Kupodivu nenásledovalo odvolávání z funkcí těch vysokých státních úředníků, kteří tyto legislativní perly vytvořili. Skandál byl nakonec odbyt s tím, že nikoli příslušný náměstek ministra zdravotnictví, který za danou oblast odpovídá, ale kritici těchto nesmyslů poškozují dobré jméno Evropských společenství. Pochybovačům o správném směřování EU se dostalo nálepky euroskeptiků. Všem bez rozdílu. Následující krátký výčet příkladů, který zdaleka není úplný, podle mého skutečně zakládá důvod ke skeptickému postoji vůči tvorbě bruselských EUrokratů.

V úterý a ve středu 12. a 13. prosince bude Evropský parlament projednávat ve III. čtení návrh směrnice REACH. Tento dokument je mezi evropskými lobbyisty považován za momentálně největší hit. Něco jako La Traviata v milánské La Scale. Jde o rozsáhlou partituru, ve které je spousta motivů pro dlouhou řadu interpretů. Vzhledem k tomu, že tato materie ovlivní fungování téměř všech sektorů průmyslu, lze čekat velké množství repríz. Pro velké zástupy eurokratů, eurolobbyistů a euroadvokátů to bude taková "mana bruselská".

Návrh počítá s tím, že bude zřízena Evropská chemická agentura. V té najde dobře placené zaměstnání možná i několik set chemiků a i určitě několik tisíc úředníků. Na okraj lze dodat, že platy EUrokaratů se pohybují podle funkčního zařazení v rozmezí 4 až 10 tisíc EURO. Plus příplatky.

V činnostech "kolem" Evropské chemické agentury se určitě uplatní spíše desetitisíce lobbyistů a právníků -- specialistů na Acquis communautaire. Evropská chemická agentura totiž bude evidovat každou chemickou sloučeninu, která bude v EU vyrobena nebo do EU dovezena ve "větším" množství. V některých případech bude toto "větší" množství představovat 1 tunu v jiných případech 10 tun. Všechny tyto chemické sloučeniny budou muset mít různé atesty, certifikáty a další papíry, podle nichž se bude rozhodovat o režimech nakládání s příslušnou chemikálií.

Vedle směrnice REACH vznikají paralelně další předpisy, podle nichž bude nutné na výrobek psát, jaké chemické látky obsahuje.

Na první pohled dobrá myšlenka. V zájmu kvality života -- respektive čistého životního prostředí, kterým je zdůvodňováno přijetí této směrnice, přece je, abychom věděli co obsahují výrobky, s nimiž denně přicházíme do styku. A abychom věděli, jaké důsledky pro naše zdraví může používání těchto výrobků mít.

Realizace této myšlenky, o které se diskutovalo v Bruselu 20 let hodně vypovídá o stavu, v němž se EU nachází. U některých kategorií chemických látek bude atesty vypracovávat Evropská chemická agentura. U jiných budou "glejty" vydávat národní registrační a analytická pracoviště. V některých případech však bude stačit posudek tzv. "nezávislého pracoviště". Nejproblematičtější je však ustanovení navržené Komisí, podle něhož by posudky a testy měly být prováděny na náklady výrobců. Nebo přesněji řečeno na základě přímé úplaty za provedení testu a vydání posudku. Aplikace tohoto ustanovení může mít řadu podob. Některé východoevropské národní atestační úřady mohou na jedné straně šikanovat malé firmy, které nemají volné peníze na granty, z nichž jsou placeny "vedlejšáky" tamních pracovníků. Tlusté knihy by o tom dokázaly napsat farmaceutické firmy, které absolvovaly řízení o registraci léčiva před českým Státním ústavem pro kontrolu léčiv.

