Jak jste se vy, filosof, dostal ke studiu vědeckotechnické revoluce?
Původní impuls přišel z úplně opačného konce. Zpracovával jsem studii o humanismu a zastavil jsem se nad situací člověka v moderní civilizaci. A abych uvedl všechny »paradoxy« najednou: nejvíce podnětů přinášelo zamyšlení nikoli nad minulými trendy vývoje, ale nad budoucností. Bylo to koncem padesátých let; industrializace byla u nás v plném proudu a zdálo se, že stačí jednoduše kvantitativně prodloužit její trendy ve všech oblastech společenského života do budoucnosti; že cesta je tím v podstatě zmapována a vyžaduje jen určení číselných mezníků - prostě, že dosažení komunismu nebude spojeno s nějakými zvláštními, podstatnými obraty a přeměnami. Jenomže v jedné věci tato představa nevycházela: když se industriální tendence promítly do budoucna, došlo se vždy k paradoxním závěrům, nesmyslným především z hlediska člověka. Alespoň jeden příklad. Tradiční názory na socialistický vývoj předpokládaly, že do nedohledna vystačíme se starou strukturou práce, v níž převažuje jednoduchá monotónní obsluha mechanismů. Nebralo se v úvahu, že taková práce striktně vymezuje zájmy, motivaci, potřeby a nároky člověka, určuje jeho životní styl - a ten zase podstatně ovlivňuje společenský růst a nakonec opět množství a povahu práce, kterou společnost potřebuje. Prodlužme tento rozpor do budoucnosti: uvažujeme o člověku s vyšší, komunistickou strukturou podstat a zájmů - ale ponecháváme mu starou úroveň práce a omezený způsob činného spoluuplatnění, z něhož tato motivace vychází. Pak by nezbylo než spoléhat, že vše vyřeší osvěta nebo příkaz. A jakmile se společenská věda nespokojila s pouhým popisem a začala pracovat analyticky, dospívala k závěru, že industriální vývoj nemůže sám o sobě rozřešit problémy vytčené v Marxově koncepci humanismu. Mluvím možná zeširoka. Ale je dobře si uvědomit, že paralelními cestami se ubíraly úvahy, jež vyústily v novou ekonomickou soustavu.
Teoretická zkoumání tedy signalizovala bludný kruh. Na základě industriálního vývoje, jenž měl připravit komunismus, nebylo možné změnit strukturu práce, a na základě současné struktury práce nelze zase dospět ke komunismu.
Tímto zjištěním jsme dostali jen negativní podnět, který pouze naznačuje, že další vývoj společnosti je bytostně spjat s mnohem hlubšími převraty v celé civilizační základně i v podmínkách lidského života, než předpokládaly někdejší ploché koncepce socialismu. Bylo nutné pustit se do důkladného pozitivního průzkumu současných civilizačních proměn, vnitřních vazeb mezi životem člověka, společenskými poměry a rozvojem vědy a techniky. Před teoretickým zkoumáním se tak rozevřely problémy světa výrobních sil lidského života, světa, který zdaleka nemá jen jistou kvantitativní gradaci, vyčíslitelnou podle průmyslového potenciálu, ale zároveň také svou mnohorozměrnou kvalitativní skladbu. Výrobní síly prodělávají na určitém stupni hlubinnou metamorfózu, jejich obsah se mění, vstupují do nich nové faktory, převrací se vzájemná váha různých složek atd. Podrobné sledování fakt ukázalo, že k takovému procesu revolučních přeměn dochází právě nyní, kdy se civilizace přestává opírat v bezprostřední výrobě o jednoduchou práci - a to tím více, čím více se do výroby zapojuje věda a její aplikace v technologii, organizaci, řízení, kvalifikaci apod. Je pochopitelné, že se to očím přivyklým na industriální podmínky jeví jako fantazie. Ale věda se nesmí bát závěrů podložených fakty a logikou.
Nevzdálil vás výzkum od původního tématu, od humanismu?
