnímu chaosu v mezinárodním systému.

Dnešní situace v Iráku je toho důkazem. Američané by si měli po více než 65 letech své intervenční zahraniční politiky uvědomit, že bombardováním se problémy nevyřeší. Svým přístupem de fakto otevřeli Al Kaidě dveře do Iráku a umožnili jim roztočit spirálu sektářského násilí mezi šíty, sunnity a Kurdy. Jestli se do ní víc než již jsou zamotají Írán, Sýrie, Saudská Arábie, Turecko a znovu USA či Izrael, bude to znamenat katastrofu nejen pro Střední východ, ale i pro všechny, kteří závisí na jejich dodávkách ropy, tedy i na nás.

Jana Ridvanová: Intervence Spojených států po druhé světové válce, Praha 2006 - bakalářská práce, Vysoká škola mezinárodních vztahů, vedoucí práce: JUDr. Zdeněk Matějka, oponent: JUDr. Miroslav Polreich,
| DOC 655kB ZDE