Role a zájmy Spojených států

Nyní existují tedy obavy, že Kyjev může vyvolat nový spor o plyn nejen "svůj", ale že podporován Spojenými státy se může pokusit zneužít svého tranzitního postavení a od Gazpromu např. žádat na "plynové hranici" v Kursku odprodej veškerého ruského plynu s tím, že ho sama bude reexportovat do Evropy.

A zde je třeba uvést, že to byl americký velvyslanec na Ukrajině William Tailor, kdo fakticky vyzval k vypovězení lednových dohod o dodávkách plynu, slibujíc podporu Washingtonu. "Jestliže vláda Ukrajiny uzná za vhodné pořádat nás o pomoc, jsme připraveni tuto pomoc poskytnout," řekl americký velvyslanec na půdě Nejvyšší rady, ukrajinského parlamentu. Tento "podnět" ovšem musel J. Tymošenkové znít velice libě, neboť kritikem dohod byla od samého počátku.

Podle některých ukrajinských zdrojů Američané výrazně zasahovali i do jednání o vytvoření "oranžové koalice", jejíž vznik byl pro ně prioritou, a dokonce jako prostředníci se někdy i pokoušeli diktovat podmínky hry. Spojené státy se snaží co nejvíce ovlivňovat dění na Ukrajině samozřejmě zejména se snahou "zatlačovat" Rusko. Sem patří sliby přijetí do NATO v roce 2008 a tlak, aby Ukrajina co nejdříve vystoupila ze Společenství nezávislých států. Vliv chtějí jejím prostřednictvím mít také na tranzit plynu z Ruska do Evropy.

Tady však již nejde jen o Rusko, není třeba přílišné představivosti k tomu, že Evropa by se stala energeticky závislá na politických a vojenských zájmech Spojených států, uplatňovaných prostřednictvím proamerické ukrajinské vlády, které však ne vždy a zejména ne v tomto geopolitické prostoru musí být totožné s politickými, hospodářskými a bezpečnostními zájmy evropských států.

Bude čas na revize dohod?

Někteří političtí analytici ovšem soudí, že Julie Tymošenková nebude mít dostatek času na revizi dohod o dodávkách plynu. Např. ukrajinský politolog Konstantin Bondarenko se domnívá, že Tymošenkové vláda vydrží dokonce pouze do října či listopadu tohoto roku. Optimisté potom mluví o nejvýše dvou letech koaliční spolupráce "oranžových".

Vzájemná nedůvěra a v některých případech animozita mezi třemi stranami tvořícími koalici je zjevně příliš silná. Příkladem mohou být Tymošenkové vztahy s představitelem Naší Ukrajiny Petrem Porošenkem, který se má stát předsedou ukrajinského parlamentu, o jejích vztazích s prezidentem Juščenkem nemluvě. Připočíst k tomu můžeme i představitele socialistické strany Olexandra Moroze, neuspokojeného v ambici získat křeslo předsedy parlamentu, aby bylo zřejmé, že předpovědi rozpadu "oranžových" mají, jen z tohoto personálního pohledu, racionální jádro. Již první hlasování ve Nejvyšší radě o obsazení funkcí může mnohé naznačit.

Nová vláda se navíc bude muset potýkat s hospodářskými problémy, když růst cen energií způsobí, že celá řada podniků a dokonce odvětví přestane být konkurenceschopná, což přinese značné zvýšení nezaměstnanosti. Ostatně již v loňském roce Ukrajina zaznamenala značný pokles hospodářského růstu. Zvýšení cen energií také pro domácnosti již vyvolalo společenské protesty, ty potom může prohloubit předpokládaný růst cen potravin, který je očekáván v druhé polovině roku.

A zcela jistě postupně vystoupí do popředí i rozdílné ideologické představy a politické zájmy. Strany "oranžové koalice" dělí např. také otázka vstupu Ukrajiny do NATO. Zatímco prezidentská Naše Ukrajina tento vstup podporuje a má z něho svého druhu ikonu, socialistická strana proti němu od samého počátku vystupovala, až se jí nakonec podařilo přesvědčit i Blok Julie Tymošenkové. V koaliční dohodě je tedy zapsán požadavek referenda o vstupu do Severoatlantické aliance, jehož výsledek při pohledu na poslední události na Krymu, který se vyhlásil územím bez NATO, ale také průzkumy veřejného mínění ukazující stále klesající podporu takovému kroku, je ovšem pro stoupence prozápadní orientace nejistý.

Možná nastoupí realismus

Státem vlastněný Gazprom počítá s dalším zvýšením cen pro dosud preferované odběratele a tedy i pro Ukrajinu. Tržním cenám se navíc Rusko chce přiblížit také na vlastním vnitřním trhu a jen s obtížemi si lze představit úvahu, že ukrajinské podniky by měly mít levnější energetické vstupy než jejich ruské protějšky. A také je třeba v této souvislosti připomenout, že na rozdíl od Ruska je Ukrajina Západem považována za tržní ekonomiku. Racionální myšlení říká, že Kyjev těžko může požadovat, aby jí byl dodáván plyn za ceny, které jsou výrazněji odlišné od cen světových.