Spíše naopak. Vtip je v tom, že každá výrobní síla má svou zvláštní společenskou a lidskou charakteristiku, vyžaduje jiné ekonomické .a sociální formy, vtiskuje vývoji jiné zákonitosti a metriku a klade na život jiné nároky. Zvláštností jednoduché práce, která se stala pilířem průmyslové civilizace, je, že sama přímo nezávisí na rozvoji lidských sil a také jej ani nevyvolává. Odtud vyplynulo oddělování výrobního pokroku od lidského rozvoje a vyvolalo něco, čemu Marx říká »reálné zdání«: představu, že problémy člověka a výrobních sil jsou vzájemně nezávislé, nebo že technika je lidsky neutrální. Věda, která se dnes stává základním zdrojem civilizačního pokroku, má však jako výrobní síla jiné »lidské parametry«. Každý její krok závisí bezprostředně na rozvoji lidských sil - a na druhé straně jej zároveň vyvolává a nárokuje. Čím více se civilizace opírá o vědu, tím většího významu nabývá lidská dovednost, um, schopnost, tvárnost, prostě -- všestranný rozvoj člověka.
Je právě toto oním spojovacím článkem, který může překonat dilema průmyslové civilizace?
Strukturální převraty ve výrobních silách, opírající se o vědu a techniku a všestranný a stálý rozvoj lidských schopností tvoří jediný kruh vědeckotechnické revoluce. A ten má strohou vnitřní, logickou vazbu. Jakmile jeden jediný článek z tohoto přediva vypadne, pak se celý pohyb deformuje, zplošťuje, vyhasíná mnohorozměrná dialektika vědeckotechnické revoluce - a zároveň mizí také naděje na dosažení komunismu.
Kdy vznikaly vaše první práce o vědeckotechnické revoluci?
První nárys myšlenek jsem přednesl v roce 1961 na konferenci ČSAV. O dva roky později vyšly podrobnější studie Člověk a technika v revoluci našich dnů a Komunismus a proměny života. Pak následovaly statě o podstatě a souvislostech vědeckotechnické revoluce - ale to už se ukázalo, že není v silách jednotlivce ani jednoho oboru řešit tak složitý komplex problémů. Pokusil jsem se proto o spolupráci s odborníky různých vědních disciplín, kteří paralelně anebo už dříve studovali některé otázky spojené s vědeckotechnickou revolucí. Bylo jich dost a musím říci, že porozumění, s nímž jsem se setkal, rozbilo postupně zcela názor, že týmová a interdisciplinární práce ve společenských vědách nemá naději na úspěch. Výsledky této spolupráce vyšly nejprve v odborných časopisech a loni jako koncepce společenských a lidských souvislostí vědeckotechnické revoluce v knize Civilizace na rozcestí. Pokud bylo dosaženo úspěchu, pak je to zásluha celého týmu.
Mezioborový tým vám pomohla zformovat, pokud vím, také společenská objednávka. Totiž zájem stranických a akademických orgánů, které si vyžádaly odbornou expertízu k XIII. sjezdu KSČ.
Ano, a tato iniciativa pomohla překonat překážky. Důležitá ovšem byla i jiná skutečnost. Nedostali jsme za úkol dokázat to či ono, nějakou apriorní tezi. Naopak. »Objednávka« zněla: dobrat se poznání ve vytčené oblasti, vědecky je zpracovat a předložit. Pak následovala diskuse o našich výsledcích. Významné a řekl bych rozhodující je, že takový systém obnovuje poznávací funkci společenské vědy a je s to mobilizovat tvůrčí síly. Takto formulovaný úkol vědě svědčí.
Jak hodnotíte stav výzkumu?
S tím, čeho se podařilo dosáhnout a co bylo stručně formulováno jako vědecká hypotéza, se nemůžeme spokojit. Je to pro nás počátek, východisko výzkumného programu, který se rozvíjí v našem týmu. Předběžně je rozpočten na pět až sedm let. Do závěru další etapy nám zbývá hodně práce - a to nemluvím o praktické aplikaci. Předpoklady, abychom výzkumný program splnili, jsou zhruba po ruce. V některých vědních disciplínách se už podařilo vytvořit skupiny, které samostatně řeší jednotlivé otázky. Příkladem může být nově vzniklé oddělení ekonomiky vědeckotechnické revoluce v Ekonomickém ústavu ČSAV, vedené dr. Bedřichem Levčíkem.
V čem se odlišuje vaše pojetí od koncepcí soudobých civilizačních proměn vytvořených v zahraničí?
