Co třeba tento text, citujme v  překladu Kralických, tedy současníků Shakespeara: Slova úst moudrého [jsou] příjemná, ale rtové blázna sehlcují. Počátek slov úst jeho jest nemoudrost, a ostatek mluvení jeho pouhé bláznovství. Nebo blázen mnoho mluví, [ješto] neví člověk ten, co budoucího jest. Jest zlá věc, [kterouž] jsem viděl pod sluncem, totiž neprozřetelnost, kteráž pochází od vrchnosti, [že] blázen postaven bývá v důstojnosti veliké, a moudří že v nízkosti sedávají. Viděl jsem služebníky na koních, knížata pak, ana chodí pěšky jako služebníci. Běda tobě, země, když král tvůj dítě jest, a knížata tvá ráno hodují. Blahoslavená jsi ty země, když král tvůj jest syn šlechetných, a knížata tvá, když čas jest, jídají pro posilnění, a ne pro opilství (kniha Kazatel 10. kap.) ? A nebo co tento aktuální textík: Člověk nešlechetný, muž nepravý chodí v převrácenosti úst. Mhourá očima svýma, mluví nohama svýma, ukazuje prsty svými. (kniha Přísloví 6,12-13) ? Vskutku, nihil novum sub sole!

Čtením k tomuto našemu virtuálnímu kázání je sedm veršů z třetí kapitoly Jakubovy epištoly. Jejich základní myšlenkou je varování před ničivými účinky zlého slova. A pak také myšlenka, že slova prozrazují naše nitro - slaný pramen nemůže přeci dávat sladkou vodu.

Tuto myšlenku převzal Jakub od Ježíše, který v našem výchozím textu ke kázání říká, že strom se pozná po ovoci: dobrý člověk říká dobré věci, zlý člověk věci zlé. A také říká Ježíš, že z každého svého slova člověk bude skládat účty. Doslova: každé jeho slovo bude poměřeno slovem Božím. Jak tomu máme rozumět?

Biblická tradice je přesvědčena, že slovo má daleko hlubší funkci, než jen dorozumívací kód. Slova jsou v této tradici výrazem a ztělesněním vůle a úmyslu, a stála-li za nimi celá osobnost, ať dobrá, nebo zlá, nechybí jim značná účinnost.

Myšlenka, slovo a čin pro židokřesťanskou tradici tvoří organickou jednotu jako nerozlučný projev vůle. Proto, jak jsme četli, jen blázen mnoho mluví, protože slovo je podobno vystřelenému šípu, který zasáhne svůj cíl (Přísloví 26,18). Slovo je naplněno dynamikou, energií, takže je schopno zasahovat do běhu událostí. Tato tvůrčí síla slova pomine teprve "vypotřebováním". Proto Izraelité věřili tak silně v účinnost požehnání, které jim nebylo jen přátelským popřáním zdaru, stejně tak jako věřili v účinnost kletby. Každé vyřčené slovo je takřka tvůrčím činem.

Slovo a řeč jsou vyjádřením podstaty toho, kdo mluví, takřka součástí jeho bytosti, ztělesněním jeho duše. Podle mluveného slova je člověk poznatelný ve své podstatě. Patří sem samozřejmě i nonverbální mluva našich gest a mimických projevů -- viz ono výše zmíněné ukazování prstem -- ale mluvení zůstává nejvýznamnějším projevem lidské osobnosti.

Platí-li toto o lidském slovu, o to víc to platí pro slovo Boží, které zasahuje srdce člověka tak silně, že je schopen je vnímat. Hebrejský výraz pro slovo -- dábár -- znamená vlastně smysl, pozadí, podstatu nějaké věci a to platí zejména pro slovo Boží, které zasahuje do dějin, do běhu událostí, zůstává na věky a je nezrušitelné. Tam, kde Bůh mlčí, mizí životadárná síla, naděje, milost.

Novozákonní řečtina používá namístě hebrejského dábár výraz logos. To souvisí se slovesem legein, sbírat, a při jeho vyslovení si staří Řekové domýšleli významy jako: sbírka, řád, pravidlo, rozum, zákonitost, "logičnost". Zná i další výrazy, zejména réma, které souvisí s vyslovováním a Řekům znělo jako výrok, rčení, mysleli při tom spíš na samo mluvení, na zvuk - víc, než na význam slov.

