O tom, že se náš vztah ke zvířatům celkově zlepšuje, svědčí nejen vývody ředitele Fejka, ale i televizní osvěta, o níž se pokouší například pořad Chcete mne; přibývají rovněž psí, kočičí a koňské útulky, záchranné stanice pro poraněné ptáky, výukové programy, při nichž se školáci seznamují s běžnými hospodářskými zvířaty, rozvíjí se canisterapie a hipoterapie, určená postiženým dětem, a dospělí si vyhlížejí v zoologických zahradách zvířecí jedince, které pak sponzorují. Podle psychologů se dá tento trend vyložit buď jako pozdní, ale průkazný návrat k přírodě, respektive jako potřeba obklopit se přírodou i v domácím prostředí, nebo jako reakce na zhoršení vztahů mezi lidmi, což ovšem nezní pro náš druh příliš lichotivě.

Podobně rozporuplné jsou statistiky: Ve srovnání s ostatními evropskými státy chovají Češi nejvíc psů, ale také je nejvíc týrají. Je zřejmé, že vlastnictví domácího miláčka nemusí ještě nic vypovídat o citlivém vztahu ke zvířeti. Někdo si obstará vzácné psí plemeno nebo exotickou šelmu proto, že je to právě v módě, někdo doufá, že si z bojového plemene vychová svého bodyguarda, a někdo zjistí, že péče o zvíře vyžaduje víc financí a víc trpělivosti, než původně očekával, a tak svého svěřence v lepším případě odloží do útulku a v horším případě uváže v lese ke stromu. I sama obliba psů u Čechů je ostatně trochu podezřelá: Nedáváme jim přednost proto, že se podřídí našim rozkazům ochotněji než například kočky?

Náklonnost ke zvířatům se dá samozřejmě zpochybnit tvrzením, že jde o skrytý projev mizantropie. To může být někdy pravda: Někteří chovatelé se tak vyrovnávají se svou citovou frustrací, ať už je její příčina jakákoli. Ten, kdo zpochybňuje soužití se zvířaty, zpravidla vychází z předpokladu, že citový vztah si zaslouží jen člověk, protože si podmanil přírodu. Z tohoto předpokladu nicméně nevyplývá, že člověk je nejhodnotnějším subjektem na Zemi, že rozumí všem zástupcům rostlinné a živočišné říše, ani že jim svou existencí a svou aktivitou skutečně prospívá; postupná devastace naší planety svědčí právě o opaku.

Praktický závěr tedy zní, že láska ke zvířatům by neměla být zaslepená, stejně jako by neměla být zaslepená láska k lidem. Příběhy starých dam, které odkázaly svůj majetek svým kočkám, nebo starých pánů, kteří vykrmili svého jezevčíka do té míry, že z něj udělali imobilního chudáka, se hodí spíš do grotesky než do melodramatu.

Nabízí se samozřejmě otázka, zda může být vztah člověka a zvířete po citové stránce rovnocenný. Některá pozorování dokládají, že zvířata dokážou být napojena na své pány intimněji, než si vůbec umíme představit. Britský zoolog a filozof Rupert Sheldrake například popisuje chování psů a koček, kteří neklamně vycítili, kdy se jejich pán, vzdálený několik desítek kilometrů, vrací domů, nebo dokonce kdy se k návratu rozhodl; někdy vytušili předem i okamžik, kdy zatelefonuje. Artisté, vystupující se zvířaty, odečítají zase spolehlivě nálady svých svěřenců, jejich projevy exhibicionismu, sentimentality, dotčenosti atd., což ostatně podmiňuje úspěch celého představení. Jako letití chovatelé koček můžeme doložit, jak výborně se umí tato šelmička orientovat podle intonace, i když nerozumí vlastnímu obsahu sdělení, jak se umí přizpůsobit a jak umí sama navrhnout program pro nadcházející chvíle. O tom, jak může být empatie mezi člověkem a zvířetem intenzívní, vypráví také ředitel Fejk ve zmíněném rozhovoru: Napojení na zvířecí svět vyřazuje často ošetřovatele v zoologické zahradě ze světa lidí, před nímž prchají. Historie zná ostatně i tragické důsledky této vazby, jako je případ americké zooložky Dian Rosetové, zavražděné zřejmě někým, kdo nesnesl její vypjatý vztah k africkým gorilám a nevlídné chování k domorodcům.

