Místo mnoha účastníků ze všech koutů republiky by stačil jeden, maximálně dva přímo ve studiu. Moravcovy Otázky jsou pestrým kaleidoskopem, ale britská zkušenost nás učí, že nejvíce se od zpovídaného politika dozvíme, když jej jediného tlačí "do kouta" jeden (když ne více), ovšem kvalitně připravený, novinář. Soustředění se na téma, hluboké porozumění faktům a souvislostem, úsilí vydolovat z politika to, co si skutečně myslí, leč snaží se skrýt, to jsou rysy kvalitního diskusního pořadu.

V době, kdy si (i demokraticky smýšlející) politici usurpují stále větší moc a kdy zeje stále větší propast mezi voliči a jejich volenými zástupci, kteří jen obtížně odolávají silám a tlakům globálního rozměru, novinářova velikost se odvíjí od schopnosti kultivovaně, s nadhledem a zdvořile, ovšem nekompromisně, odhalovat pozadí a souvislosti politikova jednání. Ukázat divákům alespoň část skutečnosti, již se snaží politici zastřít, je ovšem zjevně nad Moravcovy síly.

Příkladem budiž pořad z minulé neděle (10. prosince). Ve studiu proti sobě sedí dva protivníci: bývalý ministr zdravotnictví David Rath a současný ministr-neministr Tomáš Julínek. David Rath pronese tvrzení. Tomáš Julínek Rathovo tvrzení popře. David Rath obviní Tomáše Julínka, že neříká pravdu. A Václav Moravec? Kdyby byl skutečně dobrým novinářem, věděl by, jaká je skutečnost a okamžitě by jednoho z účastníků diskuse usvědčil ze lži. Václav Moravec však fakta zná jen občas a divák se pravdu nedozví.

Že Václav Moravec neví, jaká je skutečnost, by nevadilo, kdyby cílenou, dobře strukturovanou sadou otázek dotlačil oba bývalé ministry k nezpochybnitelným výrokům, z nichž by vysvítalo, kde je "zakopán pes" a kdo ze zúčastněných lže (neboť o tom jediném není v současnosti nejmenší pochybnosti -- že buď politik ČSSD, nebo politik ODS, lže).

Václav Moravec však typicky nechá zaznít dva protikladné výroky a pak pokračuje v diskusi, jako by se nechumelilo. Jeho diskusní pořad se tak mění v marně prožvástaný čas, kdy si političtí oponenti odříkají, co jim libo. Divák se pak prakticky nedoví nic.

Kdo usedl k televizi jako příznivce ODS s přesvědčením, že David Rath je gauner, který likvidoval české zdravotnictví, zvedne se za hodinu od "bedny" s nezměněným přesvědčením. Podobně na tom bude příznivce ČSSD, který je přesvědčen, že Tomáš Julínek je ten gauner, který likviduje české zdravotnictví. Moravcův pořad přispívá jen pramálo k tomu, aby se přesvědčení zmíněných diváků posunulo směrem ke znalosti, směrem k pochopení skutečnosti. Svým způsobem tak Václav Moravec napomáhá upevnění současné politické krize: Fakta nikdo nezná, rozhoduje přesvědčení a emoce. Práce Václava Moravce, jeho diskusní pořad, na tomto statu quo zhola nic nemění.

Klesající úroveň Moravcova pořadu ještě podtrhuje jeho chování. Největší jeho silou by měla být důkladná znalost faktů a brilantní argumentace. Protože však Václav Moravec tímto arsenálem disponuje jen příležitostně, pomáhá si svým tělem: Naklání se k tázanému; čím závažnější otázku chce položit (závažnou pro něj, ne tak pro diváka), tím větší je jeho náklon. Nedůstojné, ba trapné je jeho chování, když politik mluví o obsazení nějakého postu dosud neznámým člověkem a Václav Moravec se chce dovědět jeho jméno. V tom případě se po stole téměř plazí a kňouravým hlasem škemrá podobně jako pětileté dítě, jež se chce od rodičů dovědět, co že dostane k vánocům pod stromeček: "Řekněte mi to..."

Neschopnost Václava Moravce ptát se na podstatné věci je pozoruhodná. Zdá se, že už na začátku pořadu má nachystánu sadu prefabrikátů, které zatvrzele opakuje, i když průběh diskuse již prokázal jejich malichernost. Typický způsob, jímž Václav Moravec otázky klade, začíná slovy "To znamená ..." a je následován dvěma možnostmi odpovědi. Třetí možnost neexistuje. Zkusme si tento způsob tázání se popsat následujícím příměrem:

Host ve studiu uvádí, že pastelky dovážené z nejmenované asijské země by měly být staženy z trhu, protože jsou jedovaté. Nato redaktor uchopí zelený sešit a ptá se: "To znamená, že tato pastelka je červená nebo modrá?" Host se pokouší vysvětlit, že redaktor nemluví o pastelce, ale o sešitu; že ten není ani červený, ani modrý, nýbrž zelený; a že konec konců na barvě nezáleží, protože jedovaté jsou všechny zmíněné pastelky. Host se však pokouší marně. Redaktor mu skáče do řeči a zarputile trvá na svém: "Prosím, odpovězte mi na mou otázku!"

A to je další nešvar, kterým se v poslední době vyznačují Otázky Václava Moravce. Diskutujícímu není dovoleno dovést do konce svou argumentaci. Zpravidla v okamžiku, kdy by se divák mohl dovědět něco důležitého, skáče Václav Moravec diskutérovi do řeči a vynucuje si na něm odpověď na to, co zajímá jej samotného. Podobně jako Marek Eben, přikládá Václav Moravec větší váhu svým otázkám než výrokům svých hostů.

Dryáčnický styl, k němuž se Václav Moravec v poslední době uchyluje, nesoustředěnost na podstatné věci a celková roztěkanost pořadu přispívají k tomu, že pořad Otázky Václava Moravce se stává jen dalším z mnoha kamínků v mozaice hry na demokracii v České republice. Dlouhé minuty se diskutuje, ale k žádnému podstatnému závěru se nedojde. Je to diskuse pro diskusi.

O Václavu Moravcovi se říká, že patří k nejlepším českým novinářům. Je-li to pravda, pak česká žurnalistika leží v troskách.