Jeho podvědomí reagovalo stejně jako podvědomí chlapce, kterému řeknete, že jeho milovaný otec byl spatřen ve stohu s cizí ženou. Dál se debata odvíjela věcně a nestranně, tento první okamžik však mého bývalého šéfa vždy prozradil: USA pro něj po větší část života znamenaly jediný zdroj společenské naděje. Snad proto, že můj bývalý šéf nepocházel z prostředí, kde by nadmíru citově strádal, zkrátil se jeho podvědomý reflex do řádu sekund. Jsou však i lidé, kteří na světě nikdy neměli nic než lásku adoptivního otce, a těm pak můžete naklást tolik faktů o jeho zločinné povaze, kolik chcete, a s jejich adoptivním synovstvím to ani nehne.

Nedávno jsem četl program jedné české royalistické strany. Píše se v něm, že národ a stát nemůže bez otce zdravě fungovat. Vzpomněl jsem si na Svatého Václava, Karla IV., Františka Palackého, Františka Josefa I., TGM, Edvarda Beneše, J. V. Stalina, dokonce i Václava Havla...

Naše duše hovoří jasnou řečí: jedinec, rodina, obec, národ i planeta otce skutečně potřebují. Ale otce pravého. A toho z podstaty máme: tak jako jablka na větvích mají strom. Sigmund Freud řekl, že až přestaneme hrát hru na syny a otce a přijdeme na to, že jsme všichni syny, nastane to, čemu se říká mír. Což je slovo, jehož významové jádro je od nás dnes mnohem dál, než kam doletí nejvýkonnější jaderná hlavice.