Anebo také mohou přímo obelhávat, jako v jiném TV seriálu ("I ve smrti sami"), v němž se nacisté neoslovují povinným "soukmenovče", nýbrž "soudruhu"! A tak podle zmíněného čtenáře, zřejmě ve srovnání s efektem hereckého výkonu Martina Dejdara, toho Dolejš "slíznul" ještě málo.

V této souvislosti jsem si vzpomněl na zastupování žaloby v kauze na ochranu osobnosti vůči jedné z českých televizí. Takový důkaz příčinné souvislosti mezi počínáním televize a z něho ovlivněným postojem diváka, a z toho vyplývající odpovědnosti, by snad nemohl nepřijmout i ten nejméně nakloněný - zahraniční soud.

Pokud dnes masmédia odmítají svůj nepřehlédnutelný podíl odpovědnosti za vedení permanentní kampaně k uplatňování kolektivní viny nemalé skupiny obyvatel, důkazy proti sobě si ve velkém "vyrábějí" již jen v naznačených "internetových" reakcích ke zprávám, jenž vypouštějí. A lze jen zdůraznit, že po více jak šestnáct let, a i s ohledem na jejich reakce v Dolejšově "mediální aféře", také bez naděje na nějakou "tlustou čáru" či "definitivní tečku" za minulostí.

Jakou fakticky již po stejných šestnáct let opakují vůči německým okupantům odpovědným za smrt 360 000 československých občanů. A kostem některých z nich před několika dny uspořádala jistá televizní zpravodajství dokonce tak okázalou poctu, jakoby se jednalo o hekatomby spojenců, kteří právě jim za cenu svých životů zabránili naplnit genocidní záměry Heydricha a jemu podobných nejenom na československém území.

V tomto směru se zřejmě ještě "dočkáme", nota bene pokud je pravda, že ve veřejném rozhlasovém vysílání jakýsi "divadelník" o nacismu prohlašoval, že je ještě nedoceněný za svůj odpor proti bolševismu...

A tak se tedy smiřme s tím, že nejenom děti se z těchto a podobných informačních "kanálů" budou každodenně přinejmenším "mezi řádkami" dozvídat, že Dolejš je vlastně odpovědný i za oněch 178 politických poprav, ke kterým v Československu v letech 1948 -- 1953 došlo.

Mediální reakce, vyvolané Dolejšovým napadením, ale téměř čítankově prezentují specifika "tuzemské" podoby problému indoktrinace a manipulace. Což je nepochybně závažné ústavněprávní téma z oblasti lidských práv a jejich reálné podoby, kterou -- jak se potvrzuje -- definitivně určuje až časem reálně se vytvořivší politický režim a jeho charakteristické znaky.

Jak to jistě dosvědčí i jeho odpůrci, pro minulý režim bylo mj. typickým upřednostňování doktríny kolektivismu. Když na příklad někoho chytili, protože na svém pracovišti cosi uzmul, tak v "černá kronice" bylo uvedeno, že rozkrádal majetek nás všech.

Ještě jako školou povinní jsme se někteří této logice posmívali. A říkali, že takového zloděje by měli "pustit", neboť si vlastně jen vzal cosi z toho, co je všech, a tím i zároveň jeho. Za těch několik desetiletí se však zmíněná doktrína masově vžila. Byl to výsledek nejen všudypřítomné agitace a propagandy. Ale zároveň i důsledek stavu, kdy každý toho materiálně vlastnil málo, a snad právě také o to větší pociťoval zadostiučinění, mohl-li mluvit jako "o svém" o úspěchu československých vynálezů a výrobků, kultury, sportovců apod. Tím neopomíjím zároveň fakt, že snad nebylo vesničky, aby občané v akci "Z" -- lidově "zadarmo" -- brigádnicky nepostavili nějaký obchod, kulturní dům, školku, vodovod, cestu. A na co tak měli opravdu společný nárok ...

"Listopad" těmto zčásti iluzorním, ale podstatnou částí materiálně existujícím poměrům učinil konec.

Ono "iluzorní" se nahradilo bojem s tím "bolševickým" v každém z nás. Materiální se rapidně zprivatizovalo nebo zrestituovalo a zbytek se rozdělil mezi stát a obce, samozřejmě pokud nebyl mezi tím zašantročen, či přímo odcizen.

Ačkoliv tzv. "společenské vlastnictví" bylo vytlačeno soukromým, a nejenom hokejisté, ale dokonce vojáci jsou dnes v podstatě jen "zindividualizovanými" profesionály, kolektivistické uvažování nejenže nezaniklo, ale zdárně se uplatňuje při mediální manipulaci. Postačí jen každodenně v rozmezí devatenácté až dvacáté hodiny sledovat "zpravodajství" tří českých "televizí". Není výjimkou, že s bohorovnou samozřejmostí jsou pohříchu parciální zájmy, extrémní názory, okrajová subjektivní hlediska, nebo voluntaristická, ničím nepodložená tvrzení, či jen navýsost individuální pocity, prezentovány jakožto zájmy obecné, a tudíž každého.

A tak jako všech se má dotýkat předpověď počasí pro celé území státu, zrovna tak všech se má dotýkat, že nějakému soukromníčkovi ve zcela marginální komoditě nejdou jeho kšefty, jak by si představoval, protože byl vydán předpis zavazující i jeho zohledňovat zájem ostatních. Či se máme všichni radovat jako z vlastního úspěchu, když nějaký miliardářský subjekt parazituje v podstatě na celé společnosti ještě více než doposud.

