Vidí za ním jakési feministické spiknutí proti mužům a vinu za špatná rozhodnutí soudu dává zákonům, které penalizují sexuální zneužívání či domácí násilí, potažmo feministkám, které se - spolu s dalšími lidmi - o tyto zákony zasadily. Z jeho argumentace vyplývá tvrzení, že feministky jásají nad (údajnými) justičními omyly a křivopřísežnictvím svědků.

Zeptejme se takto: máme zrušit zákon, který trestá vraždu či krádež jen proto, že byl na jeho základě někdo nespravedlivě odsouzen? Těžko, řešení je spíše v reformě celého procesu, který k odsouzení vede.

Nebudu se zabývat jednotlivými případy, protože se nepovažují za vševědoucí a opravdu nevidím do konkrétní situace, i když jistě indicie (podpora, která se matce dostala od dospělých děti v okamžiku konfliktu i později u soudu) naznačují, že minimálně jeden případ možná nebude tak jednoznačným příkladem soudní či feministické (proč? zasáhly snad feministky do tohoto případu?) zvůle...

Mimochodem, zákon, který byl zřejmě uplatněn na tento případ, je v trestním zákoníku už odedávna, jde o vyhrožování zabitím - tento zákon nemá s aktivitou feministek opravdu nic společného.

A znovu, o které feministce ví pan Murín, že jásala nad oněmi konkrétními případy, jež uvádíte? Pokud o žádné neví, dopouští se svým tvrzením tvrdě manipulativni demagogie, jejímž cílem je vytvořit monstrózní obraz "nepřítele" a přiřknout mu jízlivě nadšení nad justičními omyly (či, údajně, křivopřísežnými svědky).

Každopádně zákon o domácím násilí je tu proto, protože každoročně umírají desítky žen vinou tohoto jevů, o zlomených čelistech, naražených ledvinách a monoklech ani nemluvě. Zpěvák pan Martin Maxa, který se hrdinně zastal ženy, kterou na veřejnosti mlátil její partner, by mohl z vlastní zkušenosti vyprávět o tom, že mnozí soudci stále považují násilí partnera na partnerce za SOUKROMOU věc, do které se nemá kolemjdoucí, který vidí prostě násilí na člověku, nijak plést (verze pana Maxy, citoval soudcův argument proti svému zásahu proti násilníkovi, že "žena nevolala o pomoc").

Že někdo tento zákon zneužije, je možné, i když se to nestává často. Zákon o domácím násilí může být uplatněn i na týrané muže: v USA se tak děje poměrně často. Lidé, kteří zažívají násilí doma, tedy v místě, které by jim naopak mělo být útočištěm a zázemím, si jistě zaslouží ochranu že strany dobře vyškolené policie, soudu, atd., stejně jako jiné obětí násilných zločinu.

Zákon o sexuálním obtěžování či zákon, který trestá znásilnění, také nejsou zákony proti mužům, ale proti násilníkům a lidem, kteří zneužívají svou moc a vydírají jiné lidské bytosti.Opravdu bych nejásala nad tím, že sexuální obtěžovatelé mají nadále pré...V případě sexuálního obtěžování nejde o nějaké vtipkování, ale o nucení k sexu z pozice moci, pod hrozbou výpovědi z práce, apod.

Autor cituje výroky radikálních amerických feministek: vztah Američanů k sexualitě se jistě dost liší od evropských standardů (puritanismus, jasné oddělení pracovní a soukromé sféry apod.): proto se evropské feminismy od amerického pojetí dost odlišují a také v samotných USA existují nejrůznější proudy feminismu.

Navíc autor vybírá převážně tvrzení z radikálního období 70.let, kdy se to dramatickými prohlášeními na sociopolitické scéně jen hemžilo...Od současných slovenských a českých feministek a feministů podobná radikální tvrzení jen těžko zaslechnete...

Těžko se mezi evropskými feministkami setkáte s tvrzením, že muži jsou násilníci od přírody (takové pojetí muže-predátora spíše šíří někteří populární psychologové, feminismu velmi, velmi vzdáleni, ba antifeministé, kteří pravidelně na jaře varují dívky, aby "neprovokovaly" muže-dravce nošením minisukní). Feministický plán na odsouzení všech mužů za znásilnění, o němž pan Murín mluví, je jako bubák z pohádek - ještě ho nikdo neviděl, ale na strašení děti se hodí, že?

Na druhé straně, násilí proti ženám je součástí institucionalizovaného patriarchátu a o tom není pochyb, podíváme-li se do míst, kde je tento patriarchát přítomen v deklarované, otevřené podobě (kmenové soudy cti, které trestají prohřešek muže hromadným znásilněním jeho sestry, trest smrti za nevěru ženy a žádný trest pro nevěrného muže - to je např. Evropa v raném středověku, hromadné, více či méně systematické a programové znásilňování žen protivníkova národa - Německo, rok 1945, země bývalé Jugoslávie, začátek 90.let 20. století).

Takže než autor zesměšní podobná tvrzení, nechť si udělá tematický výlet časem a prostorem.