Na druhou stranu si lze představit desítky "nezávislých" pracovišť, které by za příslušně tučný obolus dokázaly napsat potvrzení o zdravotní nezávadnosti i pro Fosgen či Yperit. Jako varování před "nezávislými" znalci nám mohou sloužit tuny diamantů v bankovních rezervách českých bank, které ocenili horentními částkami v době privatizačního úvěrového boomu "nezávislí" soudní znalci, které dnes hledá INTERPOL. Ztráty z těchto úvěrů nakonec zaplatili prostřednictvím ČKA daňoví poplatníci.

K Evropské chemické agentuře, které má být zřízena lze dodat asi tolik, že asi těžko bude fungovat jinak než ostatní podobné evropské úřady. Desítky papírů, stovky kolonek -- speciální hantýrka a zkratky, jimž rozumí jen "zasvěcení". Hodina práce "zasvěceného poradce stojí několik tisíc EURO. Malé firmy to nemusí zvládnout. Velké firmy těch několik miliónů na atestaci obětují a ještě se zbaví konkurence. Svérázná podoba podpory malého a středního podnikání a ochrany hospodářské soutěže. Euroobčané to jistě ocení, až budou platit ceny, stanovené suverénními vládci trhu.

A tak to v Evropské unii chodí se vším. Například s botami. Boty vyrobené v Číně za cenu 20 Kč kupujeme za stejnou, ne-li vyšší cenu, než když byly vyráběny v Evropě za cenu nesrovnatelně vyšší. Vyšší výrobní náklady, ale také vyšší kvalita. Nechce se mi nosit boty, které vyrobily možná děti, možná ženy nebo vězni za pro nás nesnesitelných podmínek. A řekne naše milá Evropská komise -- pánové, tak tohle ne? Boty vyrobené v Evropě mají minimální hodnotu lidské práce 1000 Kč, takže to, co v Asii ušetříte na mzdách, bezpečnostních opatřeních a ne-investicích do životního prostředí, doplatíte na clu. A bylo by vymalováno. Ale to ne, to nejde. To by dělníci v Evropě roupama nevěděli co by si vymysleli. Delší dovolenou, vyšší mzdy, podporu zaměstnaných matek. Kam bychom to přišli? Kde by byly ty pěkné zisky, ze kterých máme tak pěkné desátky?

A jsme u jádra pudla, jak pravil Faust. Jelikož se nechce nebo nesmí řešit opravdové problémy, vymýšlejí se eurobanány a nehořlavé cigarety. Zdá se vám to jako pitomost? V Evropské komisi přitom právě vrcholí přípravy na předložení směrnice LIPPS -- o nehořlavosti cigaret. Regulují se pitomosti, místo aby se realizovala ochrana vnitřního trhu před výrobky fakticky feudálních států, ve kterých mají královská sídla původně civilizované firmy -- dosaď si libovolnou firmu vyrábějící sportovní obuv, oblečení a další doplňky --A -- Adidas P -- Puma, R -- Replay, V -- Vagabond, atd. Evropská unie by mohla ochránit pracovní místa svých občanů, ale to by proti nim jejich vlády a komisaři zároveň nesměli vést třídní boj. Nebojme se toho slova, je výstižné. Je to preventivní třídní boj proti těm, kdo by chtěli ze společného koláče víc než oschlé okraje. Tak vy byste chtěli rozinku? Číňanům stačí, když si jen čichnou. Také byste rádi jednou čichali, ale už se nedostanete ani do kuchyně. Ještě prosit budete, ale my si naše opatření na ochranu kvality vašeho života rozvracet nedáme.

Proč je evropská politika tak absurdní? Má to snad něco společného s naším členstvím? Říká se přece, že Češi rozloží každou instituci, které se účastní. Rakousko-uhersko, Varšavská smlouva, Československo. Ostatně i NATO již není co bývalo...

V případě krize EU lze říci, že to s Čechy souvisí i nesouvisí.

