Všichni, kdo měli potěšení poznat R. Richtu, obdivovali jeho píli, rozhled i příjemnou povahu v době, kdy musel bojovat s těžkou nemocí. Práce ho udržovala psychicky v rovnováze.

Rozcestí, na které upozorňovala "Civilizace", se týkala možnosti dalšího zabezpečení rozvoje výrobních sil harmonickým způsobem, včetně rozvoje nejdůležitější složky těchto sil - člověka, jeho schopností a duševního života. Systémový názor vyjádřený v "civilizaci" se opíral o bravurní myšlenku K. Marxe (1857) - "úspora pracovní doby se rovná růstu volného času, tj. času pro plný rozvoj individua, který zase působí zpětně na produktivní sílu práce jako největší produktivní síla. Z hlediska bezprostředního výrobního procesu může být pokládána za produkci fixního kapitálu, přičemž tento fixní kapitál je sám člověk.".

Růst volného času = čas pro plný rozvoj individua - bych nazval Marxovou rovnicí a současně podmínkou pro volbu jedné větve rozcestí civilizace. Každý soudný člověk si může odpovědět na to, zda existující civilizace svou sterilní, někdy parazitní kulturou usměrňuje veškerý růst volného času na rozvoj individua. Otázka za jakých podmínek je Marxova rovnice splněna si zaslouží větší pozornost než je zde možno věnovat.

Druhou větví rozcestí je přenechání vývoje samospádu (W. Leontieff: "kam vítr loď odfoukne") požadavků kapitálu, usměrňovaného maximalizací zisku, bez ohledu na společenské důsledky. Je mnoho indikací, že lidstvo si vybralo tuto větev.

V "civilizaci" se samozřejmě promítá tehdejší bipolární situace. Současná situace je poznamenaná důsledky ukončení bipolarity. Desítky let budovaný systém ztratil smysl a zatím nebylo navrženo nic kromě liberálního tržního systému, který není na úrovni požadavků doby. Proto politika většiny zemí je založena na negaci již se projevujících negativních jevů civilizačního vývoje (Thullier) - jak zabránit terorismu, drogám, jak se vyhnout inflaci a krachu na burze. Jak se bránit znečištění životního prostředí. Jak se bránit konkurenci a přistěhovalcům. Jistě vyjádřil názory mnohých jeden francouzský expert, když napsal v r. 1993: "Nyní vidíme ve Francii prostředí úzkosti a kolektivní deprese vyvolané příslibem štěstí a hojnosti, který se neuskutečnil a dnešek je vzdálen tomu, aby byl lepší než včerejšek".

Žel, koncem sedmdesátých let se u Radovana objevila další zákeřná nemoc, ale ani tato nová hrozba nezmenšila jeho pracovitost a zájem o problémy civilizace. Chtěl bych to ilustrovat, ne bez bolesti, následujícími řádky. Během mé předposlední návštěvy u něho v nemocnici mně požádal, zda bych mu neporadil nějaký psací stroj, na kterém by jednou rukou mohl psát na klávesnici vleže, protože na druhé ruce měl prakticky neustále infuzi, nebo transfuzi. Současně projevil zájem o ovoce kiwi, o kterém se někde dočetl. Tu druhou prosbu jsem splnil při nejbližší návštěvě v nemocnici a netušil jsem, že je to moje poslední shledání s ním. Když jsem jel na další návštěvu a byl jsem asi 100 km od Prahy (za Jihlavou na dálnici), slyšel jsem z rozhlasu zprávu, že Radovan skonal, takže jsem nestihl splnit též tu první prosbu.

Nicméně R. Richta zanechal rukou psané teze k poslední zamýšlené práci na jeden a půl stránce, práce, kterou nestihl rozpracovat. Název práce je "Obrysy nové civilizace", kde sice téměř stenograficky, ale velmi jasně popisuje hlavní otázky. Když opakovaně čtu tyto řádky, napadá mě myšlenka, kterou jsem někde četl, že nic nevyčistí mysl lépe než pohled do hlavní pušek popravčí čety. Radovan si uvědomoval, že je v podobné situaci, proto snad ta neobvyklá jasnost ve vyjadřování a pronikavý pohled.

V tezích poznamenal, ze "přechod k socialismu je svou podstatou přeměnou práce ve formu všeobecného rozvoje člověka a ne jen jiné rozdělování, ale jiné výrobní vztahy všeobecné vzájemné spolupráce a potom vzájemného rozvoje a tyto jiné vztahy se projevují reálně právě v tom, že člověk svým činným sebeuplatněním v práci (stejně jako mimo ní) dosahuje svého rozvoje... pokud socialismus nedá milionům lidí jiný způsob svého činného sebeuplatnění jakožto společenských bytostí i jako rozvíjejících se bytostí, nebude moci přesvědčivě zvítězit". Pro Richtu podmínkou vítězství socialismu bylo nejen jiné rozdělování, ale také a to hlavně - jiný proces tvorby bohatství. "Civilizace" přitom velmi názorně, ovšem v míře, kterou poměry dovolovaly, upozorňovala na nedostatky a ignorování vývojových trendů v socialistických zemích. Jeho varování z jara 1983 se po 17 letech ukázalo jako oprávněné.

Ukazuje se, že pokud civilizace má zvolit na rozcestí správný směr, musí dojít k systémovým změnám. Jedna z jednoduchých definic (spíše popisu) systému je, že systém je množina prvků a vztahů mezi nimi. Z Richtovy práce vyplývá, že pro systémovou změnu nutno změnit jak prvky (lidi), tak vztahy mezi nimi. Lidé se změní, když volný čas využijí k svému rozvoji. Chtějí to však lidé?

Vztahy by se měly změnit (dle Richty) ze spolupráce (která v neoliberálním tržním prostředí má omezené šance) na vztahy vzájemného rozvoje. To je vážný obecný problém. Jednou se vědci snažili najít optimální strategii vyjednávání a vyhrála to jednoduchá strategie (Prof. Rappoport) -- nabídnout spolupráci a pak se řídit reakcí partnera.

Nic nenasvědčuje tomu, že k docílení těchto změn je nutno mít mnoho střelného prachu. Stačí šedá kůra mozková.

Pokud se nezajistí harmonický růst systému (společnosti), dojde nutně k vnitřním rozporům, propastem a protikladům. Některé problémy nabývají charakteru, který by strojaři označili za "samosvorné". Nynější společnost jich nabízí bezpočet. Nejen růst rozdílů mezi chudými a bohatými, ale hlavně růst potřebných na jedné straně a růst počtu těch, kteří by potřeby mohli uspokojit (nezaměstnaní), ale systém to není schopen zajistit. Na jedné straně je nedostatek potravin a na druhé straně se platí zemědělcům, že omezují výrobu (osevní plochy, vinice, atd.). Něco podobného je v přírodě, která je také v nerovnováze. Roste plocha pouští pro nedostatek vláhy a současně roste plocha téměř pravidelně zaplavovaných oblastí.

Počet publikací věnovaných civilizaci neustále roste a dílo vzniklé pod vedením R. Richty mezi nimi zaujímá důstojné místo. Přesto však převládá dojem, že není pochopen rozsah problému. Současná civilizace je výsledkem téměř tisíciletého vývoje a má kořeny ve středověké společnosti kupců a lichvářů se systémem hodnot jen málo odlišným od hodnot jeskynního člověka. Změnit ji není otázkou jednoho volebního období, ani jedné generace.

Marathon 1/2001, leden 2001