Snažíme se postihnout podstatu a zákonitosti vědecko-technické revoluce jakožto celospolečenského procesu. Pokusili jsme se vypracovat teoretický model této revoluce, stanovit její odlišnost od průmyslové revoluce, od industrializace, a definovat uzlovou čáru obratu, jež prochází současnou civilizací. Navrhli jsme hypotézu nastávajících změn ve struktuře a dynamice výrobních sil lidského života, která objasňuje jejich vnitřní logiku, jejich souvislost s převraty v ekonomických, sociálních a lidských podmínkách, z nichž se opět tvoří nové základní civilizační faktory. Chtěli jsme vysvětlit hluboké spojení a zpětné vazby mezi společenskolidskými a vědeckotechnickými převraty, a zpracovat dialektiku, která se začíná rozvíjet mezi člověkem a jeho dílem. V socialistické literatuře se většinou nebral v úvahu rozdíl mezi vědeckotechnickou revolucí a industriálním vývojem výrobních sil. A přitom tento rozdíl má dalekosáhlý společenský a lidský význam. Sama vědeckotechnická revoluce se často chápala (a mnohdy dosud chápe) jen jako proces změn ve vědě a technice. To platí ještě více o nemarxistických koncepcích, které vůbec nepracují s pojmem výrobních sil, takže jim chybějí teoretické prostředky k postižení podstaty celého procesu. Rozhodující kriteria nespočívají totiž v tom či onom pokroku techniky, ale v celkovém obratu ve struktuře výrobních si1 a tedy i v postavení člověka v civilizaci.
V jaké míře používáte a spoléháte se při posuzování našich problémů na zahraniční literaturu?
Ve světě je dnes k dispozici dlouhá řada pozoruhodných empirických rozborů a prognóz civilizačního rozvoje. Široké škály nejrůznějších dat, shromážděných zahraničními výzkumy, co nejšíře využíváme. Snažíme se z nich vytěžit co nejvíce věcných podkladů. Ale je tu důvod, který nás nutí nespokojovat se jen se zahraničními údaji a naopak hledat samostatné zdroje orientace. Údaje západních expertů o probíhajících a očekávaných vědeckých a technických proměnách nepočítají například s jejich společenskou podmíněností a trpí osvícenskou iluzí o všemoci vědy. Zároveň si musíme klást otázku, zda jsou tyto jistě cenné údaje a prognózy úplné a optimální, zda tu nejsou jiné možnosti a alternativy, důležité zvláště pro socialistickou zemi. A konečně, jak už jsem řekl, je těžiště naší práce v celkové koncepci vědeckotechnické revoluce - a koncepčně je materiál ve světové literatuře málo propracován. Zdá se, že právě komplexnost pohledu přispívá k úspěchu v konfrontaci s nejrůznějšími výzkumy moderní civilizace na Západě, v konfrontaci, kterou naše výsledky v poslední době prošly. Poučný byl například úspěch členů našeho týmu B. Levčíka, J. Filipce, L. Tondla, Z. Drába a dalších na nedávném sympoziu s předními rakouskými odborníky ve Vídni, jehož se účastnil známý kybernetik profesor Zemanek, futurolog R. Jungk a jiní. Obdobné zkušenosti vyplynuly z besedy na dálku, kterou uspořádal francouzský rozhlas o potřebách člověka v moderní civilizaci atd.
Mnohé západní země dosáhly v rozvoji techniky vyššího stupně než ČSSR. Můžeme tyto rozdíly vyrovnat?
Zpracovávali jsme teoretický model civilizačních procesů. V takovém modelu předpoklady, o nichž hovoříte, nesporně jsou. Model ovšem nevypovídá o tom, co se stane, nýbrž jaké jsou podmínky toho či onoho vývoje. Některým lidem se zdá, že koncepce vědeckotechnické revoluce je příliš »skeptická«, protože podmiňuje dosažení komunismu vysokým stupněm výrobních sil; jiní nám vytýkají určitý »utopismus«. Ale to je naprosté nepochopení: teoretický model není recept - zachycuje pouze celý svazek možností, obsažených v realitě. Důležité je jedině, zda je tento obraz pravdivý, zda odpovídá skutečnosti. Jaké dojmy vyvolává, zda černé nebo růžové, to se naší práce netýká. A která varianta se uskuteční, o tom rozhodují lidé, společnost. Teoretický model je cenný tím, že může určit podmínky, za nichž je takové předstižení možné; ovšem za předpokladu, že naše společnost bude schopna využít přesného vědeckého obrazu o cestách vědeckotechnické revoluce, že se nebude klamat o nesmírné náročnosti tohoto úkolu, že bude umět uzpůsobit celý svůj život, všechny své ekonomické a společenské formy tak, aby otevřely přístupy k vědeckotechnické revoluci, aby byly mobilizovány a efektivně využívány všechny tvořivé síly a schopnosti lidí této země, aby bylo vytvořeno klima, jež umožní zkracovat cesty, nalézat a realizovat nová smělá řešení. V tomto smyslu také chápu výzvu, kterou XIII. sjezd naší strany položil společenským vědám.
