Tři strany takto oznámily, že jsou odhodlány absolvovat útrpnou cestu Poslaneckou sněmovnou ruku v ruce. Cestu, která nemá naději na úspěch, jestli nepřiberou čtvrtého. Řečeno jinak, žádný kompromis, který byl doposud uzavřen, není poslední.

Patří k logice koaličních rozhovorů, že ústupky musí nejčastěji dělat ten silnější. ODS šla do tohoto kola jednání s tím, že si zúžila manévrovací prostor směrem k ČSSD. V prvním kole vyloučila jak menšinovou vládu ODS tolerovanou ČSSD, tak i vládu velké koalice. V okamžiku, kdy se začalo brát za hotovou věc, že ve Sněmovně je poměr sil sto na sto, ujali se občanští demokraté úkolu sestavit koalici, která není většinová. Takto chápaný "pat" není však ničím jiným než výsledkem myšlenkového stereotypu. Ve vědomí některých politiků je zatím zcela vyloučené hledat partnery pro dohody mimo tyto uměle vytvořené "stovkové" bloky.

Jistě, lze namítnout, že programy ODS a ČSSD jsou neslučitelné. Ve skutečnosti jsou neslučitelné katedrové ideologie, nikoli některé zájmy liberálně-demokratických stran. Ostatně -- nevedli občanští demokraté více než desetiletí ideologické půtky s environmentalisty? Zelení vždy byli jak pro čestného předsedu ODS, tak i pro jeho odchovance v lepším případě myšlenkoví zmatkaři, kteří nevidí neviditelnou ruku trhu. A ejhle: dnes jsou zelení věrným druhem ODS.

Svými úspěchy začíná ale Martin Bursík připomínat Stanislava Grosse. Ten také spojil svou zářnou kariéru s úprkem od ideologie i od programu vlastní strany. Výsledkem jeho úspěchů bylo, že se vzdaloval členům strany i voličům -- každý krok vzhůru mu zužoval politickou základnu. Bursík vyrobil během povolebních týdnů ze Strany zelených standardní stranu, včetně mocenské arogance. Jeho rozdávání rad, vypínání telefonů, nabízení "dobrých služeb" zprostředkování mezi ODS a ČSSD ve jménu vlastního prospěchu vyznívá téměř úsměvně. Zatím je Martin Bursík na nejlepší cestě vytvořit rekord v tom, jak být dvakrát na pár týdnů ministrem.

Opoziční smlouva ČSSD a ODS nebyla postavena na zradě programů a voličů, ale na snaze vyhnout se vydírání ze strany menších koaličních partnerů. To velmi dobře chápe Miroslav Kalousek. Ví, že úspěch projektu trojkoalice závisí na vyjednávací síle ODS, nikoli na schopnosti KDU-ČSL prosadit se v tuto chvíli v koalici. Rozumí tomu, že kdyby ODS přijala arogantně nabízené "dobré služby" zelených, jako nejsilnější strana by se diskvalifikovala.

Mirek Topolánek je srozuměn s tím, že o odpovědnost sestavit vládu se s nikým rozdělit nemůže. Buď selže, nebo zvítězí. Musí prolomit psychický blok a přijmout nezměnitelnou realitu: cesta k úspěchu vede přes obecnou gentlemanskou dohodu ODS s ČSSD, která zahrne jak otázky vlády, tak Poslanecké sněmovny. Do značné míry záleží jen na schopnostech vyjednávacího týmu ODS, zda takováto dohoda povede k ustavení vlády trojkoalice, menšinové vlády ODS či vlády velké koalice. Je téměř jisté, že v každém z těchto případů musí premiéra z řad ODS "vypárovat" předseda Sněmovny z řad ČSSD.

Článek vyjde ve čtvrtek v týdeníku Ekonom