Je samozřejmé, že do hry vstupují i bezpečnostní zájmy Ruské federace a jistý pocit ohrožení ze strany Ukrajiny, jejíž někteří politici nevynechají příležitost, aby se neprojevili prozápadně a protirusky. Rusko například nepochybně s obezřetností sleduje pakt GUAM (Gruzie, Ukrajina, Moldávie), jehož jedním cílem je podpora tzv. barevným revolucím v postsovětském prostoru. Tedy politických změn, které mají "demokratizované" státy přivést do společenství Západu a umožnit v nich vliv Spojených států.

V souvislosti s rusko-ukrajinskými vztahy jsou zajímavé i výsledky internetového průzkumu veřejného mínění, který uskutečnil ruský deník Izvestija. Podle něho 54 procent z 2032 respondentů požaduje, aby se Rusko "všemi způsoby působilo proti Spojeným státům," 16 procent je pro použití "ekonomického tlaku - vypnout plyn, světlo, vodu" a jen 30% odpovídajících vyjádřilo názor "nereagovat žádným způsobem, Ukrajina je již odkrojený krajíc chleba." Vyplývá z toho, že rozhodná politika se může opřít i o podporu širší domácí veřejnosti a zřejmě by ji přijala i ruskojazyčná část občanů Ukrajiny, která se cítí Kyjevem národnostně, politicky i hospodářsky ohrožena.

Ukrajinský politolog Vladimír Malinkovič však také vyjádřil názor, že Julie Tymošenková je však nakonec schopná se s Ruskem skutečně dohodnout na nových cenách dodávek plynu a mohla by uzavřít kompromis. Tento politolog např. říká: "Paní Tymošenková není žádný fanatik. Záležitosti NATO ji nijak nevzrušují." Mohla by se tedy s Ruskem, které se cítí případným vstupem Ukrajiny do NATO ohroženo, kompromisně dohodnout. A byť prozápadní prezident Viktor Juščenko má v oblasti zahraniční politiky významné pravomoce, jeho záměry by mohlo "zkorigovat" již zmíněné referendum o vstupu do NATO, na které nakonec zástupci Naší Ukrajiny v koaliční smlouvě museli přistoupit.

Ukrajina však plyn také krade

V souvislosti s tranzitem plynu přes Ukrajinu je však třeba zmínit také jiný a poněkud delikátní problém, hovoříme-li o státu, který v evropském politickém a bezpečnostním kontextu aspiruje na významnou roli.

O tom, že Ukrajina je ohrožením pro zásobování Evropy plynem jsme se přesvědčili jak v období "oranžové revoluce" v roce 2004, kdy se na jejím území z tranzitních plynovodů a zásobníků "ztratilo" plynu za 3,5 miliardy dolarů, tak při poklesu dodávek ruského plynu do Evropy v letošní zimě. Ten byl ve velké míře také způsoben neoprávněným odčerpáváním plynu pro vlastní ukrajinské potřeby, protože Gazprom dodávky do západní Evropy nijak nekrátil.

Podle viceprezidenta Gazpromu Alexandra Medvěděva, jak uvedl v rozhovoru pro německý měsíčník "manager magazin", však i dnes dochází k odběru plynu přímo z plynovodů nebo jeho přečerpávání do ukrajinských zásobníků nad rámec pro Ukrajinu sjednaného objemu. Medvěděv vyslovil varování, že v důsledku této činnosti nebude Gazprom schopen dodat do Evropy tolik plynu, kolik je potřeba.

Evropa potřebuje stabilní a racionální Ukrajinu

Evropa je dosud výrazně závislá na ruském plynu a jeho tranzitu přes Ukrajinu, a to do doby nejen nutné větší diverzifikace energetických zdrojů, ale také dostavby alternativních přepravních cest, které z Ukrajiny udělají jen jednoho z hráčů při tranzitu plynu. Zatímco samotné sjednané dodávky Gazpromu pro západní Evropu dosud vždy byly bez problémů, zřejmě v linii tradice, kdy ani Sovětský svaz v dobách vzájemných politických krizí "neutáhl kohoutky", možnost problémů s ukrajinským tranzitem je po zkušenostech posledních let pravděpodobnější.

Jestliže se dosud v souvislosti s plynem hovořilo o nebezpečí monopolních dodavatelských vztahů pro odběratele, naposledy také při návštěvě Prahy ruský prezident Vladimír Putin nastolil otázku bezpečnosti dodavatelské, a to v souvislosti s rozsahem dodávek ruského plynu do Evropy, v souvislosti s Ukrajinou vystupuje do popředí bezpečnostní riziko monopolní tranzitní země. A to tím spíše, jedná-li se o transformující se zemi s celou řadou vnitřních problémů politického a hospodářského charakteru, zatíženou celkovou rozkolísaností.

V zájmu Evropy a jejího energetického zásobování není politicky nestabilní Ukrajina a ani avanturistické kroky, ke kterým by možná chtěli přistoupit někteří radikálně proameričtí ukrajinští politici. Evropská unie by měla prostřednictvím svého vlivu naopak usilovat o kultivaci ukrajinského jednání, např. třeba jen upozorněním, že plyn se prostě nekrade, a také nepodlehnout americkému pokoušení využívat Kyjev jako politickou loutku k destabilizaci postsovětského prostoru. A samozřejmě podpořit výstavbu alternativních tranzitních cest, které by zajistily plynulost a bezpečnost dodávek "gazpromovského" plynu do Evropy a ukrajinským politikům vymezily jejich mantinely, a to i v zájmu samotné Ukrajiny.

Autor je předseda sdružení Res publica, sdružení pro informace