Často hovoříme o přednostech socialismu. Mohou nám v tomto úsilí pomoci?
Takové možnosti, skutečně rozhodující, existují. Otevřeně řečeno (a rozbory nás o tom přesvědčují), nevěřím, že by soutěž s kapitalismem bylo možné vyhrát bez mnohem výraznější účasti vědy a techniky. A stejně tak nevěřím, že bychom toho mohli dosáhnout technokratickou cestou, prostým doháněním industriální úrovně. To by bylo beznadějné. Šance, otevírající se socialismu ve vědeckotechnické revoluci, spočívají v tom, že jde o proces, který vyžaduje pohyb na obou stranách - v rozvoji techniky i v rozvoji lidských sil. A tady leží obrovské rezervy, kterých socialismus využíval zatím jen velmi málo, ale které dosud namnoze leží ladem také v celém světě. Zamysleme se například nad takovouto skutečností: massachusettský technologický institut, obrovská americká mašinérie technického, výzkumu a vzdělání, která ročně stráví víc prostředků než všechny vysoké školy v Anglii dohromady, zakládá nyní zeširoka svou humanitní větev. A postupně jej následují druhé americké technické vysoké školy a instituce. Proč? Protože až sem proniká nový význam lidských faktorů ve vědeckotechnické revoluci. Zároveň si ovšem můžeme přečíst ostré kritiky mnoha odborníků, kteří tvrdí, že tato opatřeni měla být při americké úrovni ekonomiky a techniky realizována už dávno. Bude-li socialismus umět relativně dříve řešit podobné problémy, dosáhne-li širší a hlubší mobilizace lidských zájmů a sil a pronikavějšího stupně utváření lidských schopnosti, pak mu to v podmínkách vědeckotechnické revoluce umožní převzít iniciativu. Nesmíme ovšem zapomínat, že žádné přednosti socialismu nepůsobí dnes automaticky. Musí být vždy zprostředkovány vědeckým poznáním a realizací nových myšlenek. To se týká technických stejně jako společenských změn.
Co přináší teoretický výzkun1 vědeckotechnické revoluce praxi? Můžete uvést alespoň nějaké příklady?
Naše práce má charakter badatelského výzkumu. Ve společenských vědách není dosud plně vypracován trojstupňový systém, který se osvědčil ve vědách přírodních, totiž - badatelský výzkum, aplikovaný výzkum a vývoj. Tyto stupně ovšem přeskakovat nemůžeme. Praktická realizace poznatků o vědeckotechnické revoluci a jejích společenských a lidských souvislostech si v každém případě vyžádá samostatnou tvůrčí rozvahu řídících orgánů nejrůznějších stupňů. Někdy se věci chápou tak, že čím je výzkum dál od bezprostřední praxe, tím méně jej lze prakticky aplikovat. Pravda je opačná: čím zásadnějších otázek se výzkum dotýká, tím širší škálu praktických přeměn předznamenává. Teoretické poznatky o vědeckotechnické revoluci mohou dát nový pohled na celý komplex výstavby společnosti, na orientaci v současném světovém vývoji atd. Nejde při tom o detaily. Víme například, že se ve světě mění struktura průmyslu a vztah mezi tradičními obory, že roste váha chemie, elektroniky a jiných odvětví. S podobnými procesy musíme počítat i u nás. Kdybychom se dívali na tuto otázku z tradičního hlediska industriálních pochodů, pak by to znamenalo věnovat jednorázově všechny prostředky na uskutečnění přesunů v průmyslové struktuře a odsunout stranou ostatní úkoly. Ale tak bychom se dostali do zajetí úzkého, technokratického přístupu. Chápeme-li však záležitost z hlediska vědeckotechnické revoluce, ukáže se, že strukturální změny v průmyslu jsou odvozeny z hlubších přesunů ve struktuře a dynamice výrobních