Dík moderním etologům, k nimž patří například její zakladatel Rakušan Konrad Lorenz, Brit Gerald Durrel a Čech Zdeněk Veselovský, Fejkův předchůdce ve vedení pražské zoo, pohlížíme už na zvířecí psychiku mnohem osvíceněji, než tomu bylo za časů našich dědů a pradědů, kteří by bližší vztah k domácím zvířatům považovali za projev slabosti, ne-li bláznovství. Přesto se většina vědců dosud staví k mimořádným schopnostem zvířat skepticky. Hádanek zbývá ještě dost: Neumíme uspokojivě vysvětlit, jak dokážou zvířata několik dní předem vycítit hrozbu zemětřesení, smrště nebo záplavy. Neumíme jednoznačně objasnit navigační schopnosti holubů a ostatních stěhovavých ptáků. Nenašli jsme ani klíč k chování velryb, které občas uvíznou na mělčině. Neztěžuje nám rozřešení těchto záhad naše úporná, někdy až absurdní snaha aplikovat na vše, čemu nerozumíme, lidská měřítka? Je zvláštní, že vědcům například nečiní potíže představa čtyřrozměrného prostoru, ale že odmítají připustit existenci odlišných emocionálních a psychických vlastností, jimiž možná oplývají zvířata či mimozemšťané.

Teoreticky by měla mít zvířata stejná práva jako my, lidé, ale takovou výsadu jim zřejmě hned tak nepřiznáme. Český právní řád je dosud pokládá za majetek, tj. za neživou komoditu; zabití zvířete se tedy nedá označit ani stíhat jako vražda, což samozřejmě nahrává chamtivým lovcům slonů, tygrů, tuleňů a velryb. Se zvířaty souvisí i další paradoxy: Měli bychom jim dopřát svobodu pohybu, ale musíme je chovat v zoologických zahradách, protože jim ve volné přírodě často hrozí vyhynutí; lepším řešením jsou jistě přírodní rezervace, ale ty se zas neobejdou bez státních subvencí a bez neúplatných hlídačů. Musíme zvířata kastrovat, abychom buď zmírnili jejich přirozenou divokost, která nás ohrožuje, nebo abychom omezili jejich populaci, která by je vystavila nepříznivým životním podmínkám. Jejich přirozenou hravost využíváme k cirkusovým a filmovým produkcím a jejich výbojnost k zastrašování ostatních lidí, případně je vysíláme do válečných střetnutí, v nichž je obětujeme, počínaje antickými slony, přes středověké koně až po cvičené psy a delfíny v současných armádách.Vítězíme nad nimi jen svou technologickou výbavou, svými pastmi a zbraněmi, ne svou fyzickou konstitucí; pouštíme-li se do přímého boje se zvířetem, jako se to děje například při býčích zápasech, diktujeme podmínky my, a ne zvíře, protože víme, že jsme slabší. Náš odvěký, i když popíraný strach z živočichů, kteří nás obklopují, se ostatně odráží i v některých uměleckých výtvorech, například v Knize džunglí, ve Válce s mloky nebo v obří postavě King-Konga.

Je potěšitelné, že se opět sbližujeme se světem zvířat, z nějž jsme se vydělili civilizačním vývojem; živočichové, kteří zpravidla lpějí konzervativně na zvoleném prostoru, mohou svým příkladem kompenzovat naše trvalé bažení po revolučních proměnách společnosti a po znevážení tradičních hodnot, jimž nedůvěřujeme. Nedá se samozřejmě předpokládat, že všichni lidé přehodnotí svůj povýšený vztah k živé přírodě, ale za úspěch se dá pokládat i to, že přežije pár biologických druhů, které bychom bez současné osvěty vyhubili. Není vlastně podivné, že se nám zvířata, které jsme si ochočili a podrobili, psi, koně, krávy atd., dosud nevzepřela? To, že nejsou nadána lidskou sebereflexí, jak o nich soudíme, neznamená, že jim schází fylogenetická paměť. Je dokonce možné, že vyčkávají, až lidstvo vyčerpá své zdroje obživy a energie, nebo až prostě zdegeneruje, aby se s ním pak mohli definitivně vypořádat.