A že se nejedná o platonické řečnění dokazuje, jak se uvedeným klišé nakazili i "naši" lékárníci. Kteří svůj individuální soukromopodnikatelský zájem na plakátcích, jimiž polepují svoje apatyky, pěkně po "socialisticku" prezentují jako zájem "nás všech".

Ačkoliv nás od převratu dělí oněch šestnáct let, dnes a denně masmédia "transferují" všem deseti miliónům Čechů a Češek koho a co mají ve svém, a veřejném zájmu zároveň, mít rádi, či nenávidět, aniž by k němu, či k tomu, měli nějaký osobní existenční vztah nebo objektivní důvody. Postupují tak způsobem, který v mnohém připomíná to, co nazývají "totalitou".

A jelikož tak činí mnohdy až s profesionální rafinovaností, nejen početně nezanedbatelná část společnosti paradoxně přijímá za sobě vlastní i takové zájmy, které jí namnoze škodí až ohrožují.

Značná část dnešního, nekonečnými propagandistickými kampaněmi uhněteného veřejného mínění, tak skálopevně věří, že společnost již není rozdělena. Na svobodné a nesvobodné, na nezávislé a závislé, na ovce a jejich střihače. A pokud ano, tak jen vinou oněch rudých ďáblů prokletých, a to jen na dobré a zlé.

A na slušné, jak onen Jaroslavem Haškem připomínaný sv. Alois, který když uslyšel, jak jeden muž za hlučného rachotu vypustil své větry, tu dal se do pláče a jedině modlitbou se upokojil.

A sprosťáky, jako onen libeňský kořalečník Paroubek (pro neznalé -- postava vytvořená Jaroslavem Haškem).

A na jedné straně úspěšné a na druhé straně neúspěšné, závistivé "socky".

Na ty, co vylézají z děr, ačkoliv nemají nárok ani na místečko v demokratické společnosti, a takové, co je do nich křesťansky nekřesťansky zaženou zpět. .

Mediální manipulaci se může její adresát pokoušet bránit. Nejsnadněji a rychle alespoň konfrontací toho, co se mu v podstatě v oficiálních masmédiích servíruje, s autentickou interpretací téhož.

Avšak ona "autenticky opoziční varianta", kterou si občan mohl pro porovnání každý večer "chytnout", coby onu pověstnou "Prahu tři", jak se říkalo sice rušenému, přesto dostupnému vysílání, minulému režimu nepřátelské Svobodné Evropy, Hlasu Ameriky, BBC, Deutschlandfunku, Radiu Vatikán, až po Radio Tirana, dnes není k dispozici.

Oněch několik vyvolených a tzv. "komentovaných" informací, které po sobě mezi 19:00 až 19:45 všechny tři "konkurenční" TV jen s malými rozdíly opakují, a jejichž správnému pochopení jejich hlasatelé mnohdy napomáhají i grimasou, totiž nemá milionová masa průměrných občanů s čím porovnat. Naopak, ráno následujícího dne ji ve večer správně odposlechnutém a odpozorovaném názoru noviny jen utvrdí. Některé, bez ohledu na pošlapání svatých zásad kapitalismu, dokonce zdarma.

Obecné principy takto "populárně" zjednodušeného problému samozřejmě mapuje řada odborníků. Za pozornost stojí např. práce Hazel Hendersonové "Building a Win-Win World and Paradigms in Progress" z roku 1996, neboť v ní někteří spatřují iniciální výzvu k analýze problematiky "mediokracie". Jakožto nového způsobu vládnutí, který z něho zároveň činí i nový druh výnosného obchodu, jehož platícími konzumenty jsou právě ti, které udržuje v pozici ovládaných. Jak na to zmíněná autorka dále upozorňuje, s " mediokracií" úzce souvisí další jev a podnikatelské odvětví zároveň, "Attention Economy". Zakládá se na výrobě informací(sic!), zábavy a takových služeb, které mají za cíl konkurovat šiřitelům vzdělanosti ale i politikům.

Naznačená problematika mediální manipulace a jejích ústavně právních a státovědných konsekvencí je téma, které dozajista nepopíše esej v internetovém deníku. Může však upozornit na problém, kterému se masmédia z pochopitelných důvodů arogantně vyhýbají. A to jednoho z klíčových lidských práv, zákazu cenzury.

Je stále zřetelnější, že zrušením státní cenzury se otevřel prostor mediokracii, která záhy vytvořila rafinovanější formu cenzury bez vnějších pravidel a kontroly. Umocněnou sofistikovanými technikami manipulace, jenž zavádí a uplatňuje, nehledě na její neproniknutelnou strukturu a masivní mocenský vliv. Tím přinejmenším v mediální sféře dosahuje namnoze takových efektů, jakých nebyly schopny naposledy partiokracie z druhé poloviny dvacátého století.

Dosavadní ústavní pojetí "svobody slova" tak právo občana na pravdivé, autentické informace, a obranu před manipulací, ochraňuje a zajišťuje nanejvýše formálně. Což je stav, který následně v mnohém deklasuje i řadu souvisejících politických, osobnostních a kulturních práv, jejichž znovuzavedení legitimizovalo právě samotný listopadový převrat.

Autor vyučuje mj. ústavní právo a státovědu na katedře veřejné správy Právnické fakulty v Plzni