Označovat existenci patriarchátu za marxistický blábol je také roztomilé: jak pak nazvete společnosti, které se hrdě hlásí k tomu, že je v jejich rámci muž ze zákona nadřazen ženě? Patriarchát, ne? prostě terminus technicus...o čem se můžeme přít, je jeho uplatnitelnost na různé společnosti, ale zesměšňovat samotný pojem?

Sám pan Murín uvádí, jak málo znásilnění je ve Skandinávii, konkrétně ve Finsku - nebude to tím, že právě tam institucionalizovanému patriarchátu už odzvonila hrana a muži už dávno nevidí ženy jako svůj majetek či hračku, se kterou mohou nakládat podle libosti, vyhrožovat ji zabitím, fackovat ji, znásilňovat ji či ji dokonce zabít? (bití, sexuální styk bez souhlasu ženy a zabití patřily a dosud patří v mnoha historických kontextech k právům mužů vůči "svým" ženám - dokonce i ze zákona - v silně patriarchálních společnostech).

V každém případě je třeba odlišit dvě věci: kvalitní fungování soudnictví je jedna věc, zákony proti pachatelům trestných činů věcí druhou. Pokud autor neusiluje o to, aby znásilnění, vydírání či ublížení na zdraví z rukou partnera přestalo býti trestným činem, vidím jediný závěr článku v lživém a manipulativnim tvrzení o tom, že feministky považují za své vítězství odsouzení a uštvaní nevinných jedinců vinou justičního omylu či křivepřísežného svědectví...A to není pravda!

Tolik k argumentaci pana Murína. Na druhé straně budu riskovat, ač sama voják v poli, v rámci podpory kritického myšlení, jehož jsem velkou fanynkou, popíchnout vnitrofeministickou diskusi. Poměrně významný proud feminismu projevuje podle mého názoru neblahou tendenci vidět ženu jako věcnou oběť.

Je to vlastně takový pozůstatek viktoriánského diskurzu, který líčí ženu jako nevinné křehké stvoření. Na základě podobného pojetí byla ženám upírána účast na politice (jejich křehké duše by nesnesly brodit se špínou politického boje), v elitních a dobře placených profesích či v armádě.

Na druhé straně, některé jejich činy byly posuzovány mírněji, byly vnímány jako k zločinu svedené, nikoli jako iniciátorky a protagonistky. Paradoxně mnohé feministky a feministé tento viktoriánský diskurz, který přežívá dodnes, také zvnitřnili; zapomínají, že pokud chtějí pro ženy stejná práva na základě přesvědčení o tom, že jsou stejně schopné, inteligentní, pracovité a vytrvale jako muži, musí si zároveň uvědomit, že stejně tak jako mohou ženy řídit firmu či stát, mohou také stejně činit zlo, ubližovat lidem atd...

To neznamená rezignovat na ochranu týraných žen a jiných obětí patriarchátu, ale zaměřit se především na podporu sebevědomí žen, kultivaci společnosti a rozvoj záchytných struktur, aby se ženy v budoucnu mohly chránit samy či aby onu ochranu přestaly prostě potřebovat (nejlepší varianta), a vůbec, aby vztahy mezi muži a ženami byly zdravější, bylo v nich více dobré vůle a méně manipulace, přetvářky a psychického a fyzického násilí.

Dalším viktoriánským dědictvím je maternalismus jistě části feministického hnutí - spolu s antifeministy, maternalisticke feministky kladou důraz na mateřství jako zásadní poslání a privilegium ženy, podle mého názoru na úkor sdíleného rodičovství.

S antifeministy sdílejí představu, že dítě patří hlavně (jen?) k matce a matka k dítěti a otec nám stále tak nějak zůstává stát opodál... Tyto feministky (menšina) se pak paradoxně staví proti sdílené porozvodové péči či dokonce obhajují únosy dětí za oceán (pokud je únoscem matka a Češka, nikoli otec a např. Arab, to by byla jiná, že? Pocity otce, kterému manželka odvezla děti a jemuž několik let hrozilo, že děti už v životě neuvidí, nějak nikomu v celé debatě nepřipadaly důležité)...

Tento diskurz má ovšem svá velká úsilí...Pokud chceme rovnost, musíme ji přijmout i se zodpovědností, kterou obnáší. Pokud se otcové opravdu naplno zapojují do výchovy dětí, mají právo se na ní podílet i po rozvodu. Pokud máme mít stejná práva, musíme nést stejnou zodpovědnost za své činy. Pokud uznáváme, že ženy jsou stejně schopné jako muži, musíme uznat, že jsou stejně schopné v dobrém i ve zlém a nevidět je a priori jako andělské bytosti.

Až se budou muži a ženy těšit rovnosti a svobodě bez svazujících předsudků, skleněných stropů a naučeného sebepodceňování, tak na příštích Titanicích se o místo v záchranných člunech holt bude losovat (až na děti, které půjdou první: jako nedospělé bytosti, které si zvláštní privilegium ochrany dospělých zaslouží). No a co?