Když už se Topolánek odhodlal pozvat ČSSD do vlády, není jasné, proč by v ní měly být reprezentovány všechny nekomunistické strany, jestliže ODS a ČSSD mají společně pohodlnou většinu. Už jejich velká koalice by jistě měla mnoho problémů v hledání společných rozhodnutí a kompromisů. Hledání kompromisů v duhové koalici by bylo několikanásobně složitější.

ČSSD také nemá žádná důvod k tomu, aby ve vládě bojovala s přesilou tří stran, které původně chtěly vytvořit svou vlastní koalici. Pokud by ve vládě byla, jistě by v ní chtěla být jako rovnocenný partner ODS.

Topolánkův nápad je kontraproduktivní i proto, že by z KSČM učinil jedinou opoziční stranu. Její preference by během trvání duhové koalice nepochybně rostly---a to zejména na úkor ČSSD. To by byla příliš vysoká cena.

Je také už dnes poměrně jasné, že navzdory vypjaté předvolební rétorice se šéf ČSSD Jiří Paroubek dokáže domluvit s ODS jako silným partnerem, ale že po svých zkušenostech s lidovci v právě končící vládní koalici udělá vše proto, aby nebyli v příští vládě. A jistě nebude chtít usnadnit cestu do vlády ani zeleným, jejichž povolební počínání vidí jako zradu levice.

Jediným reálným většinovým řešením tak zůstává velká koalice ODS a ČSSD. Ta může mít různé formy. Společná vláda může být například plně politická. Anebo může velká koalice jen zaštiťovat z parlamentních lavic vládu odborníků. Může to být koalice na celé čtyři roky anebo jen na přechodné období. Velká koalice může mít i formu nové opoziční smlouvy: ODS by vládla v jednobarevné menšinové vládě, kterou by ČSSD podporovala.

Jisté ale je, že už od vyhlášení volebních výsledků je velká koalice nejpravděpodobnějším řešením. Není asi řešením nejlepším, jenže v politice se řešení odvíjejí nejenom od idealistických úmyslů, ale také od konkrétního rozložení mocenských karet a taktických zájmů. Čím dříve to politici uznají, tím dříve skončí současné přešlapování.