Časem se oba výrazy pomíchaly a jsou i v Bibli často používány zástupně, na řadě míst však pisatelé přesně oba významy rozlišovali a rozdíl ve významu obou výrazů jim umožňoval poukázat na rozdíl mezi lidským slovem - to je mnohdy jen réma, mluvení, až žvanění, často bezobsažné, takový ten lidský slovní průjem, anebo třeba i slovo zlé, jak jen lidské slovo zlým umí být, a mezi slovem Božím, to je vždy logos, řád, pravda, smysl, dobrota, sám smysl všeho.

A to už jsme v našem textu z Matoušova evangelia, kde Ježíš říká: Z každého planého slova, jež lidé promluví, z každého réma budou skládat účty slovu Božímu, logu.

Myslím, že alespoň něco z tohoto dědictví naší civilizační tradice je třeba mít na mysli, když se pouštíme do dnes častých diskuzí o korektnosti našeho jazyka. Je pravda, jak říkají někteří, že křečovitá snaha o jazykovou korektnost bývá mnohdy komická -- bylo tomu tak vždycky, viz všelijací ti požárníci, příslušníci veřejné bezpečnosti, či celá slavná úvaha Dr. Vlacha ze Saturnina o ševcích a dalších povoláních.

Nicméně vztah mezi mravní úrovní jakéhokoliv společenství jednoho jazyka, mezi jeho etikou (korektností) a jazykem, kterým tato společnost mluví je vztahem přímé úměrnosti.

Významy jednotlivých slov a jejich korektnost se v čase mění. Jsou slova, která byla původně hanlivá, a přeci se dokázala časem rehabilitovat, jako třeba gotika, secese, husita a řada dalších slov, která se z nadávky dopracovala až k tomu, že jsou obecně salonfähig. Jsou slova, která dokonce prožívají v historii značné výkyvy: původní nadávka křesťan se stala slovem po staletí váženým, až se stala po nástupu komunismu u nás opět nadávkou.

Jsou také mnohá původně ctnostná slova (ještě třeba u M.J.Husa) jako např., děvka (služebné děvče), šukat (těkat v prostoru), pitomý (krotký) atd., která však neodolala času a začala se používat v jiném významu, či si význam zachovala, jako např. původně běžně užívané výrazy jako kurva, či prdel, které však získaly takový emoční náboj, pro který se stala neslušnými.

Jazyk, kterým mluvíme vypovídá o stavu našeho ducha a ovšem také tento jazyk ovlivňuje ty, ke kterým, či o kterých mluvíme. Je to prostě tak, že se jazyk vyvíjí, reaguje citlivě na společenské klima těch, kteří jím mluví.

Právě ona často vysmívaná snaha o korektnost vyjadřování přeci není ničím jiným -- není-li křečovitá a vyumělkovaná - než snahou reagovat citlivě na měnící se význam slov a omezovat v obecném užívání ta, která se stávají urážlivými, ponižujícími, zlými. A je jen přirozené, že je to proces neustálý, vedoucí k hledání stále nové korektnosti. Pracuji s handicapovanými klienty Diakonie a tak dobře vím, že pro ně není dnes již možno použít kdysi korektního výrazu mrzák, ale jsou to -- pokud vůbec se jakákoliv kategorizace, která sama o sobě je problematická, musí někde použít - osoby se zdravotním postižením.

Být ve své řeči korektní -- to je velmi důležitá známka naší ohleduplnosti a citlivosti. A také sociální inteligence, se kterou rozpoznám, jak které slovo, či která věta bude vnímána. Jsou situace, kdy slovo Rom bude komické -- v rozhovoru se spoluobčany, kteří se navzájem nazývají Cikáni -- a kdy slovo Cikán bude hluboce urážlivé, použiji-li jej v souvislosti s nějakou negativní vlastností. Je rozdíl mezi situacemi, kdy je vhodné použít slovo Čech, a kdy je na místě oblíbené slovo prof. Černého: Čecháček. Je to citlivost, se kterou poznám kdy a jakou anekdotu mohu vyprávět, aniž bych se dotkl někoho z přítomných.

Korektnost jazyka není nějakým feministickým, či jakým výmyslem. Je to výraz noblesy našeho nitra, naší sociální citlivosti a inteligence, našeho vztahu k druhým kolem nás. Výraz toho, nakolik naše réma je souměřitelné s tím Božím logos.

Amen