Tyto "eurobanány" jako směrnice REACH či směrnice o nehořlavosti cigaret nevymyslel žádný český úředník. Čeští úředníci jejich přípravu pouze tají před veřejností a hlasují podle not, v nichž mají napsáno "hlasovat dle názoru většiny EU". Naše ministerstva jakoby nevěděla, co to asi může udělat s našimi výrobci a zaměstnaností českých lidí. Jinak řečeno jaký český národní zájem.

Tato krize se vstupem Česka a dalších postkomunistických zemí přece jen souvisí. Evropská společenství měla i svá hvězdná období. Pod 2. světové válce ekonomika členských zemí Evropského společenství uhlí a oceli -- předchůdce dnešní EU - rostla nejvíce ze všech zemí světa. V té době se za pomoci podpor z veřejných rozpočtu zvedl z válečných trosek evropský průmysl. Evropské zemědělství prodělalo kvalitativní změnu o několik řádů. Členské státy vybíraly progresivní daně s jejichž pomocí se podařilo poprvé v dějinách zřídit všeobecně dostupné zdravotnictví a školství. Hospodářství "šestky" rostlo na společném trhu, který však byl efektivně chráněn proti dumpingu ze třetích zemí. Z výnosů růstu byla financována integrace a pomoc slabším oblastem, které měly problémy se adaptovat na zvětšenou konkurenci v rámci vnitřního trhu.

Potom do EHS vstoupila Velká Británie. Země, která od počátku nechtěla integraci Evropy, společné instituce a federální stát. A nástroje, s jejichž pomocí by bylo možné čelit tlaku globalizace. Například cel, které by dorovnávaly rozdíl v nákladech práce, ochraně životního prostředí při výrobě v Evropě a třeba v Indii nebo Číně. Velká Británie totiž měla zájmy v řadě těchto zemí. Respektive firmy, která financují politické strany, mají zájmy v řadě těchto zemí.

Proces integrace se prakticky zastavil. EHS poté sice ještě dokázala připravit sadu společných technických norem. Což je pro společný trh nutné. K dalším politickým krokům však již nedošlo. Svůj vrchol zažila Evropa na konci 80. let, kdy skutečně vznikl evropský trh, který však byl regulován zákony sociálně tržního hospodářství. Západoevropské země v období studené války rozpracovaly sociální zákony. Jenže to bylo pod hrozbou strašidla komunismu. Pak toto strašidlo zmizelo a s ním i ochota akcionářů se dělit se zaměstnanci.

Ještě v 80. letech, kdy Evropské komisi předsedal Jacques Santer -- přesvědčený stoupenec federalizace Evropy a evropského sociálního modelu - Komise navrhovala harmonizaci daní. Tento návrh nakonec vetovalo Lucembursko, jehož byl Santer před tím 10 premiérem.

Vojenská teorie říká, že každá bitva má tzv. "bod zvratu". Okamžik v němž se rozhoduje, kdo zvítězí. Pro Evropu a její sociální model byl tím bodem zvratu právě rozhodování o harmonizaci daní. Daně se tehdy harmonizovat nepodařilo.

Dnes již se to asi nepodaří.V Nové Evropě totiž vždy bude dost politiků, kteří uplatní veto. Protože jejich politikou je něco jako Agenda 2010 tedy lákání investorů na nižší daně a levnou a flexibilní pracovní sílu. Že je tato politika krátkozraká? Že Indové a Číňani, kde je dodnes tolerována dětská práce a faktické otroctví, dokáží být ještě levnější? To je ten bič v třídním boji na evropské pracující. Mává jím tu Evropská komise, v níž zasedají takoví výtečníci, jako komisař pro obchod Peter Madelson, který musel dvakrát rezignovat na ministerskou funkci ve vládě Tonyho Blaira. Člověk, který je spojen s politikou New Labour -- tedy odklonem od politiky pro lidi a příklonem k politice pro firmy. Nebo Vladimír Špidla. Bývalý český premiér, který se stal evropským komisařem pro sociální otázky poté, co v důsledku asociální politiky své vlády drtivě prohrál volby do Evropského parlamentu.