Samozřejmě že se člověk mimo vládní, zákonodárné a odborné právní kruhy stěží smíří s představou, že by pan premiér neznal regule týkající se jeho moci a práv i povinností s tím spojených. Přinejmenším se stejnou měrou je málo představitelné, že by takto vysoko postavený člověk neznal ty mechanismy tvorby zákonů, na nichž se dokonce vládními návrhy zákona může podílet. Kdekdo ví, že ministerská vyhláška nemá sílu zákona. A taky se dost ví, že účinnost zákona končí teprve vydáním nového zákona pro danou oblast (s výslovným uvedením skončení účinnosti zákona starého odpovídajícím paragrafem v zákonu novém). Ne nějakým prohlášením, vyhláškou či vládním nařízením. Takže i řidičům sklaplo nutně dřív, než vzešla kýžená naděje.

Nebylo by zrovna povznášejícím zjištění, kdybychom měli podezírat představitele státu, že neznají základní pravidla jeho fungování. Je z toho --- při spojení na krátko --- jeden vemlouvavý závěr: že ti nahoře vesměs spíše počítají s tím, že přímo sami občané o těchto pravidlech nic nevědí (nebo jen prabídně málo), takže lze mediálně propasírovat málem cokoli; a v jakémkoli mediálně přitažlivém balení. A tím si vytvářet "image"...

Takže příslibem demise nebo okamžitého pozastavení účinnosti silničního zákona bylo především nabídnuto šidítko těm, kdo to poslouchali a považovali ta slova za kontingent naděje. Zároveň se takto udržuje mezi námi občany přesvědčení, že na ty nahoře je vždycky spolehnutí. Panu premiérovi se chci tímto omluvit. Není v té předjímavé sebedůvěře, s níž léčí slovem, sám. Že by jen proto se mluvilo a psalo o politické scéně, protože se na ní pohybují svého druhu --- herci?!