sil, že jsou jen částí těchto podstatnějších přeměn. To znamená, že společnost se musí orientovat na hlubší přestavbu společenských, ekonomických i technických podmínek života (zahrnující zvláště opatření typu nové ekonomické soustavy), která by otevřela cestu stálým strukturálním převratům ve výrobních silách (z nichž některé se týkají například neinvestičních faktorů, organizace, kvalifikace apod.), jejichž částí jsou pak i strukturální přesuny v průmyslu. Tento rozdíl v pohledu se ovšem promítá do praktické strategie postupu, do řady praktických řešení. Nebo jiný příklad. Za industrializace se často stavěla otázka: máme dostatek či nedostatek vědy, vzdělání apod. - vzhledem k potřebě rozšiřovat síť závodů a růst pracovních sil? V podmínkách vědeckotechnické revoluce ovšem takový přístup nestačí. Musíme se naopak ptát: jsou naše ekonomické orientace, naše současné společenské podmínky a formy takové, aby umožňovaly využít potenciálu vědy, vzdělání, kvalifikace a vůbec tvořivých sil, který máme? Protože právě to je pro nás jeden z nepodstatnějších a nejperspektivnějších kapitálů při hledání přístupů k vědeckotechnické revoluci.
Občas lze slyšet námitky: proč a nač se zabývat světovými problémy v budoucnosti? Máme přece víc než dost starostí, které nás pálí, dnes...
Nezabýváme se budoucností z profese, nechceme se změnit ve futurology. Studujeme především realitu, v níž žijeme. V současném světě však narůstá všude dimenze budoucnosti. Čili (řečeno s Flechtheimem) v trojici minulost - současnost - budoucnost, jež je přítomna v dnešním světě, se zvýšila specifická váha budoucnosti. Kdyby nám tato reálná charakteristika dneška unikla, vytvořili bychom si iluzorní představu o skutečnosti; a kdybychom se domnívali, že bez pravdivé perspektivy jsme s to řešit problémy dneška, propadneme nejbanálnější utopii našich dnů. Takže vědecky podložené úvahy o budoucnosti neodvádějí od řešeni současných problémů, ale mají mu naopak pomoci. Pro vědu o člověku a společnosti není libovolné, v jaké míře se zabývá budoucností světa. V poslední instanci je to objektivně dáno právě strukturou a dynamikou výrobních sil, o něž se civilizace opírá. Obraty průmyslového kapitálu se daly či dají kalkulovat s poměrně krátkým výhledem. Dnes se všeobecně pociťuje potřeba dvacetileté prognózy nebo plánu: je to vyvoláno novým postavením vědy. Podle studií americké Národní komise pro techniku, automatizaci a ekonomický pokrok odpovídá tato lhůta cyklu mezi vědeckým objevem a jeho realizací. Tak dlouho trvá také příprava odborníka. počítáme-li s tím, že za parametry, které vývoji vtiskuje věda, se nakonec objeví výrobní síly dané rozvojem lidských schopností, pak lze očekávat brzy tlak na výhledy ještě dlouhodobější - v rozsahu lidského aktivního věku. Dosavadní vývojové stupně - včetně průmyslové revoluce - rozpoznávala společnost teprve tehdy. když vykrystalizovaly do klasických tvarů. Vědeckotechnická revoluce je ve vývoji společnosti patrně prvým procesem, který společnost může a musí pochopit už v jeho počátcích.
 Civilizace na rozcestí - společenské a lidské souvislosti vědecko-technické revoluce. (Kolektivní dílo). Svoboda, Praha, 1. vyd. 1966, 2. vyd. 1967, 3.rozšířené vyd. 1969, 417 s.
Civilizace na rozcestí - elektronické vydání dle 1. vyd., Svoboda, 1966 ZDE
|
rozhovor Václava Kotka s
dr. Radovanem Richtou, Kulturní tvorba, č. 21, ročník V, 25. května 1967
